ROZHOVOR | Palach před svým protestem uvažoval o útoku na sovětského vojáka a vyzýval k obsazení rozhlasu, říká Blažek

Bohužel neměl naději, aby přežil. Historik Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek připomíná, že Jan Palach byl popálený na dvaaosmdesáti procentech těla. Dvacetiletý student Filozofické fakulty Karlovy univerzity naposledy vydechl 19. ledna 1969 v 15:30 hodin na oddělení popálenin v Borůvkově sanatoriu v pražské Legerově ulici. „Všechny lékařské zprávy, které jsem četl, se shodovaly, že to je zázrak, že Jan Palach žil ještě tři dny poté, kdy se zapálil.“

Historik Petr Blažek se podílel na vzniku památníku v rodném domě Palachových ve Všetatech. Podrobně zkoumal spisy z dobového vyšetřování bezpečnostních složek. Jan Palach si na Václavské náměstí přinesl dva umělohmotné kbelíky s benzinem, polil se ovšem jen jedním. „Pokud by použil oba, zemřel by patrně bezprostředně poté a nedožil by se zřejmě ani 19. ledna 1969.“

Spoluautor knihy Jan Palach ´69 se domnívá, že naprostá většina dokumentů je sice již známá, ale existují ještě důležité prameny, které historici neviděli. „Postrádáme dokumenty KGB, které by mě velmi zajímaly. Chybí nám také záznamy Státní bezpečnosti, které by objasnily, co přesně se dělo v nemocnici. Zatím disponujeme jen dokumenty Veřejné bezpečnosti. Ty dokládají vedle jiného, že Jan Palach měl pod svým lůžkem instalován kotoučový magnetofon.“

Odborný poradce televizního filmu Hořící keř, který natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová, zmapoval poslední hodiny před Palachovou smrtí. „Například víme, že si v ulici Na Poříčí číslo 22, kde se nachází dům U Zlatého slunce, koupil v prodejně s domácími potřebami dvě zmíněné nádoby s víkem a poté se vyšetřovatelům podařilo zjistit, že do nich v Opletalově ulici načerpal benzín.“

Historik Petr Blažek v rozhovoru pro EuroZprávy rovněž popisuje, jak se bratr Jiří a maminka Libuše dozvěděli o Janově činu. „Jiřího o tragédii informovala telefonicky ošetřující lékařka Marta Zádorožná. Paní Palachová se o všem dozvěděla až druhý den, a to ve vlaku, kde u spolucestujícího viděla v deníku Práce Janovu fotku a krátkou zprávu o tom, že student J. P. se upálil,“ praví absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Autor knihy Živé pochodně v sovětském bloku odpovídá v rozhovoru také na otázku, zda píseň Karla Gotta Kam tenkrát šel můj bratr Jan byla skutečně věnována Janu Palachovi. „S Karlem Gottem jsem mluvil krátce před jeho smrtí v archivu, kam se přišel podívat na dokumenty, které k němu vedla Státní bezpečnost. Tvrdil mi, že píseň jednoznačně vnímal jako vzdání holdu Janu Palachovi. Říkal, že mu z ÚV KSČ hrozili, jak náklad celé desky nechají zlikvidovat. Je možné, že se textem snažil vyvážit dehonestaci signatářů Charty 77, na níž se podílel při Antichartě 77. Dobový doklad o tom, že píseň byla skutečně věnována Palachovi, ovšem chybí,“ vysvětluje Petr Blažek.

MAMINKA SE O SYNOVĚ ČINU DOZVĚDĚLA VE VLAKU Z NOVIN

Pane doktore, jak dlouho Jan Palach plánoval, že se zapálí, aby vyburcoval společnost z letargie, do které upadla po srpnové okupaci?

