ROZHOVOR: Jakeš zavrženíhodné činy komunistů zlehčoval. Jeho přínos nelze hodnotit pozitivně, říká pro EZ historik

Jen na malý okamžik zapochyboval o komunistické ideologii, i když hlasitě to nikdy nepřiznal. Bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, jehož rodina jej potají pohřbila v úterý v pražském kremarotium v Motole, velice zásáhl vykonstruovaný proces s prominentním straníkem Rudolfem Slánským (generální tajemník ÚV KSČ v letech 1945-1951 – pozn. red.), kterého komunisté poslali na popraviště 3. prosince 1952. „Mám pocit, že vnitřně cítil, že represe nebyly v pořádku. Veřejně nechtěl přiznat, že ideologie, které celý život věřil, a její vykonavatelka, tedy komunistická strana, se podílely na zavrženíhodných činech. V Jakešově pohledu šlo o pouhé excesy, jejichž vyzdvihování může dehonestovat pozitivní aspekty vlády KSČ,“ tvrdí v rozhovoru pro EuroZprávy.cz historik Matěj Bílý z Ústavu pro studium totalitních režimů o politikovi, který se nedožil srpnových osmadevadesátých narozenin.

Za zlom v Jakešově komunistické kariéře označil odborník na komunistický režim v Československu rok 1955. „Tehdy mu bylo nabídnuto, aby odjel studovat do Moskvy na Vysokou stranickou školu. Zařazení do tohoto studia značilo, že straník je považován za perspektivního a v budoucnu se s ním počítá pro vysoké funkce. Mimochodem, v té době Jakeš studoval i elektrotechniku na ČVUT, ale rozhodl se pro politickou kariéru. Kdyby do Moskvy neodjel, zřejmě by se jeho život ubíral zcela jiným směrem,“ upozorňuje na zajímavost historik, který je mimo jiné editorem obsáhlého Biografického slovníku vedoucích funkcionářů KSČ v letech 1921-1989.

Bílý nepřeceňuje u bývalého komunistického pohlavára jeho roli při Pražském jaru v roce 1968. „Během něj nesehrál nikterak klíčovou roli, ač si to mnozí myslí. Nebyl členem stranického předsednictva, ani členem ústředního výboru. Pozice předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ (ÚKRK) nebyla tak zásadní,“ říká na adresu Jakeše, jehož podpis ani nefiguroval v takzvaném zvacím dopise. Přesto nepatřil mezi stoupence Alexandera Dubčeka, tváře Pražského jara. „Přestal Dubčekovo směřování podporovat ve chvíli, kdy dospěl k názoru, že reformy jdou příliš daleko a hroutí se jednota strany, která pro něj byla axiomem.“

Bývalý náměstek ministra vnitra řešení československé krize, které Moskva zvolila, respektoval a nikterak proti němu nevystupoval. „Pro Moskvu byl Jakeš cenný především z tohoto důvodu. Během rozbíhající se normalizace jasně podpořil sovětské představy a z pozice předsedy ÚKRK umožnil realizovat velkou čistku ve straně. Do skutečně významných mocenských pozic začal Jakeš ovšem pronikat s velkým časovým odstupem, po roce 1977,“ konstatuje autor knihy Varšavská smlouva 1969-1985: Vrchol a cesta k zániku.

Historici zatím nemají jasno, za jakých okolností se stal v prosinci roku 1987 generálním tajemníkem ÚVK KSČ, jímž byl předtím 18 let prezident Gustav Husák, s nímž měl komplikovaný vztah. „Okolnosti Jakešova nástupu do této funkce nejsou zatím zcela probádané. Zjevně šlo o odraz aktuálního rozložení sil nejen v KSČ, ale také v sovětském vedení, kde sílil střet mezi reformisty a konzervativci,“ míní vědecký pracovník.

