REPORTÁŽ: Tváří v tvář faraonově masce. Výstava o Tutanchamonovi a jeho hrobce odkrývá vzácné předměty i příběh, jak byla před sto lety objevena

Brněnské výstaviště od 26. dubna hostuje výstavu Tutanchamon – jeho hrobka a poklady. Podle všudypřítomných reklamních upoutávek se jedná o celosvětově oblíbenou a jedinečnou výstavu, která má poskytnout nevšední audiovizuální zážitek. S redakcí se proto s očekáváním vydáváme do pavilonu C. Cesta k němu je poněkud nepřehledná, vede přes koleje, mezi zábranami, ale nenecháme se odradit. Po delším čekání ve frontě nám paní na pokladně sdělí, že návštěvníci, kteří si vstupenky zakoupili přes internet, mohou pokračovat rovnou do budovy a až tam si vstupenky nechat ověřit.

Ani tato organizační mezera nás nezastaví a otevíráme dveře pavilonu. Na chvíli se dostavují obavy, zda nevcházíme bočním nebo zadním vchodem, výstava zkrátka nevítá návštěvníky s otevřenou náručí a neposkytuje ani základní navigační informace. Ve vstupní hale je téměř prázdno a ticho, ozývá se pouze tlumené hučení z místních automatů na občerstvení. Na výstavě není dovoleno jíst ani pít, návštěvníci se proto mají občerstvit nejspíš právě na tomto místě. Pokračujeme cestou nejmenšího odporu – rovně. A zatím to funguje.

Po kontrole vstupenek jsou skupiny návštěvníků vpuštěny do zahajovací místnosti. Ta je tmavá, tichá, na stěnách visí několik transparentů a obrázků a v prostoru stojí pár malých vitrín. Uvaděčka každému vloží do rukou zařízení připomínající protáhlou vysílačku a v rychlosti vysvětlí, jak tento systém funguje. Před každou expozicí je prý číslo a po jeho zadání na audio přístroji se v něm spustí nahrávka se sdělením patřičných informací. Nikdo už nám ale neřekne, kudy jít, abychom následovali správný směr prohlídky. Ukáže se, že jsme podle vlastní intuice vzali prohlídku doslova za špatný konec. Na pořadí ale nakonec zase tolik nezáleží.

Místnost poskytuje základní přehled o tom, kdo a kdy hrobku faraona našel, kde se nacházela, jak zhruba vypadala, nechybí ani její zmenšený 3D model. Na transparentech si návštěvníci mohou přečíst také něco o lokalitě, která se jmenuje Údolí králů a je proslavená právě častými nálezy hrobek egyptských vládců. Projít celou místnost a poslechnout všechny nahrávky zabere asi deset minut. „To je všechno?“ zaslechneme ze skupiny návštěvníků vedle nás, právě když si čteme o rodu panovníků, ze kterého Tutanchamon pocházel. „Určitě ne,“ odpoví jiný hlas, ze vzduchu je ale cítit nejistotu, protože nikde není vidět prostor, kudy by výstava pokračovala dál.

Po chvíli se ale naší skupiny ujme personál a vchodem v černém závěsu nás vpustí do menšího sálu s přichystanými židlemi naproti velkého plátna. Prohlídky probíhají po určitých intervalech, dochází nám. To už na plátně začíná běžet obraz a z audio přístrojů se každému začne ozývat stejná nahrávka, která doprovází krátký dokument o životě britského archeologa Howarda Cartera. Právě on totiž hrobku před stovkou let objevil, navíc za poměrně náhodných okolností.

Dokument zafungoval a většinu návštěvníků vtáhl do příběhu. Všichni mlčky pokračujeme dál. Čeká nás komentovaná prohlídka doplněná o světelné efekty. Na vitrínách velikosti menšího pokoje zprvu běží obraz na plátně, poté se rozsvěcují jednotlivé části expozice v závislosti na tom, o čem zrovna mluví náš zvukový průvodce. Tato část přibližuje samotné okamžiky nalezení hrobky, způsoby, jakými se k ní vědci dostávali a co uviděli jako první po vyvrtání otvoru do zazděného vchodu krypty. „Vidím úžasné věci,“ zněla první slova objevitele. Výklad ale naruší několik návštěvníků, kterým audio zařízení přestane fungovat. Jednotlivé scény odděluje hlas průvodce: „Můžete tu fotit. Ale, prosím, bez blesku!“

Celá výstava je jako jedno velké bludiště. Když se dostaneme z přítmí promítacího sálu, přicházíme opět k osvětleným expozicím s čísly. Bez daného směru. Proto se stane, že exponáty s čísly 5 až 7 nedopatřením mineme, ba dokonce je nemůžeme najít ani při aktivním hledání. Mezi ostatními návštěvníky si všímáme několika dětí, pro které je tady určený samostatný program. Zjišťujeme, že děti mají taky své nahrávky a sadu informačních tabulí na zdech, které jsou koncipovány hravěji než verze pro dospělé.