Osobně odhaduji, že sebeupálení připravoval několik dní. Usuzuji tak podle dopisu, který jsem našel v roce 2008.  Jan Palach se v něm okolo 7. ledna 1969 obrátil na Lubomíra Holečka, studentského vůdce, a navrhl mu, aby společně s malou skupinou obsadili budovu rozhlasu na Vinohradské třídě a vysílali výzvu ke generální stávce. Když nedostal žádnou odpověď, tak se patrně rozhodl, že jeho protest bude individuální a bude mít jinou podobu. Proto předpokládám, že se jednalo o několik dní. Téměř všechny zásadní kroky, které potřeboval k uskutečnění svého činu, učinil v Praze až po svém příjezdu ze Všetat 16. ledna 1969. Přijel vlakem kolem půl osmé hodiny ráno a poté na spořilovských kolejích napsal nejdříve koncept a pak čistopis posledních dopisů, které adresoval opět Luboši Holečkovi, Svazu československých spisovatelů a svému kamarádovi. Jeden si také vzal s sebou v aktovce na Václavské náměstí. Cestou koupil dvě nádoby, do kterých si v Opletalově ulici na benzínce načerpal hořlavinu. Není úplně jasné, kde sehnal éter, jehož rozbitá lahvička s prošlou lhůtou se našla na místě činu. Podle svědků, kteří jej při zapálení viděli z různých míst, si k ní před zapálením čichl. Vyšetřovatelům se na místě podařilo najít její střepy. Všechny věci, které k tragédii potřeboval, víme, že si pořídil v den, kdy se upálil.

Kdy se Janova matka a bratr Jiří dozvěděli, co se stalo a jaká byla jejich první reakce?

Bratr Jiří se o tragédii dozvěděl ve večerních hodinách, kdy mu smutnou zprávu volala Palachova ošetřující lékařka Marta Zádorožná z oddělení popálenin. Nejdříve obdržel telegram, aby v určitou hodinu čekal na poště v Kamenném Šenově. Jeho trvalou adresu si doktorka zjistila telefonicky na filozofické fakultě. Palach úředně nebydlel ve Všetatech, ale v dokladech měl uvedený pobyt u bratra v Kamenném Šenově, a to z toho důvodu, aby díky delší vzdálenosti od Prahy dostal místo na spořilovských kolejích.

Protože do Prahy už nejel žádný spoj, požádal Jiří Palach o pomoc místní služebnu Veřejné bezpečnosti, kde mu telefonem sehnali taxíka. Do nemocnice přijel se svou manželkou až okolo půl třetí v noci. Lékař, který měl noční službu, je krátce informoval o vážném pacientově stavu a sdělil jim, že nyní spí a že ho snad budou moci vidět později. Jiří Palach odjel ráno vlakem do Všetat, aby o tragédii řekl osobně mamince. Doma ji však nezastihl, vrátil se proto zpátky do Legerovy ulice. Nad ránem pak jel pan Jiří se ženou z nemocnice sanitkou do Všetat a cestou se s maminkou minuli. Libuše Palachová mezitím nastoupila na vlak, protože odpoledne se měla sejít se synem Janem, aby mu koupila kloubouk a další oblečení. Už večer 16. ledna 1969 uslyšela v rozhlase zprávu, že se na Václavském náměstí zapálil student filozofické fakulty. Protože ve zprávě byly zmíněny pouze iniciály jména a jelikož byla unavená z pohřbu svého bratra, nevěnovala sdělení žádnou pozornost.  Druhý den právě ve vlaku uviděla u spolucestujícího deník Práce s otištěnou fotografií svého syna a přečetla si krátkou zprávu o jeho činu. I když v médiu byly jen studentovy iniciály, okamžitě pochopila, co syn provedl. S pomocí sousedů ze Všetat Marie Brůžkové a Jaroslava Bartoníčka vystoupila zhroucená z vlaku v Čakovicích, kde ji zavolaný lékař poskytl první pomoc. Když se vzpamatovala, rozhodla se okamžitě odjet do Prahy. Lékař ji nabídl sanitku, která právě jela do Vysočan. Když se v Bartoníčkově doprovodu dostala do nemocnice, čekal již na chodbě její starší syn Jiří se svou ženou na povolení k návštěvě pacienta. Poté, co bratr Jiří maminku nezastihl doma, vrátil se zpět do Legerovy ulice. Pak lékaři všem dovolili, aby krátce s Janem promluvili.