Jakeš, který spolustraníky i národ šokoval v červenci roku 1989 projevem na Červeném Hrádku, považoval Listopad 1989 za zradu a kontrarevoluci. „Ve své době Jakeš vyhodnotil situaci realisticky. Navíc měl jasné zprávy z Moskvy, že násilné potlačení demonstrací není žádoucí. Tušil, že by zůstal osamocen, bez domácích i zahraničních spojenců. Situaci hodnotil jinak zpětně, kdy se projevovala jeho frustrace polistopadovým vývojem. Těžko říct, jak by se zachoval, kdyby věděl, že listopadové události povedou k obnově tržního hospodářství, které celý život odmítal. Nejsem si jist, že si to v té době uvědomoval,“ uvažuje pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů.

Zbavit se komunistické minulosti není podle historika Matěje Bílého možné. „Čtyřicetiletá diktatura KSČ tuto zemi zřetelně ovlivnila a nyní jde o to, abychom se poučili z jejích negativ. Proto není dobré na Jakeše zapomenout. Je ukázkou mnoha aspektů předlistopadové doby, včetně těch, které by se neměly opakovat,“ apeluje.

VYLOUČENÍ ZE STRANY POVAŽOVAL ZA VELKOU KŘIVDU

Pane doktore Bílý, jaká postava z historického hlediska v podobě Milouše Jakeše odešla? Zřejmě dost záporná...

Jakeš byl postavou přinejmenším kontroverzní. Roli, kterou sehrál například ve stranických čistkách po vojenském potlačení pražského jara a celkovém upevňování normalizačního režimu, skutečně nelze hodnotit jakkoliv pozitivně. Stejně tak v době, kdy zastával pozici generálního tajemníka ÚV KSČ, tedy nejmocnějšího muže v zemi, pokračovala v Československu perzekuce občanů z politických důvodů.

Máte nějaké vysvětlení, proč jeho rodina tak úzkostlivě tajila jeho smrt? Zemřel už 9. července, ale informace o jeho skonu pronikly na veřejnost až toto úterý, kdy se odehrál soukromý obřad v pražském krematoriu Motol?

Z pohledu rodiny šlo o pochopitelný krok. Jakeš byl do posledních let svého života vděčným tématem pro novináře, včetně těch bulvárních. Hodnotím to jako snahu zabránit tomu, aby rodinnou ztrátu bezprostředně provázela mediální štvanice.

Můžete říci, zda bývalý generální tajemník ÚV KSČ cítil v závěru svého života nějakou zášť? Ptám se na to proto, že byl vyloučený ze strany už v prosinci 1989, ale neustále se jí zaštiťoval, pravidelně chodil mezi současné komunisty na oslavy 1. máje, ale nikdy jej nevzali zpět, aby měl znovu jejich legitimaci. To musel přece nést těžce?

Milouš Jakeš byl od svého mládí přesvědčeným komunistou, kterým zůstal do smrti. Podobně jako mnozí další ortodoxní komunisté nesl vyloučení ze strany velmi těžce, svým způsobem se to dá přirovnat k pocitu, který cítí věřící vyobcovaný z církve. Vyloučení ze strany bral jako křivdu právě proto, že komunistické ideologii nadále plně věřil a podporoval ji.

Vy jste s Jakešem mluvil osobně, jak na Vás působil a o čem jste se bavili?

S Miloušem Jakešem jsem měl možnost mluvit během výzkumu vývoje Varšavské smlouvy v éře Michaila Gorbačova. Z titulu funkce generálního tajemníka ÚV KSČ se totiž zúčastnil několika vrcholných schůzek této organizace. Krom praktického fungování Varšavské smlouvy hodnotil především svůj vztah s Gorbačovem a opakoval své známé názory na kolaps východního bloku a státně-socialistické diktatury v Československu. Na svůj věk byl stále vitální a měl dobrou paměť. Především byla cítit jeho rozhořčenost ohledně vývoje po roce 1989 a zklamání z toho, že ze svého pohledu nedostal příležitost uplatnit svou vizi pro zemi, která podle něj představovala lepší alternativu polistopadového vývoje.

