Rath uspěl u ÚS, prodlužování vazby bylo protiprávní. Co bude dál?

Podle Ratha není podstatná možnost získat odškodnění, ale to, zda se ÚS zabýval údajně zmanipulovanými důkazy v kauze. "Vazba byla rozhodována na podkladě řekněme nepravdivých a zmanipulovaných důkazů, čili spíš mi půjde o to, zda toto bylo nějak řešeno," dodal. Hodnocení konkrétních důkazů je však záležitostí obecných soudů, ÚS se jimi detailně nezabýval. Pokud by Rath nakonec přesto o odškodnění požádal, pohybovalo by se zřejmě v rozmezí 500 až 1500 korun denně pro období od června do listopadu.

Rath už od listopadu ve vazbě není. Strávil tam 1,5 roku, nyní na verdikt čeká na svobodě. Ústavní soudci dosud všechny jeho stížnosti odmítali bez detailního projednání. Poslední dvě stížnosti jako zpravodajové dostali noví členové soudu Kateřina Šimáčková a Ludvík David - a vyhověli jim. 

Podle Ratha Vrchní soud v Praze loni při potvrzování vazby porušil jeho práva na osobní svobodu, soudní ochranu a spravedlivý proces. Nepřihlédl prý k argumentaci a návrhům vzneseným obhajobou a řádně nezvážil možnosti nahrazení vazby jiným opatřením. Podle Ratha nelze po více než roční době vazby její důvodnost opírat o skutečnosti známé už při zahájení trestního stíhání.

Ústavní soud vyhověl Rathovi jen částečně

Samotné vzetí do vazby bylo prý v pořádku, problémy nastaly až při jejím prodlužování. Vrchní soud v Praze se podle Šimáčkové skutečně nevypořádal s tím, jak se na důvodech útěkové vazby podepisovalo plynutí času. Při potvrzení vazby totiž znovu odkazoval jen na údaje a informace, které podle vyšetřovatelů vyvolávaly obavy z Rathova útěku do ciziny v době před zahájením stíhání.

Ústavní soud k tomu doslovně uvedl: „Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání ... nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu."

Ústavní soud nadto souhlasil s výtkou stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu koliduje s ústavním principem presumpce neviny. Při hodnocení důvodnosti vazby je totiž nepřípustné, aby soud vyvozoval závěry o morálních vlastnostech obviněného ze skutečnosti, že tento je trestně stíhán. Tím vším bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na presumpci neviny, informuje web usoud.cz.

Nález týkající se druhé ústavní stížnosti, kterou bylo napadeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, navázal na předchozí argumentaci (tedy že důvodem pro pokračování dlouhotrvající vazby nemůže být jen paušální hrozba vysoké trestní sazby). Tento argument se zesiluje tím, že stejný Vrchní soud v Praze propustil dne 11. listopadu 2013 stěžovatele z vazby, neboť reálnost jeho útěku je zpochybněna. Tím se ovšem zpochybnila i ústavnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, protože při téměř shodném skutkovém stavu rozhodl ve svém srpnovém usnesení opačně. V tomto rozhodnutí Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces a porušení principu minimalizace zásahů do osobní svobody.

Odlišné stanovisko k oběma nálezům Ústavního soudu uplatnila soudkyně Ivana Janů, přičemž tato odlišná stanoviska jsou připojena k nálezům.