ROZHOVOR | Co je v sexu ještě normální? Společnost se radikálně změnila, upozornil odborník. Došlo i na srovnání s muslimy

Dosud neexistuje všeobecně uznávaná definice „normality“. Co Vy jako sexuolog pokládáte za „normální“ v sexu?V liberální společnosti ani nemůžete čekat „definice všemi uznávané“. Ale lze se shodnout na tom, že sexuální praktiky, které druhé poškozují, je třeba stále pokládat za deviantní. Spíš přibývá těch, kdo z důvodů vlastních psychologických obran zpochybňují, co je poškozující. A to i mezi odborníky.

I ti mohou být nezralí, traumatizovaní, nebo ideologicky motivovaní. Dosud jsme se shodovali v tom, že sexuální chování je silně biologicky zakotvené, protože motivuje všechny živočichy k rozmnožování. Bez slasti, kterou nás příroda orgasmem odměňuje, bychom sotva byli ochotni snášet obtíže, které péče o bezmocné potomky představuje. Jiná věc je, co se v oblasti sexuálního chování pokládá v dané společnosti za normální, přirozené.

V křesťanské kultuře to byl pouze takový pohlavní styk, který vedl k plození dětí a co bylo nad to, byl hřích. Bez antikoncepce byl každý pohlavní styk velkým rizikem oplodnění, proto ta opatrnost. Pokud nebyla zajištěna péče o dítě, kterou dobře může zajistit jen trvalá vazba rodičů, byla to naprostá katastrofa. Traumata, která tak vznikala, si nejstarší generace ještě pamatuje. Od zavedení Pilulky, (antikoncepce, která zcela vychází vstříc mužskému pojetí sexuality - tedy sex bez závazku), se významně snížilo riziko, že se ze sexu narodí dítě. Tak začal postupně sex sloužit hlavně vztahu mezi dvěma lidmi, kteří sdílejí svou intimitu, nebo dokonce jen příjemné kratochvíli.

Obsah sexuálního chování není dán ani tak instinkty jako spíš literaturou a výchovou. Dovolujeme druhým dělat s námi jen to, „co se sluší“, a to se dozvídáme četbou, pozorováním, učením. A protože jde o intimitu, můžeme se o ní dovědět jen z médií, která ovšem vůbec nemusí popisovat realitu. Od konce šedesátých let, kdy přišel francouzský filosof Derrida s dekonstrukcí, problematizováním všeho, co se odjakživa tvrdí, že je nezbytné, došlo i v sexuálním chování k velké liberalizaci. Byl to velký bojovník za svobodu člověka, proto se zastával sexuálních minorit.

Určitě se značně rozšířil repertoár toho, co je přípustné, ale stále platí, že nesmíme druhé ponižovat, zneužívat a poškozovat. Zastánci dekonstrukce si neuvědomují, že tak lze zacházet pouze s jednou vrstvou naší reality, totiž tou sociální. Jen tam lze vyjednávat o významu věcí. Biologickou danost vyjednat nelze.

V Česku se nyní mluví o možnosti přisvojení si partnerova dítěte. Poslankyně Pavlína Nytrová v této souvislosti pobouřila výroky, že „homosexuálové budou usilovat o sex s dětmi“ a že „slepý nemůže za volant, homosexuál nemůže mít dítě“. Jak tato její slova vnímáte a souhlasíte s adopcí dětí homosexuály?

Tak to jistě paní poslankyně přehnala. Nejspíš jí něco na tom požadavku části homosexuální komunity vadilo, ale nebylo jí jasné, co to je. Tak to vyjádřila dost nešťastně. Homosexualita nemá obvykle nic společného s pedofilií. Proti registrovanému partnerství gay a lesbiček nic nemáme, sex je součástí jejich komunikace, jako u všech ostatních.