Mimochodem, jak se správně má psát? Miloš anebo Milouš, tak je zapsaný v křestním listě...

Každý má právo změnit si jméno. Jakeš užíval jméno Miloš. To, že si jej nenechal úředně změnit, je věc podružná.

K BAŤOVI NASTOUPIL PRO ZLEPŠENÍ SVÉ ŽIVOTNÍ SITUACI

Co je na Jakešově příběhu zajímavé, je skutečnost, že od roku 1937 začal pracovat jako montér v Baťových závodech ve Zlíně, kde současně navštěvoval Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou a roce 1944 absolvoval s vyznamenáním. Ačkoli světoznámého obuvníka uznával i později, nenačichl podnikatelským duchem, naopak proti buržoazii se vždy vymezoval. Jak je možné, že se tak odklonil od Baťových hodnot na úplně opačnou stranu?

Jakešův světonázor předně formovalo sociální prostředí, ze kterého vzešel. Narodil se do chudé venkovské rodiny, jedna z jeho sester dokonce zemřela v útlém věku, přičemž roli měla sehrát i skutečnost, že rodiče neměli prostředky, aby jí dopřáli lékařskou péči. Jakešův otec sice nebyl členem předválečné KSČ, avšak sympatizoval s ní a patřil k jejím voličům. Později rodina přišla o dům. Jakeš se s velkou pravděpodobností ke komunistickým myšlenkám upínal kvůli rodinnému prostředí a bídě, kterou osobně zažil. Na Baťovu školu práce nastoupil, protože představovala příležitost ke zlepšení životní situace, nikoliv z ideologických pohnutek.

Kdy vlastně komunisté, mezi něž vstoupil v květnu 1945, zaregistrovali, že nějaký Miloš Jakeš existuje?

Svou politickou kariéru začínal, jak bylo pro poválečný vývoj v KSČ typické, na regionální úrovni. Působil v místní správě, stejně jako v mládežnickém hnutí. Pozvolna stoupal na hierarchickém žebříčku, což mimo jiné ukazuje, že nebyl tak neschopný, jak se často uvádí. Za zlom v jeho kariéře bych považoval rok 1955, kdy mu bylo nabídnuto odjet studovat do Moskvy na Vysokou stranickou školu. Zařazení do tohoto studia značilo, že straník je považován za perspektivního a v budoucnu se s ním počítá pro vysoké funkce. Mimochodem, v té době Jakeš studoval i elektrotechniku na ČVUT, ale rozhodl se pro politickou kariéru. Kdyby do Moskvy neodjel, zřejmě by se jeho život ubíral zcela jiným směrem.

OBĚTI PROCESŮ NEMĚLY JÍT PROTI POLITICE PLNÉ VÝHOD

Záhy přišla morbidní a nelidská padesátá léta a s nimi vykonstruované procesy, které posílaly odpůrce na smrt. Jak je možné, že ani po Listopadu nezměkčil svou rétoriku a názory? Před šesti lety v obsáhlém rozhovoru pro Reflex například řekl: „Z Horákové se dnes dělá hrdinka, ale ona se skutečně těšila na příchod americké armády a dělala všechno pro to, aby tady vznikla základna, jež by ji vítala a o kterou by se mohla tato armáda opřít.“

Alespoň navenek Jakeš vystupoval jako ideologicky pevný komunista. Nechtěl veřejně přiznat, že ideologie, které celý život věřil, a její vykonavatelka, tedy komunistická strana, se podílely na zavrženíhodných činech. V Jakešově pohledu šlo o pouhé excesy, jejichž vyzdvihování může dehonestovat pozitivní aspekty vlády KSČ. Z toho důvodu tyto věci zlehčoval, případně se o nich odmítal bavit. Jak o nich skutečně uvažoval, je věc jiná. Mám pocit, že vnitřně cítil, že represe nebyly v pořádku. Ostatně pravda o procesu s Rudolfem Slánským s ním hluboce otřásla. Hledal ale cesty, jakými je mohl ospravedlnit, sám před sebou i před veřejností, aby nepoškozovaly obraz ideologie, které byl hluboce oddán. Oběti podle něj měly pochopit, že nemá cenu jít proti politice, která z jeho pohledu přinášela výhody většině obyvatel. Typicky takto mluvil o zabitých na západních hranicích. Neříkal, že si smrt zasloužili, ale vyzdvihoval, že by se jim nic přece nestalo, pokud by nechtěli emigrovat.

