Výměna vadného kloubu za umělý je rozsáhlý zákrok. Jak se na operaci připravit?

"Každému chirurgickému výkonu předchází určitá historie onemocnění, spojená často s bolestí, obavami a omezeními v každodenním životě. Na cestě k uzdravení pacientům pomáhají nejen lékaři a zdravotnický personál, ale nově také brožury, které je provedou předoperační přípravou i pooperačním stavem a poskytnou jim odpovědi na otázky, které v souvislosti s operací vyvstanou," řekl Klepáč, který je garantem brožur.

Každá z obou brožur obsahuje základní informace o struktuře a možných defektech kloubu, seznamujme pacienty s možnostmi implantátů a jejich historickým vývojem a následně představuje také samotný operační výkon, včetně práce moderního počítačově navigovaného systému OrthoPilot.

Dvě závěrečné kapitoly přinášejí pacientům rady, jak zvládnout první kroky po operaci, rehabilitaci a předkládají i užitečné rady do budoucna. Pacienti se například dozvědí, že mohou požádat o průkaz nositele implantátu, který jim usnadní život hlavně při osobních kontrolách na letišti či v zabezpečených budovách, kde může bezpečnostní rám reagovat na kovové části umělého kloubu. Brožurky přinášejí například i tipy na vhodné sportovní a pohybové aktivity s umělým kloubem.

Nahradit kyčelní kloub se lékaři snažili už po staletí

Problém byl v tom, že nemohli nalézt vhodný materiál na zhotovení náhrady. Zkoušeli použít různé tehdy známé materiály nekovové i kovové ale bez úspěchu. Ani zlato se nedalo použít. Žádný z tehdy známých materiálů totiž nesplňoval, kromě biologické slučitelnosti, 2 základní podmínky: vysokou pevnost a hladký povrch. Zde je potřeba si uvědomit, jakému tlaku je kloub vystaven, musí-li vydržet jeho několikacentimetrová plocha zatížení převyšující hmotnost celého člověka (chůze, běh) a navíc s minimálním třením, píše quido.cz.

Zvrat přinesl rok 1936, kdy vědci vyrobili slitinu kobaltu a chromu, která se téměř okamžitě začala v ortopedii používat. Tento materiál byl dostatečně pevný, leštitelný i odolný proti korozi. Zatímco tento nový materiál sliboval velký úspěch, jako problém se ukázalo docílení vysoce hladkého povrchu. Vyrobené náhrady totiž nepřinášely takové snížení bolesti jak se očekávalo právě kvůli nevyhovujícímu povrchu náhrady.

Náhoda tomu chtěla, že se dva francouzští lékaři, bratři Jean a Robert Judetovi se někdy kolem roku 1942 dozvěděli o akrylových pryskyřicích, které se začaly používat v zubní technice. Bratři pokryli touto pryskyřicí, u které lze poměrně snadno vytvořit hladký povrch, stehenní kloub. Vše fungovalo dobře, ukázalo se však, že pryskyřice se brzy opotřebuje. Nicméně tento experiment přivedl amerického lékaře Edwarce J. Habouche na myšlenku, upevnit náhradu ke kosti právě touto pryskyřicí. Tak se zrodila nová éra fixace náhrady.

V Anglii se kyčelní náhradou zabýval lékař-inovátor John Charnley. V roce 1958 zkusil použít na jamku všeobecně výbornou umělou hmotu teflon. Ten se vyznačuje kromě jiného velmi nízkým součinitelem tření a snadnou dosažitelností hladkého povrchu. Doufal, že teflon vytvoří s kovovou hlavičkou vhodnou kombinaci. Ale ani teflon nesplnil jeho očekávání. A tak ho nahradil polyetylénem. Ten "pracoval" obdivuhodně dobře. K fixaci jamky i hlavičky s dříkem použil polymetylmetakrylát, známý jako kostní (zubní) cement. Totální náhrada byla na světě. Pro mnohé lidi to bylo vysvobození. Některým vydržela tato náhrada až 30 let. 

V tehdejším Československu se tyto implantace prováděly od roku 1970 s implantáty kladenské "Poldi" (pamětníci jistě pamatují Dietlův seriál Nemocnice na kraji města).