"Cvoky" nestrpíme: Češi v anketě propadli, odkopneme i kamaráda

Studie zpracovala odpovědi 1797 Češek a Čechů starších 15 let z loňského listopadu a prosince. V Anglii odpovídalo 1720 lidí starších 16 let.

Statisticky největší rozdíly byly u otázky, zda by vadilo žít s někým, kdo je psychicky nemocný. V Anglii by to rozhodně nevadilo 32 procentům a spíše nevadilo 24 procentům dotázaných, v Česku by soužití rozhodně nevadilo jen třem procentům a spíše nevadilo 11 procentům lidí. 

Sousedství s člověkem s psychickou nemocí by rozhodně nevadilo 41 procentům a spíše nevadilo 30 procentům anglických respondentů, v Česku by rozhodně nevadilo sedmi procentům a spíše nevadila 18 procentům lidí.

V přátelství s člověkem s psychickým onemocněním by rozhodně pokračovalo 56 procent anglických respondentů, 26 procent by spíše pokračovalo a pro dvě procenta by to byl rozhodně důvod přátelství ukončit. V Česku by v přátelství rozhodně pokračovalo jen osm procent dotázaných, spíše by pokračovalo 19 procent a rozhodně by je ukončilo 12 procent lidí."Umíte si představit, že byste podobně přestali kamarádit s někým, u koho se objevila rakovina? Odmítali pracovat s někým, kdo v dětství prodělal neštovice, bydlet blízko vozíčkáře? Asi těžko, ale to jsou přesně jevy, které se vyskytují v souvislosti s duševním onemocněním," řekl k výsledkům jeden z autorů studie Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví.

Příčinu rozdílných postojů Čechů a Angličanů vidí v tom, že v Británii už od poloviny minulého století se přesouvá psychiatrická péče z velkých ústavů do menších zařízení a komunit. V Česku stále převažují velké léčebny.

Pomoc psychiatra vyhledá ročně zhruba 600 tisíc Čechů. Žijeme ve společnosti, ve které si musíme vyřešit všechno sami, daňovým přiznáním počínaje, objednáním se k porodu, musíme být aktivní, výkonní, společenští, usměvaví, vždy solventní, i když nám zaměstnavatel faktury neplatí, protože podle jistého pražského soudce to trestním činem není, ale z čeho máme pak platit nájem, konče tím, že jsme neustále atakováni přímo veselými zprávami z českých televizí a prapodivnými praktikami různých obchodníků, kteří se snaží nám maximálně vyhovět, že?! Smutek nemáme v módě, nanejvýš snad si můžeme postěžovat, že máme právě stres, že jsme unavení, přetažení či že právě jsme chytli "depku".

A tak se stane, že najednou nevíme, jak dál. Cítíme se vyčerpaní, zbyteční, oškliví, tlustí a začínáme mít strach z dalšího dne, co zase přinese. Nic nás nebaví, do ničeho se nám nechce, v ničem nenacházíme smysl života. Jsme pak nevrlí, podráždění, trpíme nechutenství i sexuální nechutí, a s námi pak trpí i naši blízcí. Někdy se do takového stavu dostaneme bez zjevné příčiny, někdy po ztrátě zaměstnání, partnera, po neúspěchu v podnikání či ve škole. A někdy se cítíme zle tak dlouho, že už si ani nepamatujeme, že to někdy bylo jiné.

Důvodů, proč nepožádáme o odbornou pomoc, je tolik, kolik možných stavů i příčin. Myslíme si, že o nic nejde, že je to slabota, překonáme to vůlí, nejsme přece blázni, časem to přejde, přece se nebudeme z takové prkotiny hroutit.

Dlouhodobá hluboká nejistota, napětí, špatná nálada nebo deprese bez konkrétního důvodu trvalý pocit strachu, který nemá žádný podklad, mírné až ochromující pocity úzkosti, neschopnost odpočívat, spát nebo se soustředit, pocení a návaly horka, zrychlený tep, bušení srdce a rychlé dýchání, únava, bolesti hlavy, chvění, lekavost, plačtivost a náhlé zhoršení nálady! Neznáme přesné mechanismy vzniku úzkostných stavů, ale pokud je neléčíme, můžeme ohrozit partnerské vztahy, budeme špatně spát a budeme si ničit své fyzické zdraví, informuje kultura21.cz.