ROZHOVOR | Kníže Václav zaprodal Čechy Němcům? Přemyslovec, který dodnes vyvolává polemiku o česko-německých vztazích

Legendy líčí knížete Václava jako „mnicha na trůně". Opravdu to byl takový světec?Legenda je specifickým druhem historického pramene. V centru jejího zájmu stojí „martyr", česky „svědek", jenž měl způsobem svého života i případnou smrtí následovat Krista, dosvědčit jeho poselství. Legendista neměl v úmyslu vyprávět reálný příběh, ale poskytnout svědectví, že jeho hrdina byl martyrem hodným svatosti. Vykreslit hlavní postavu jako mnicha, jenž se zříká světských potěšení, patřilo ke klasickým metodám žánru. Legendy obsahují řadu klišé, která od sebe autoři přejímali a zasazovali do nich nové postavy. To se týká i václavských legend nacházejících inspiraci např. v legendě o biskupovi Jimramovi z Řezna, jenž žil v 7. století.

Kromě legend existuje o knížeti jediná historická zpráva, kterou několik desetiletí po vraždě zaznamenal saský kronikář Widukind. Ta však neříká nic víc, než že bratr knížete Boleslava měl být pravým křesťanem a bohabojným mužem, o němž se vyprávějí nějaké zázračné věci, jimž však kronikář příliš nevěřil. Samotné legendy navíc naznačují, že to s Václavovým mnišstvím nebylo tak horké. Nechyběla mu ani fyzická zdatnost, neboť Boleslava při vzájemné potyčce těsně před vraždou bez problémů přemohl.

Jaký měl Václav vztah ke své matce Drahomíře, která dala zavraždit jeho babičku Ludmilu, a vůbec k ženám?O něm víme pouze z legend. Václav prý nechal matku po svém nástupu na trůn vyhnat, později se s ní však usmířil a přijal ji zpátky. Rovněž jen z legend se dozvídáme, že byl kníže ženatý a s jistou souložnicí (možná druhou ženou, neboť mnohoženství urozených pranýřoval ještě o řadu desetiletí později pražský biskup Vojtěch) měl navíc syna.

Podle dobových kronik se Václav v roce 929 „poddal" saskému vévodovi Jindřichu Ptáčníkovi. Tuto záležitost vykládala česká historiografie různě včetně tvrzení, že Čechy zaprodal Němcům. Jaký převládá názor mezi českými historiky dnes?Náměty bádání historické vědy bývají dobově podmíněné, což o problematice česko-německého soužití platí dvojnásob. Tématika v historiografii silně rezonovala na přelomu 19.-20. století, a znovu krátce po druhé světové válce. Postupem doby však zájem utichal. V posledních desetiletích se otázka vztahu středověkých Čech a říše dostala na samý okraj zájmu, což souvisí rovněž s tím, jak se těžiště výzkumu přesouvalo z politických dějin k těm sociálním, hospodářským a kulturním.

Negativní hodnocení Václavova činu souviselo s aktuálním politickým a kulturním vývojem 19.-20. století. Na středověké období se nazíralo pokřivenou optikou moderního nacionalismu, vývoje státu a právní vědy, případně se naopak historické události aktualizovaly a přenášely do soudobých politických debat.

Středověká společnost byla přísně hierarchizovaná a každý byl někomu podřízen. Akty „poddání se" patřily ke standardním diplomatickým nástrojům, stejně jako např. placení tributu. Václav platil poplatek králi Jindřichovi, Jindřich zase pro změnu Maďarům atd. Na středověk nelze pohlížet moderníma očima a aplikovat současná hodnotová kritéria, což platí samozřejmě i obráceně. Jakmile se ve veřejné debatě o aktuálních problémech začnou objevovat historizující argumenty či odkazy na vzdálenou minulost, jedná se často buď o neznalost či demagogii, případně směsici obojího.

A liší se nějak od postoje německé historiografie?Jistě, diskuse se vždy vedla o míře integrace Čech do středověké říše, ale i pro německou historiografii se v podstatě dnes jedná o mrtvé téma. Ostatně jakýkoliv vztah, včetně toho „mezistátního", je dlouhodobý proces procházející vývojem, kterému nelze přisoudit jedinou, trvale platnou a neměnnou hodnotu.

Jakou formu měl za Václava tribut odváděný do říše? Kosmas uvádí 120 volů a 500 hřiven stříbra, prý jde ale o omyl.V prvé řadě se tento Kosmův údaj nevztahuje k Václavovi. Podle kronikáře učinil Čechy poplatnými francké říši Pipin, syn Karla Velikého, roku 806. O podobě Václavova tributu prameny nic bližšího neříkají. Až z konce 10. století se dochovala zpráva o poplatku, jenž se z Čech odváděl ve zlatě, stříbře, dobytku a dalších nejmenovaných věcech do Saska. Vzhledem k dobovým okolnostem můžeme předpokládat, že i Václavův tribut sestával ze zmíněných komodit.