Procesy zasáhly i do nejvyšších pater komunistické partaje, kdy ve dvaapadesátém roce nechali straníci zavraždit bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského. Nezapochyboval ani v tomto momentu nad bolševickou ideologií?

Jak jsem uvedl, právě proces se Slánským Jakeše velmi zasáhl. Později politické procesy z 50. let označil za „černou skvrnu“ v historii strany. Přínos komunistické ideologie z jeho pohledu ale přesahoval tyto aspekty. Proto se s ní nerozešel.

Jakeš byl podle některých zarytým stalinistou, což jasně deklaroval, když první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov odhalil na 20. sjezdu KSSS kult osobnosti Josefa Stalina, urputného diktátora. O Chruščovi až do své smrti tvrdil, že na svět přivedl antistalinismus, revizionismus. Čím si vysvětlit, že vůbec neprokoukl?

Stalinista je nadužívaný a mnohdy zavádějící pojem. Byl Jakeš stalinistou i v 80. letech? Mnoho jeho kroků svědčí o opaku. Tehdy v rámci názorového štěpení KSČ představoval spíše střední proud. Pro Jakeše byla ale vždy zásadní jednota strany. Proto se ostatně rozešel během Pražského jara s reformisty, jejichž nástup zpočátku v zásadě vítal. Proto byl kritický k Chruščovovi. V jeho očích způsobil kontraproduktivní rozkol v komunistickém hnutí.

O rok dříve než Chrusčov odhalil kult Stalina, jej strana, jak už jste zmínil, vyslala do Moskvy za účelem studia na Vysoké stranické škole při ÚV KSSS, kde získal titul doktora sociálně-politických věd RSDr. Ve stejném ročníku s ním studoval i Alexander Dubček, hlavní postava Pražského jara, s nímž se po osmašedesátém ideologicky rozešli. Existují nějaké dochované materiály, jak spolu při studiu vycházeli?

Jen upřesním, že titul RSDr. nezískal Jakeš v Moskvě, ale později, v roce 1967, v Praze na tzv. Vokovické Sorbonně, Vysoké škole politické při ÚV KSČ. Úřední prameny o vztazích mezi československými komunisty studujícími v Moskvě neznám. Jakeš ale později vzpomínal, že se mu Dubček během studií jevil jako „upřímný soudruh“, který však byl rád středem pozornosti. Jejich vzájemné konflikty z dob politických studií nejsou zaznamenány.

Při Pražském jaru v roce 1968 zastával funkci člena Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Lze něco říci o jeho chování či orientaci zavilého stalinisty v tomto bouřlivém období, od něhož si mnozí slibovali velké změny?

Pád Antonína Novotného na počátku roku 1968 Jakeš uvítal. Dubčeka znal, navíc si uvědomoval, že jisté reformy jsou nezbytné. Skutečnost, že byl Jakeš dosazen v březnu 1968, tedy v době výrazných personálních rošád v nejvyšších stranických postech, do čela Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ (ÚKRK), ukazuje, že v té době rozhodně pověst „zavilého stalinisty“ neměl. Lidí s takovým renomé byli naopak z funkcí spíše odstraňováni. Jakeš přestal Dubčekovo směřování podporovat ve chvíli, kdy dospěl k názoru, že reformy jdou příliš daleko a hroutí se jednota strany, která pro něj byla axiomem.

Není asi pochyb, že Jakeš věděl, co Leonid Brežnev, bývalý nejvyšší představitel SSSR, chystá. Mám tím na mysli 21. srpen 1968 a invazi spojeneckých vojsk do Československa. Překvapilo mě, že ale jeho jméno nefigurovalo v takzvaném zvacím dopise, který přímo Brežněvovi adresoval Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak...