Ale jiná věc je, když jde o výchovu dětí. Podle mě je kolem toho zbytečný humbuk. Právníci tvrdí, že taková adopce je možná i bez prosazování nového zákona už dnes. Když spolu žijí dva lidé stejného pohlaví a jeden z nich má z předchozího vztahu dítě, pokud rodič dítěte zemře, a pokud by dítě mělo zůstat bez rodičů, orgány pověřené péčí o dítě (OSPOD) vždy berou v úvahu takového pečovatele, který je s dítětem v dobrých vztazích. Proč by to nemohl být partner rodiče? V tom homosexualita nehraje roli.

Nesmíme ale zapomínat, že takové dítě má někde ještě svého vlastního rodiče a dokonce i prarodiče. Biologickou vazbu nejde zrušit, i rodič po rozvodu je stále rodičem. Jiná věc je, když se homosexuálové snaží dosáhnout uznání své normality tím, že chtějí mít stejnou možnost vychovávat své vlastní dítě, jako to mají páry heterosexuální. To samozřejmě nejde a žádný zákon jim v tom nemůže pomoci, protože žádný muž dosud dítě neporodil, stejně jako žádná žena dosud neoplodnila jinou ženu. Biologickou asymetrii v plození nelze odstranit.

Nepokládáme za správné ještě nenarozenému dítěti zákonem znemožnit, aby byl vychováván svými biologickými rodiči! Žádný dospělý nemá právo na dítě, ale každé dítě má právo znát své rodiče a právo na jejich péči podle článku 7. Úmluvy o právech dítěte, kterou náš stát ratifikoval.

Ale znovu říkám, nejde o homosexuální páry, těch není tolik. Mnohem častěji najdete jednopohlavní rodinu v heterosexuální většinové společnosti, například tam kde dítě vychovává samotná matka s babičkou dítěte. Jednopohlavní rodina není pro dítě v pořádku, i když na první pohled nedělá dítěti zjevné škody. Ty se mohou projevit, a také často projevují, až během dalších generací.

O ženské homosexualitě se prakticky nemluví, zato na gaye má část majority neustále pifku. Čím to?To má dost dobrý důvod v biologických i kulturních kořenech. Ženy jsou obecně více bisexuální i tolerantní. Doteky s druhou ženou jim nevadí. Muži si to dovolují spíš jen ve sportu. Maskulinní chování dominantní lesbické ženy je dobře tolerováno, rozhodně více než tzv. „zženštilé“ chování muže. Tak je to už od dětského věku. Zatímco dívka, která se chová chlapecky, budí spíš sympatie, zženštilý chlapec je často terčem šikany.

Ženská sexualita je jinak založená, primárně směřuje ke vztahu, kdežto mužská k dosažení uspokojení. Aktivistky genderstudies se pokouší dosáhnout nemožného - smazat biologické rozdíly mezi muži a ženami. To nejde. Jak jsem řekl, dekonstrukce, vyjednávání a proměna tradic je možná jen v sociální oblasti. To, co vnímáte v majoritní společnosti jako nevraživost k mužským homosexuálům, může být zbytek přirozeného odporu, a ten projevují hlavně muži. Lesbičky jim rozhodně nevadí. Stejně jako gayové nevadí ženám.

Česko je terčem kritiky kvůli tomu, že dovoluje kastraci deviantů. Co si o této léčebné metodě myslíte a jak vlastně probíhá? Jako laik si představím, že chirurg muži uřízne varlata a hotovo... U některých nebezpečných deviací je nezbytné trvale podávat hormonální léky, které snižují hladinu testosteronu. Bez toho by byl deviantní muž pod trvalým tlakem svého nutkání. Trvalé podávání léků nemusí být zdravotně bezpečné. V takovém případě existuje možnost snížit hladinu testosteronu v organismu odebráním jeho největšího zdroje, varlat.

Myslím si, že kritika není na místě, pokud se u nás k takovému zákroku sáhne, pak jen na žádost pacienta a i ta je bedlivě zvažovaná. Určitě to u nás není „běžná praxe“.