Jak se fotografie Jana Palacha dostala do deníku Práce?

Snímek pocházel z jeho indexu, který po sebeupálení našel přímo na místě jeden ze svědků, a to v Palachově aktovce. Portrét přefotil a shodou náhod se jednalo o redaktorka deníku Práce. Noviny jeho snímek druhý den otiskly.

Pozastavil bych se u bratra Jiřího, o němž se příliš nemluví. Život k němu není milosrdný. Jako mladý ztratil otce, pak přišel o bratra a poté jeho maminka strávila poslední roky svého života ve velkém smutku. Pan Jiří vystupuje zřídka, měl jste možnost s ním mluvit?

Ano, několikrát jsem s ním hovořil. Je pravdou, že život mu připravil těžké zkoušky a do dnešní doby je bratrovou událostí velice zasažený, byť už od Janova činu a smrti uplynulo více než půlstoletí let. A právě proto s novináři komunikuje velice málo.

LÉKAŘKA POPÁLENÉHO PACIENTA NEVYSLÝCHALA PRO STB

Když byl Jan Palach převezen na kliniku popálenin FN KV a LFH UK do bývalého Borůvkového sanatoria v pražské Legerově ulici, navštívila jej psychiatrička Zdenka Kmuníčková. Dochovaná nahrávka spíše než pohovor připomíná výslech, kdy na pacienta naléhala, aby řekl, kdo má být další obětí, zatímco on těžce hovořil. Dokážete vysvětlit, proč volila takovou rétoriku a spolupracovala lékařka s StB?

Doktorka Kmuníčková podle dochovaných archivních pomůcek se Státní bezpečností nespolupracovala, respektive nebyl k ní registrován žádný svazek tajného spolupracovníka. Do Palachova pokoje byla poslaná svým nadřízeným. Podle svých slov tam měla společně ještě s jednou lékařkou dlouhodobou praxi, během níž zkoumali psychický stav pacientů s popáleninami. K dispozici není žádný doklad, který by vysvětloval, co měla vlastně v nemocnici dělat. Před dvanácti lety jsem s doktorkou Kmuníčkovou měl možnost osobně mluvit. Dokonce jsem od ní dostal část Palachovy zdravotní dokumentace, kterou jsme publikovali v knize Jan Palach ´69. Podle mého názoru bylo jejím úkolem zjistit jména skupiny údajných dalších živých pochodní, které si Jan Palach vymyslel, aby zesílil účinek svého činu. A podle toho vypadal také zmiňovaný rozhovor. Ať už jsou okolnosti jeho pořízení jakékoliv, jedná se o jedinou zvukovou nahrávku Palachova hlasu a je to proto mimořádný pramen k pochopení toho, co se tehdy v nemocnici dělo. Nahrávka je unikátní v tom, že i přes velká zranění i nasazení tlumících léků na bolest se umírající mladík držel verze, kterou popsal v dopisech na rozloučenou.

Jak vlastně bezprostředně po činu reagovala StB?

 Zájem StB kolem celého případu byl velký, snažila se monitorovat situaci a zaměřila se na údajnou skupinu následovníků. Plánovala například obrátit se na východoněmeckou tajnou policii, aby vyslala mezi pražské vysokoškoláky svého agenta, který by vystupoval jako západoněmecký novinář. Bohužel jsme zatím nenašli dokumenty StB přímo z nemocnice, jistě by byly velmi cenné. Ale existuje na druhou stranu k tomuto tématu mnoho pramenů z provenience Veřejné bezpečnosti či dobové rozhovory, které byly publikovány v ještě relativně svobodných médiích. Ty byly pro mne hlavním zdrojem při rekonstrukci nejen vlastního protestu Jana Palacha, ale i posledních dnů jeho života v nemocnici.

Do nemocnice si Palach nechal zavolat studentského vůdce Lubomíra Holečka, který byl starší, a vlastně se vůbec neznali, protože navíc studovali jiné obory. Můžete říci, proč si jej pozval?

