ROZHOVOR | Co s námi dělají obavy z cizinců? O dopadech uprchlické krize a možnostech boje s předsudky

Sylvie Graf je předsedkyní sekce interkulturní psychologie Českomoravské psychologické společnosti. Zabývá se možnostmi snižování předsudků a zlepšování vztahů mezi lidmi z různých skupin. Výsledky svých výzkumů publikuje v uznávaných mezinárodních časopisech. V roce 2015 ve spoluautorství vydala monografii „Češi a jejich sousedé" o meziskupinovém kontaktu a postojích ve střední Evropě. V současnosti je na vědecké stáži na univerzitě v Bernu, kde získala prestižní dvouleté stipendium „Marie Curie Fellowship" od Evropské komise, v jehož rámci bude zkoumat utváření postojů k imigrantům.

V souvislosti s uprchlickou krizí se často objevuje názor, že multikulturalismus v Evropě selhal. Souhlasíte s takovým tvrzením?

Otázkou je, co nazýváme „multikulturalismem". Multikulturalismus je nejčastěji definován jako přesvědčení o tom, že soužití lidí s různým kulturním zázemím je možné a může být pro obě strany obohacující. Přesvědčení jako taková selhat nemohou, mění se pravděpodobně procento lidí, které je v průběhu času zastává.

Zřejmě máte na mysli přímo možnost soužití osob z různých kultur. Zde je otázkou, o soužití kterých konkrétních kultur mluvíme. V historii mnoha zemí vidíme příklady úspěšné integrace imigrantů s velmi dobrými výsledky pro přijímající země. Samozřejmě v situaci, kdy do Evropy najednou proudí velké množství uprchlíků z kulturně velmi odlišných zemí, jsou na místě i otázky, jak integraci nově příchozích zvládnout.

Podle posledních průzkumů je většina občanů proti přijímání uprchlíků a zároveň klesá vstřícnost k cizincům. Znamená to, že jsou Češi netolerantní, zahledění do sebe a že mají nízké sebevědomí?

S kolegyní Martinou Hřebíčkovou jsem se podílela na výzkumu českých národních stereotypů (přesvědčení o tom, jací jsou typičtí Češi), které jsme srovnávaly s vlastnostmi lidí žijících v České republice. Ukázalo se, že přesvědčení Čechů o jejich typickém představiteli je negativní ve shodě s vlastnostmi, o kterých se zmiňujete. Lidé žijící v České republice se však posuzovali a byli ostatními posuzováni mnohem pozitivněji. Pravděpodobně máme tendenci být k sobě zbytečně kritičtí. Zároveň bych názory z průzkumů veřejného mínění nepřipisovala vlastnostem Čechů, ale zohlednila i okolnosti, ze kterých pramení.

Za neochotou přijímat uprchlíky může být spíše obava z neznámého, která je vyústěním dlouhodobě homogenního složení populace ČR – jinými slovy, jako Češi nemáme mnoho zkušeností s lidmi z jiných kultur. Nedostatek kontaktu s cizinci je příčinou obav, které se mohou projevovat jako netolerance.

Označení „xenofob" je často užívano v hanlivém slova smyslu, někteří ale namítají, že strach z cizího a neznámého je pro člověka přirozený. Jak to tedy je?

Vše přirozené není vždy akceptovatelné z morálního hlediska. Přirozenost nelze použít jako omluvu pro určité formy chování omezující lidi, které vnímáme jako cizí a neznámé. I když je strach z neznámého pochopitelný, je dobré se ptát, zda je pro nás prospěšný. Strach ovlivňuje kvalitu života a zvyšuje naši manipulovatelnost např. prostřednictvím politiků a médií. Možná je tedy lepší odklonit se od naší „přirozenosti" a zvažovat situaci konkrétních lidí, kteří hledají azyl nebo nové příležitosti v přijímajících zemích.

Někteří lidé jsou velmi tolerantní, jiní naopak nenávidí jinakost. Čím je to dáno? Výchova, vzdělání, zkušenost, genetika..?

Odlišit vliv výchovy, vzdělání, zkušeností a genetiky je v psychologickém výzkumu obecně velkou výzvou, protože člověk představuje komplexní objekt vědeckého zájmu. Vliv genetiky se kombinuje s výchovou – jsou to naši rodiče, kteří nám předají jak geny, tak i názory a způsoby chování. Lidé s určitým nastavením vyhledávají určité typy zkušeností, čímž se vliv různých zdrojů umocňuje. Osobnostní rysy – neboli obecné vlastnosti člověka jako např. jeho otevřenost novému a přívětivost – mají určitý genetický základ.

Otevřenost novému a přívětivost částečně ovlivňují, do jaké míry jsme ochotni tolerovat jinakost druhých lidí a zda máme předsudky vůči jiným skupinám. Nezanedbatelný vliv na formování předsudků mají naše konkrétní zkušenosti s lidmi ze skupin, vůči kterým předsudky panují. V případě, že vlastní zkušenosti nemáme, mohou předsudky ovlivňovat i zkušenosti zprostředkované jinými lidmi nebo médii – a to jak pozitivním tak negativním směrem.

Jak nejlépe bojovat proti předsudkům?

Za jednu z nejefektivnějších strategií, jak snižovat předsudky, je v současné sociální psychologii považován vzájemný kontakt lidí z různých skupin. Skupinami myslíme např. lidi s různým náboženským vyznáním, národností, etnicitou nebo kulturním zázemím obecně. Konkrétní pozitivní zkušenosti s lidmi, které považujeme za cizí, snižují pocit ohrožení z neznámého a tak zlepšují naše postoje k těmto skupinám a jejím dalším příslušníkům.