V minulosti se z dětské nahoty nedělala věda. Když se dnes otec koupe společně s potomkem, padá na něj podezření z pedofilie. Když pochválíte kolegyni v práci sukni, můžete se dočkat obvinění z harašení. Co se to se společností stalo?

Je to škoda, ale právě takové nepříjemné komplikace svědčí o hlubokých proměnách, ke kterým v oblasti sexuality došlo. Vývoj je vidět třeba při srovnání naší a muslimské kultury. Zatímco u muslimů zůstává odpovědnost za sexuální chování muže stále na ženě, naše společnost ji postupně přenesla na bedra muže. V tradičních zemích musí proto ženy chodit zahaleny, aby „muže neprovokovaly“. V naší liberální společnosti se nemusí ženy omezovat. Je na nás mužích, abychom „to zvládli“.

Takový úkol ale je jen pro dospělé a zralé muže, kteří spojují sex s jedinečným vztahem se svou partnerkou. Obávám se, že takových mužů v naší spotřební a bohaté společnosti spíše ubývá. Mužům se nechce ztrácet svobodu svazkem s jedinou ženou. Stále mají tolik svobodné zábavy včetně nezávazného sexu, proč by přebírali odpovědnost? Ženám to vadí a po čase přestanou nezávazný sex nezralým mužům poskytovat. Tak vzniká přebytek sexuální energie, který nelze uspokojit v trvalých vztazích. Muži to často řeší konzumováním pornografie, dokonale nezávislým, ale osamělým sexem.

Ukázalo se, že nových médií využila pedofilní komunita. Sexuologové jim navíc v takové konzumaci nebrání, protože řada z nich je přesvědčená, že agresivita sexuálních deviantů se snižuje s dostupností pornografických obrazů (to výzkumy dokládají). Jenže pornografii musí někdo s dětmi nafotit nebo natočit, aby ji bylo možno konzumovat. A to je přeci velmi nebezpečné. Děti se nesmí zatahovat do dospělé sexuality. Proto vznikla velká opatrnost v kontaktu s dětmi, a je to škoda. Děti kontakt s dospělými přece potřebují a nechápou omezení, která vznikla sexualizací společnosti a deformacemi sexuality.

Jak hodnotíte sexuální výchovu dětí v ČR? Kdy by s ní měli začít rodiče a jak by ji měla pojmout škola?

Výchova ke zdravým vztahům a tedy i k sexualitě probíhá stále a všude. Nejen ve škole, nejen doma. Dítě pozoruje ostatní, napodobuje je a učí se. Když se od rodičů naučí uctivému vzájemnému chování, když se s nimi mazlí, když se naučí respektovat druhého, a dodržovat hranice, vytvářet vlastní intimitu, vytvářet vztahy s druhými, nemusíme se o něj bát. Když poslouchám slovník školních dětí v tramvaji, nemám dojem, že by měly dobré vzory.

Usilovali jsme o moderní výuku, která by ochránila děti před nástrahami sexuálního života. Jenže to je obtížné, hlavně proto, že děti dospívají velmi různě a to, co je pro jedno dítě včasná informace, může přijít pro jiné dítě ve stejné třídě pozdě, nebo naopak je předčasné. Je téměř jisté, že mnoho dětí je vystaveno na internetu přímo ve svých domovech brutálnímu sexuálnímu obsahu, a může to na ně působit traumaticky.

Mluvil jsem například s dvanáctiletou dívkou a jejími rodiči, kterou její spolužačky vystavily explicitnímu pornografickému materiálu felace. Řekly jí, že jestli chce být v životě šťastná, musí se tohle naučit. Následky rozvrátily celou rodinu. Je třeba mít obavy o sexualitu nejmladší generace pod takovým tlakem dostupné pornografie. Snad si s tím poradí.

Děkujeme za rozhovor.