Důvod, proč si jej nechal zavolat, je nutné hledat ve výše zmíněném Palachově dopise adresovaném Holečkovi, kterého vnímal jako respektovaného studentského představitele, patrně ze 7. ledna 1969. Navrhoval v něm obsadit budovu rozhlasu a vysílat výzvu ke generální stávce. Druhou příčinou Holečkovy návštěvy bylo, že mu Palach adresoval jeden ze svých posledních dopisů, ve kterém jej žádal, aby seznámil veřejnost s jeho požadavky o zmiňované generální stávce.

Není ovšem zcela jasné, zda si Palach skutečně Holečkovou návštěvu v nemocnici přál sám, anebo vedení státu využilo Holečkovy ochoty jednat, aby se tehdejší situace uklidnila. Holeček byl sám jako zástupce studentů v kontaktu s bývalým předsedou Národního shromáždění Josefem Smrkovským, ministrem školství Vilibaldem Bezdíčkem a zároveň také s představiteli ministerstva vnitra. Holečkovou hlavní motivací bylo zabránit dalším živým pochodním. Když se připravovalo natáčení filmové série Hořící keř, mluvil jsem s nedávno zemřelou manželkou Lubomíra Holečka, která říkala, že její muž Palachův čin nevnímal vnitřně jako správný. Považoval ho za zoufalý postoj a měl velkou obavy, aby právě nenásledovaly další živé pochodně.

Nemohly Holečkovy kontakty s ministerstvem vnitra znamenat, že by měl styky se Státní tajnou bezpečností?

Rozhodně tomu tak nebylo. Jednal s vedením ministerstva vnitra, nikoliv s důstojníky tajné policie. Jednalo se spíše o důsledek velmi vypjaté atmosféry, kdy se odborně jako řada jiných snažil pomáhat při hledání Palachových údajných následovníků. Otázkou je, do jaké míry jsou autentická jeho poslední slova o dalších obětech, která Holeček společně s Palachovou známou Evou Bednáríkovou zaznamenali. Také Beddáriková, která pocházela z Bratislavy, byla podle archivních dokumentů v kontaktu s pracovníky ministerstva vnitra. V trestném rejstříků měla navíc záznam, že se dopustila kriminální činnosti. Vyšetřovací spis se dochoval v archivu Ústavu paměti národa. Byla odsouzená za skutek, který dnes zní zcela absurdně a ukazuje také na totalitní podstatu komunistického režimu. Dostala podmíněný trest za to, že prodala svým známým několik kabátů, které původně dostala od svého rakouského kamaráda, jenž jezdil na Slovensko na návštěvy. Nicméně i přesto mohla později bez problémů studovat v Praze.

GOTT SE PÍSNÍ SNAŽIL VYVÁŽIT DEHONESTACI CHARTY 77

Jak se sochař Olbram Zoubek dostal k zesnulému tělu, aby z Palachovy tváře odlil posmrtnou masku?

Přes přítele, který pracoval na Albertově v patologickém ústavu, se dostal ještě 19. ledna večer k Palachovu tělu, kam bylo převezeno z Legerovy ulice. Když se Zoubek rozhodl odlít posmrtnou masku, tak v té chvíli ani netušil, že je s Palachem v příbuzenském vztahu, což se později dozvěděl od Janovy matky.

Překvapilo mě, že v době tuhé normalizace Karel Gott nazpíval píseň s názvem Kam tenkrát šel můj bratr Jan. Jak je možné, že komunisté ji povolili?