Ačkoli je Václav českým patronem, za zakladatele českého státu je většinou pokládán jeho bratr Boleslav. Souhlasíte?Ano, i když je to poněkud zjednodušené. Boleslav nezakládal český stát, ale rozšiřoval a stabilizoval rodovou moc. V letech a desetiletích po staroboleslavské vraždě se Přemyslovci stali hegemonem domácí politické scény. Dodnes probíhá diskuse, zda byly další knížecí rodiny vyhlazeny, nebo se přizpůsobily novým poměrům a spokojily se s elitním aristokratickým postavením.

V každém případě, když Boleslav umíral, reprezentoval původní společenství Čechů jeden panovnický rod, jehož vláda se opírala o určitou formu správní organizace a mytické charisma. Díky tomu, že si vládnoucí rod po následující staletí udržel své postavení, státní struktura se dále prohlubovala a získávala stabilnější podobu, můžeme dnes o Boleslavovi hovořit jako o zakladateli státu.

Neměli bychom však zapomínat ani na Václava. Nikoliv však jako na historickou postavu, ale spíše jako na symbol – patrona dynastie a později v přeneseném smyslu i státu. Boleslav položil reálné základy státu, pečlivě budovaný kult sv. Václava však jeho další existenci poskytl nepostradatelnou ideologickou oporu a zdůvodnění.

Jaký měl vlastně Boleslav motiv k vraždě svého bratra?Kloním se k názoru Dušana Třeštíka, že šlo patrně o náhodu. Zřejmě se na jednom místě v určitou chvíli sešlo několik faktorů – napětím mezi bratry počínaje, a nevraživostí i pocitem ohrožení mezi členy jejich ozbrojených družin konče, které vyústily v tragickou událost.

Kníže Václav se záhy po své smrti stává světcem a sepisují se o něm legendy. Čím to, že se jeho kult tak rychle šířil?Největším propagátorem Václavova kultu byl sám Boleslav, který nechal bratrovo tělo přenést ze Staré Boleslavi do Prahy. Přenesení – translace – přitom nevyjadřovala pouze úctu, ale v podstatě byla chápána jako ekvivalent kanonizace, tedy prohlášení za svatého. Boleslav Václavův kult cíleně podporoval, neboť měl patrně Praze zajistit zisk arcibiskupství. Navíc světec, patron přímo pocházející z přemyslovské rodiny nepochybně umocňoval rodové charisma a tím i oprávnění k vládě.

Jak vypadal knížecí dvůr v 10. století? Lze mluvit o něčem honosném a nákladném?Přemyslovský dvůr 10. století nelze mírou honosnosti ani stylem reprezentace srovnávat s vyspělým dvorským prostředím panovnických nebo významných aristokratických rodů na západ od našich hranic. Na druhou stranu v domácím prostředí se na přemyslovském dvoře koncentrovala moc, bohatství i výjimečné luxusní předměty a vybavení. Přemyslovský dvůr se současně stal centrem nového křesťanského kultu, který nepřehlédnutelně symbolizovaly kamenné církevní stavby stojící v blízkosti dřevěných panovnických paláců.

Jakou roli hrály české země na mezinárodní scéně v raném středověku?Postavení českých zemí ve střední (středovýchodní) Evropě ovlivňuje již geografická poloha. Nejlépe je to patrné na vztahu ke středověké říši, neboť Čechy leží na ideální spojnici mezi třemi významnými celky – Rakouskem, Bavorskem a Saskem. Nepřekvapí, že české knížectví bylo chápáno jako součást říše a přemyslovští panovníci sami sebe považovali, stejně jako byli považováni, za říšská knížata.

Římsko-němečtí panovníci se o Přemyslovce opírali nejen při bojích s domácí opozicí, ale pravidelně také při tažení do Itálie. A obdobně to fungovalo v obráceném pořadí. Vazby na německé prostředí se prohlubovaly četnými sňatky s příslušnicemi významných rodů, včetně císařské rodiny. Docházelo k přejímání nových trendů v hospodářské i kulturní oblasti, které se na německé území pro změnu dostávaly ze západní Evropy, a české země postupně doháněly vyspělejší prostředí.

Tento vývoj vyvrcholil nebývalým mocenským, hospodářským i kulturním rozkvětem v průběhu 13. století, kdy král Přemysl Otakar II. dokonce usiloval o říšskou královskou korunu. Přestože soužití Přemyslovců s říší provázely četné krize, boje a vyjasňování si vzájemného postavení, integrace do říšských struktur umožňovala českým panovníkům zasahovat do událostí výrazně přesahujících regionální hranice.

Nelze říci, že by byly české země přímo postrachem pro sousedy, narážíme ale např. na zprávy českých i německých kronikářů, že čeští bojovníci se při tažení do Itálie nezdráhali loupit a drancovat během cesty spojeneckým územím. Kořistnické způsoby byly však pro středověké válečnictví obecně charakteristické a nejedná se tedy o žádný výjimečný jev.