Před námi se rozprostírá zrekonstruovaná hrobka v opravdové velikosti. Na stěnách kolem ní vsí repliky egyptských obrazů. Vše zde má nějaký význam. Postavy na obrazech, vyryté symboly na stěnách, dokonce i použité barvy. A vše je barvitě popsáno v hlasových nahrávkách. Tato část výstavy už bude individuální, dochází nám, každý ji může projít vlastním tempem.

Hlasy ve zvukovém zařízení se začaly střídat. Kromě průvodců muže a ženy navíc přibyly také části příběhu vyprávěné z první osoby, patrně samotným Carterem. Samozřejmě pouze ztvárněným. „Ahoj, Honzi,“ vyruší nás v jinak tichém sále hlas muže opodál, který zjevně ignoruje přísný zákaz telefonování. „Kde je Janička, už jste doma?“ pokračuje. Telefonát je naštěstí krátký, a tak po chvíli jen kromě vzdáleného „děkujeme, na shledanou“ už zase můžeme poslouchat jen nahrávky. Začne nás ale zajímat, jak blízko od východu vlastně jsme.

Expozice s hrobkou a malbami je možná až příliš detailní. Alespoň zde ale hlasy navádí, kam se máme otočit, abychom si mohli prohlédnout právě popisovanou malbu. A když se otočíme naposledy, spatříme dlouhou osvětlenou chodbu, uprostřed které vedle sebe stojí všechny čtyři pozlacené schrány, které v Tutanchamonově hrobce chránily sarkofág. Chodba má odhadem několik desítek metrů a celá expozice je opravdu impozantní. Jak jí postupujeme dále, velikosti schrán se zmenšují, místo nich tam poté leží sarkofágy a jako poslední samotná rakev, která nesla faraonovo tělo. Ten byl pohřben se svou slavnou maskou, která se na nás dívá z bysty tváří v tvář. Kontrolujeme textové popisy pod každým exponátem. A opravdu by se mělo jednat o originální kousek.

Na výstavě je k vidění více než tisícovka předmětů, které měl egyptský vládce u sebe v hrobce. Každý předmět je podrobně popsán a návštěvníci si jej mohou prohlížet do libosti. Při takovém počtu předmětů a také vzdálenosti mezi jednotlivými expozicemi není divu, že si návštěvníci čas od času chtějí odpočinout. V místnostech jsou k tomu určené lavičky, není jich ale tolik, aby usadily každého. Jsme zhruba ve dvou třetinách a chytré hodinky už hlásí dva tisíce ušlých kroků jen za poslední hodinu.

Možná to je ale také naším zmateným chozením tam a zpět. Čísla nahrávek totiž někdy neodpovídají tomu, co vidíme. Číslo 17 například leží na obrovském oválném stole se soškami egyptských bohů a jiných postav. Spustíme patřičnou nahrávku, ta začne vyjmenovávat jména sošek a jejich účel, nicméně nevíme, kterým směrem máme stůl obejít a kde vůbec začít, takže výklad je po chvíli zbytečný, protože jsme došli patrně úplně jinam, než o čem se v nahrávce mluvilo. Na dalším stole ve vedlejší místnosti jsou zase nalepena rovnou dvě čísla, 18 a 20. Které si máme vybrat, nevíme. A netušíme ani, proč je 19 na opačném konci místnosti.

Nahrávka s číslem 21 je k naší úlevě poslední. Po hodině a půl chození tam a zpět a poslouchání nahrávek vždy jen do jednoho ucha se těšíme, až zase spatříme denní světlo a nadechneme se čerstvého vzduchu. A to jsme na konci některé audio nahrávky zastavovali. Počítáme, že nadšencům do historie by výstava zabrala dvě hodiny. Po odevzdání zvukových zařízení vcházíme do místnosti, odkud jsme výstavu začínali. V části, kde se nacházíme, ale stojí také obchůdek s dárkovými a památečními předměty a stejně jako na začátku také obecněji zaměřená expozice na egyptské vládce.

Shodli jsme se, že bychom 330 Kč za vstupenku pro dospělého v pracovní den dokázali utratit i lépe. Ano, byl to zážitek vidět na vlastní oči všechno to zlato a podrobně poznat kus historie. Obsahu nemáme co vytknout, pokud návštěvníci neočekávají nijak živý program, ale opravdu výstavu maximálně se zajímavým audiovizuálním doprovodem. Kdyby ale celá expozice byla řešena lépe z organizačního hlediska, zážitek by nám to jistě zpříjemnilo. Výstava láká k tomu ponořit se do ne tak dávných dob, kdy byla hrobka Tutanchamona objevena, do reality ale návštěvníky téměř na každém rohu vrátí vnitřní nejistota kudy kam.

Výstava o egyptském faraonovi Tutanchamonovi bude na brněnském výstavišti k vidění do 30. září. Denně je otevřena od devíti hodin ráno do osmi hodin večer, poslední vstup je však možný nejpozději v 18:00. Návštěvníci mají k dispozici několik druhů vstupenek v závislosti na tom, zda přicházejí v pracovní dny, nebo o víkendu, kromě toho také rodinné lístky.