Nikdy do Listopadu roku 1989 nebylo zveřejněné, že by mělo jít o píseň, která by měla být věnována Janu Palachovi, byť o tom někteří lidé byli přesvědčeni.  Měl jsem možnost s Karlem Gottem na toto téma hovořit těsně před jeho smrtí. Byl jsem totiž požádán režisérkou Olgou Malířovou Špátovou, abych spolupracoval na jejím dokumentárním filmu Karel, který mapuje poslední chvíle zpěvákova života, S Karlem Gottem jsem mluvil krátce před jeho smrtí v archivu, kam se přišel podívat na dokumenty, které k němu vedla Státní bezpečnost. Tvrdil mi, že píseň jednoznačně vnímal jako vzdání holdu Janu Palachovi. Říkal, že mu z ÚV KSČ hrozili, jak náklad celé desky nechají zlikvidovat. Je možné, že se textem snažil vyvážit dehonestaci signatářů Charty 77, na níž se podílel při Antichartě 77. Dobový doklad o tom, že píseň byla skutečně věnována Palachovi, ovšem chybí, byl bych proto opatrný.

V knihách Jan Palach ´69 popisujete, jak aktivně prožíval Jan Palach 21. srpen 1968, kdy odjel demonstrovat do Prahy a později maloval ve Všetatech na silnici či zdech protisovětské nápisy. Od napsání publikace ale uplynulo už téměř 12 let. Objevil jste ohledně jeho odporu něco dalšího?

V minulém roce vyšla kniha Živé pochodně v sovětském bloku, ve které popisuji 21 případů sebeupálení v letech 1966–1989. Jednu z kapitol jsem věnoval Janu Palachovi a publikoval jsem v ní i některé nové informace, které se mi podařilo dodatečně získat zejména od jeho někdejších kolegů z Vysoké školy ekonomické, na které Palach v letech 1966–1968 studoval. Václav Hanák se teprve po půl století rozhodl otevřeně mluvit o tom, jak potkal svého přítele, se kterým byl v roce 1967 na zájezdu v Kazachstánu, 21. srpna 1968 v dopoledních hodinách na Senovážném náměstí. Když se jej ptal, kam jde, tak mu Jan Palach doslova odpověděl, že jde bojovat s okupanty. Ukázal mu také zbraň, kterou si ze Všetat přivezl s sebou v den invaze v aktovce. O pistoli rovněž mluvila jeho spolužačka Marie Stříbrná, která také byla na kazachstánské brigádě. U Palacha ji viděla na podzim po jeho návratu z brigády ve Francii. Své svědectví zmínila na školním srazu také po padesáti letech. Pistoli měl Palach s sebou v budově Vysoké školy ekonomické na dnešním náměstí Winstona Churchilla – to již bylo v době, kdy studoval na filozofické fakultě. Jednalo se zřejmě o browning, který vlastnil Janův tatínek. Na existenci zbraně přišel Palachův bratr Jiří, který ji objevil v sourozencově pozůstalosti v Kamenném Šenově. Když ji Jiří nalezl, dal ji mamince. Paní Palachová ji patrně někde zahodila, nikdy už se k tomu podle vzpomínek Jiřího Palacha nevrátili, neboť měli strach, aby nebyli postiženi za přechovávání zbraně.

Myslíte si, že ji chtěl skutečně použít?

Podle zmíněné spolužačky říkal, že uvažuje o útoku na nějakého sovětského vojáka. Na podzim roku 1968 přemítal o demonstrativním činu, kterým by ukázal, že se Češi a Slováci nesmířili se sovětskou okupací. Kamarádka mu jeho záměr podle svých slov rozmlouvala a říkala mu, že by to mohlo skončit podobně jako za heydrichiády a doporučovala mu, aby to nedělal. Palach jí prý neoponoval, nic neříkal a později se již o tom již nikomu nezmiňoval.

O čem podle vás držení zbraně a jeho plány svědčily?

Vypovídají o tom, že radikální formu protestu zvažoval dlouho a zřejmě v něm zrálo rozhodnutí již od 21. srpna 1968. Ke svému činu, jak už jsem zmiňoval, se připravoval ovšem jen několik dní, možná i hodin, ale odhodlání udělat něco zásadního zřejmě plánoval od podzimu 1968.

Kdybyste měl Palacha srovnat s dalšími živými pochodněmi, mezi něž patřili Jan Zajíc, Evžen Plocek, Michal Levčík či Bohumil Peroutka, k čemu byste dospěl? Byla první pochodeň oproti ostatním něčím výjimečná, že se od ostatních odlišovala?

