Soud rehabilitoval čtyři jehovisty. Komunisti je šikanovali kvůli Bibli

"U všech čtyř jsme rozhodli, že jsou účastni soudní rehabilitace. Je to pro ně taková morální satisfakce," uvedla Zítková.

Účast na soudní rehabilitaci soud vyslovil pro Václava a Růženu Bodnárovy ze Žamberku, Annu Pospíšilovou ze Žampachu a Jana Juračka z Havířova. Všichni byli v roce 1969 trestně stíháni kvůli údajnému maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi.

Trestní stíhání skončilo pokutami. Muži, tehdy ve věku 19 a 22 let dostali 100 korun, ženy, kterým tehdy bylo 16 a 19 let, 50 korun. Dnes jsou podle dostupných informací všichni v důchodu.

"Tehdejší režim potíral veškeré církve, jehovista nebo katolík, to jim bylo jedno, všichni byli třídní nepřátelé. Šlo o to, že je šikanovali," uvedla Zítková s tím, že u soudních rehabilitací není žádná promlčecí doba.

Odpor vůči působení svědků Jehovových vyvrcholil po nástupu komunistů k moci. 29. listopadu 1948 v časných ranních hodinách provedla StB prohlídku kanceláří Společnosti v Praze a zabavila zde množství literatury, psacích strojů a peněz. Následovalo rozsáhlé zatýkání po celém území Československa. Zatčeni byli představitelé československé odbočky J. Valenta, F. Kapinus a B. Müller. Druhá rozsáhlejší vlna zatýkání, při které bylo provedeno na 850 domovních prohlídek a zatčeno 120 osob, proběhla počátkem února 1952.

Na konci března 1953 bylo v tajném procesu odsouzeno osm nejvyšších představitelů organizace k trestům odnětí svobody od 5 do 18 let. Protože však československá odbočka s novým vedením, v jehož čele stál Konstantin Paukert, nepřestala pokračovat ve své činnosti, postihla na přelomu let 1954 – 1955 svědky Jehovovy třetí, tentokrát ještě rozsáhlejší vlna zatýkání, pronásledování a věznění, informuje hagioterapie.cz.

Ani tato úsilí represivních složek komunistického státu však nevedla k definitivní likvidaci svědků Jehovových u nás. Naopak, počty svědků stále narůstaly, a tak počátkem šedesátých let, začala státní moc měnit pozvolna taktiku: zastrašování a věznění bylo vystřídáno snahou proniknout do organizace a postupně ji zevnitř rozkládat. Tato strategie byla mnohem úspěšnější než předchozí represe a podstatná část nejvlivnějších svědků byla časem získána pro spolupráci s StB – částečně na základě kompromitujících materiálů, částečně proto, že svědkové naivně věřili, že by spolupráce se státní mocí mohla být organizaci ku prospěchu a mohla vést k její legalizaci.