Podobně jako naše vlastní zkušenosti fungují i zkušenosti zprostředkované jinými lidmi – např. pozitivní zkušenosti našich přátel s cizinci pozitivním směrem ovlivní i naše předsudky vůči cizincům. Naše studie ukazují, že stejně ke snižování předsudků přispívají i pozitivní zprávy z médií.

Jaké psychické potíže se u imigrantů nejčastěji objevují?

Záleží na tom, o jakých imigrantech mluvíme – potíže českých lékařů odcházejících za prací do Německa se liší od potíží žadatelů o azyl utíkajících před válkou. V souvislosti s uprchlickou krizí je nutné si uvědomit, že tak jako se neznámého obávají obyvatelé zemí, kam imigranti přicházejí, stejně tak jsou strachu z neznámého a nárokům zcela jiného prostředí vystaveni i imigranti. Často se u nich vyskytují nerealistické představy o podmínkách v cílových zemích, které jsou účelově vytvářeny lidmi zprostředkovávajícími cestu do Evropy.

Rozčarování po příjezdu, množství byrokratických úkonů a pravidel, ve kterých je nutné se zorientovat, nepřítomnost zázemí spolu s tramatizujícími zážitky z vyčerpávající cesty představují podmínky k rozvoji psychických potíží, jako jsou např. úzkostné stavy, deprese nebo posttraumatické stresové poruchy.

Může mít naopak masová imigrace psychické následky pro domácí obyvatelstvo?

Už jsme mnohokrát zmínili pocity strachu z neznámého, které jsou pro domácí obyvatelstvo nepříjemné. Je dobré reflektovat, do jaké míry jsou tyto obavy na místě – především pokud zvážíme početní poměr nově příchozích a domácího obyvatelstva – a do jaké míry je pocit ohrožení vyvoláván cíleně za účelem manipulovat chování domácího obyvatelstva určitým směrem, např. ve snaze získat volební podporu.

Jaké problémy musí psychoterapeut překonávat, pokud je jeho klientem imigrant?

Oblast psychoterapie nepatří do mé odborné kompetence a neznám ani žádné studie na toto téma. Pokud mluvíme o imigrantech ze současné vlny uprchlíků přicházejících do Evropy, zde bych měla obavy, že většina z imigrantů na luxus psychoterapie nedosáhne. Vím o možnostech psychoterapeutických intervencí, které v evropských zemích nabízejí humanitární organizace lidem, kteří se na cestě do Evropy stali obětí násilí nebo jiných forem zneužití. Překážkou terapeutického procesu může být jazyková a kulturní bariéra – společenské normy regulující, o čem je možné s druhými lidmi mluvit, což se u žen z tradičních kultur týká např. znásilnění.

Co integraci cizince do společnosti nejvíc ztěžuje?

Překážky se vyskytují jak na straně cizinců, tak na straně přijímající společnosti. Je těžké uvést, které faktory hrají nejdůležitější roli – v různých případech a různých zemích může jít o různé mechanismy. Neznalost jazyka, jiné pracovní návyky, nízká vzdělanost u imigrantů z málo rozvinutých zemí komplikuje nalezení pracovního místa a kontakt s příslušníky většinové společnosti.

Většinová společnost skrze svá negativní očekávání může nově příchozím zprostředkovat pocit, že v nové zemi nejsou vítáni – což pochopitelně vyvolává negativní odezvu u nově příchozích. Nepřítomnost přijetí je dále posilována i neformální segregací od většinové společnosti např. ve formě vyloučených lokalit, kde imigranti žijí. Souhra těchto faktorů pak vytváří bariéry, které nově příchozí imigrant nemá možnost překonat.

A co je nezbytné k efektivní integraci?

Integrace je složitý proces, o jehož úspěšnosti rozhoduje souhra mezi postoji a vlastnostmi nově příchozích a nastavením obyvatel z přijímajících zemí. Podle oficiální zprávy OECD z roku 2015 je důležitým faktorem na straně imigrantů čas strávený v nové zemi, protože nově příchozí si potřebují na jiné podmínky zvyknout. Doba strávená v nové zemi se spojuje s pocitem obeznámenosti, lidé mají možnost se zorientovat v psaných i nepsaných pravidlech a normách, najdou si přátele z nové země a lépe se naučí cizí jazyk, což otevírá cestu k lepšímu vzdělání a častějšímu pracovnímu uplatnění. Identifikace s kulturou nové země za současného udržování původního kulturního zázemí se ukazují být uspěšnější adaptační strategií než asimilace, která předpokládá opuštění původních kulturních kořenů.

Dokáže Evropa zvládnout současnou migrační krizi a jaké následky lze očekávat pro náš civilizační okruh?

Myslím, že nám nezbývá než se pokusit současnou krizi zvládnout. O pozitivních a negativních následcích je v současnosti těžké spekulovat. Statistiky mezinárodních organizací dokládají, že se integrovaní imigranti stávají přínosem pro ekonomický systém a kulturním obohacením přijímajících zemí. Pohyb obyvatel se vyskytoval v každé dějinné éře, v některých případech jsou na něm vystavěny celé společnosti, které dnes patří k nejsilnějším geopolitickým hráčům.

Na druhou stranu imigranti s nízkou možností nebo ochotou se integrovat představují potenciální zátěž pro sociální systém dané země a hrozbu radikalizace pramenící z nevyhovujících životních podmínek. Řešením však ani v takových případech není sociální vyloučení, které posun na okraj společnosti urychluje, ale vynaložení úsilí a prostředků na úspěšnější integraci.

Děkujeme za rozhovor.