Bezpochyby výjimečný byl ohlas, který Palachův čin vyvolal. Reakce s ostatními, kteří protestovali stejně, se nedá moc srovnávat. Postupem času totiž povědomí o dalších činech sláblo. Navíc všechny protesty zmíněných obětí nebyly stejné. Nejblíže měl k Janu Palachovi jednoznačně Jan Zajíc, a to jak věkem, tak i způsobem, jakým čin provedli. Oba se na svůj protest připravili a napsali dopisy na rozloučenou či prohlášení, ve kterých vyzývali spoluobčany, aby se vzchopili a bojovali za svobodu. Vznášeli požadavky, které podle nich mohly přinést změnu. Takové jednání u Plocka a dalších obětí již nenajdeme. U některých politická motivace není ani jednoznačná. Například u Bohumila Peroutky se jednalo patrně o důsledky velké deprese, se kterou se již v minulosti léčil na psychiatrii. Na druhou stranu byl velice vzdělaný a politická motivace je i u jeho činu patrná. Měl totiž konflikty s funkcionáři okresního výboru KSČ ve Vsetíně. S Evženem Plockem, který jako jediný měl rodinu, jej spojuje, že oba byli starší čtyřicátníci – na rozdíl od Palacha, Zajíce a Levčíka, kteří byli naopak mladí, měli kolem dvaceti let. Plocek byl také jako jediný členem KSČ. Sebeupálených z politických důvodů bylo více, jako například plzeňský dělník Josef Hlavatý, který se upálil den po Palachově smrti (ve stejný den se také zapálil v Budapešti Sándor Bauer). O sebeupálení se pokusil také chebský učeň Jan Béreš (26. ledna 1969), u něhož najdeme vedle snahy o následování Palacha ovšem také osobní motivy, které nebyly politické. Každý případ je jedinečný, ale i když všichni provedli stejný skutek, jednalo se o rozdílné typy. Někdy jsou to hraniční případy, kdy je těžké jasně popsat motivaci jejich aktérů.

REŽIM OBĚŤ NENÁVIDĚL NATOLIK, ŽE JÍ ZLIKVIDOVAL HROB

Dnes si připomínáme 52 let od smrti Jana Palacha. Jak podle vás populace vnímá jeho jméno? Někteří lidé dodnes tvrdí, že jeho smrt byla zbytečná…

Postoje k Palachově protestu byly různé už v době, kdy svůj čin provedl. Je pochopitelné, že takto radikální skutek vyvolává různé názory. Řada lidí oceňuje absolutní oběť, kterou Jana Palach přinesl pro svobodu ostatních. Jiní mají jiné postoje, někteří také odmítavé. A to mluvím jenom o lidech, kteří jsou ochotní brát vážně dochované dokumenty, jeho dopisy, jeho život a nepodléhají nějaký konspiračním teoriím či Jana Palacha nedehonestují jako psychicky nemocného člověka. Někdo jeho příběh pořádně nezná, pro některé věřící je sebevražda nepřijatelná, a to v jakémkoli případě.

Jak části veřejnosti, která Palachovo upálení odmítá, vysvětlujete, že jeho čin měl hloubku?

Snažím se věcně vysvětlit Palachovy motivy a popsat dobovou situaci, ve které se tehdejší události odehrály. Bohužel i po půlstoletí někteří opakují lži o takzvaném studeném ohni, kterou rozšiřoval v roce 1969 vedle dalších konzervativců komunistický politik Vilém Nový. Snažím se ukázat, že zdroje, které stojí za touto dezinformací, pocházejí ze sovětské strany. Ukazuje to vedle jiného dopis Leonida Brežněva (bývalý první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu – pozn. red.) a Alexeje Kosigina (bývalý předseda Rady ministrů SSSR – pozn. red.), v němž psali o zneužitém studentovi z Prahy. Dopis poslali 22. ledna 1969 Alexanderu Dubčekovi (bývalý první tajemník ÚV KSČ – pozn. red.) a Oldřichu Černíkovi (československý expremiér – pozn. red), které žádali o okamžité ukončení pouličních demonstrací.

Proč jste se rozhodl odkazem činu Jana Palacha zabývat tak detailně?

Jednalo se o čin, který měl mimořádný ohlas. Nejen v roce 1969. Oslovuje veřejnost doposud. Přitom to bylo historické téma, které nebylo dobře zpracované. Existovala pouze kniha od Jiřího Lederera, který ovšem zemřel v roce 1983 v německém exilu a neměl k dispozici žádné dokumenty z vyšetřování Palachova sebeupálení. Řada pamětníků s ním nebyla ochotná mluvit, protože nastupovala tzv. normalizace a před svých odchodem do zahraničí neměl ani šanci některé z nich vypátrat. Chtěl jsem tedy především věcně zjistit, co se přesně odehrálo. Současně se jedná o velký příběh člověka, který ukazuje, že na světě ještě existují důležitější věci, než je lidský život. Dalším důvodem, proč mě jeho osud tak poutá, je skutečnost, že jsem studoval historii stejně jako Palach na pražské filozofické fakultě. Chodil jsem tedy po stejných chodbách i místech jako on. Odkaz Jana Palacha byl na fakultě v devadesátých letech hodně přítomný, protože studenti se k němu velmi hlásili.

Zajímala mne také údajná Palachova skupina následovníků i nejasné osudy dalších živých pochodní. Proto jsem se rozhodl, že se budu věnovat také jim. Bral jsem to splátku vůči lidem, kteří už nemohou promluvit. Mohu za ně jejich příběhy vyprávět na základě svědectví a postupně otevřených archivů. Palach i jeho následovníci byli komunistickým režimem dehonestováni. V Palachově případě šla nenávist doslova za hrob, když v roce 1973 komunisté zlikvidovali na pražských Olšanech jeho hrob. Považoval jsem proto za důležité vrátit je do dějin nejenom jako symboly, k nimž se mnozí například během Palachova týdne hlásili ještě před listopadem 1989, ale vykreslit je jako konkrétní lidské bytosti s životním příběhem, pokusit se jejich osudy zrekonstruovat na základě historických pramenů. Jsem rád, že jsem se zmíněnému tématu mohl věnovat zrovna tehdy, když se postupně otevíraly archivy a bylo možné vyjít také z dokumentů, které do té doby nikdo anebo téměř nikdo neviděl.

Můžete ještě něco nového o jeho životě vypátrat? Máte o něm nějaké nejasnosti?

Určitě by nám ještě více napověděly sovětské archivy. K dispozici máme pouze několik dokumentů, byť některé z nich jsou velmi významné jako již zmíněný Brežněvův a Kosyginův dopis. Dochovaly se také záznamy tehdejšího sovětského velvyslance v Československu Stěpana Vasiljeviče Červoněnka, který několik dní po Palachově činu jednal s Vilémem Novým. Ale nemáme přístup k dokumentům KGB, které by mě velmi zajímaly minimálně úhlem pohledu jejich tvůrců.

Byla u Jana Palacha během tří dnů, kdy na oddělení popálenin v Legerově ulici bojoval o život, alespoň chvíli naděje, že by se z krizového stavu mohl dostat?

Bohužel šance, aby přežil, nebyla od počátku žádná. Ve všech zdravotních dokumentacích je uvedeno, že důsledky jeho zranění nejsou slučitelné se životem. Palach byl popálený na dvaaosmdesáti procentech těla. Byly zasaženy jeho vnitřní orgány. Polil si hlavu hořlavinou, což dokládá, že to nebyl demonstrativní čin. Jan Palach si na Václavské náměstí přinesl benzín ve dvou nádobách, nakonec ale použil pouze jednu, druhá nádoba shořela. Pokud by se ale polil oběma, byla by zranění větší. Zřejmě by hned na místě zemřel. Takto ještě tři dny žil. Všechny lékařské zprávy, které jsem četl, se přesto vzhledem k rozsahu popálenin a vnitřním zraněním shodovaly, že je to zázrak, že Palach ještě tak dlouho žil.