Jakeš nesehrál během Pražského jara nikterak klíčovou roli, ač si to mnozí myslí. Nebyl členem stranického předsednictva, ani členem ústředního výboru. Pozice předsedy ÚKRK nebyla v té době z hlediska politického vlivu natolik zásadní. Z titulu své funkce se sice před invazí účastnil některých významných rozhovorů se sovětskou stranou, ale byl řadovým členem československé delegace. Zmínění Kolder, Švestka a Biľak, byli členové předsednictva, Kapek byl jeho kandidátem. Stáli výše než Jakeš. Je otázka, zda by Jakeš šel tak daleko a zvací dopis skutečně podepsal.

PRO MOSKVU BYL CENNÝ, PODPOŘIL NORMALIZACI I ČISTKY

Po schválení protokolu o vstupu vojsk, který v hlavním městě nepodepsal jen František Kriegl, Jakešova pozice ještě posilovala. Čím byl pro Moskvu tak cenný a jak jej hodnotil Brežněv?

Předně se Jakeš po invazi účastnil rozhovorů u sovětského velvyslance Stěpana Červoněnka o možném vytvoření prosovětské „dělnicko-rolnické vlády“. Čelní reformista Zdeněk Mlynář jej ale údajně přesvědčoval, aby se stal novým ministrem vnitra. To by mohlo ukazovat, že Jakešova pozice v této době nebyla zcela jednoznačná. Je ale jasné, že řešení československé krize, které Moskva zvolila, respektoval a nikterak proti němu nevystupoval. Pro Moskvu byl Jakeš cenný především z tohoto důvodu. Během rozbíhající se normalizace jasně podpořil sovětské představy a z pozice předsedy ÚKRK umožnil realizovat velkou čistku ve straně. Do skutečně významných mocenských pozic začal Jakeš ovšem pronikat s velkým časovým odstupem, po roce 1977. Tím nechci říct, že pozice předsedy ÚKRK byla nevýznamná, ale zároveň Jakešovi nezajišťovala účast na formulaci obecné politické linie.

Mnozí lidé mají tendenci bývalého komunistického funkcionáře bagatelizovat a dělat z něj neškodného popletu. To je ale velký omyl, podílel se na kolektivizaci, čistkách ve straně po osmašedesátém, při Palachově týdnu nařídil, aby Československá televize oznamovala jména a adresy všech zadržených. Chtěl, aby jim veřejnost psala výhrůžné dopisy. Lze říci, že byl cíleně zlý, či zákeřný?

V dřívějších fázích své politické kariéry Jakeš jednal tak, jak se od něj očekávalo. Později, když měl rozhodovací pravomoc, se snažil zajistit pokračování mocenského monopolu KSČ. To byla zřejmě i jeho motivace v případě zveřejňování adres zadržených demonstrantů. Věřil, že většina společnosti politiku strany podporuje a že tato většina opozičníkům ukáže, jak marginální skupinu představují. Jakeš byl ambiciózní, cílevědomý, věřil, že účel světí prostředky. Zda byl osobně cíleně zlý či zákeřný, na to nedokážu odpovědět. Nepochybně ale dokázal účinně intrikovat.

Jak vycházel s prezidentem Gustavem Husákem, jehož po osmnácti letech v prosinci 1987 nahradil na pozici generálního tajemníka?

Jeho vztah s Husákem byl komplikovaný. Mimo jiné Jakeš nepodporoval Husákovo dosazení do prezidentského křesla v roce 1975. Toho si byl Husák vědom a i z tohoto důvodu nebyl příliš nadšen z toho, že po jeho vynuceném odstoupení z čela strany stanul v jejím čele právě Jakeš.

Mnohé Jakešovo jmenování na tento post překvapilo. Dá se ale říci, že byl jakousi vatou, aby do této funkce neusedl premiér Lubomír Štrougal?

Okolnosti Jakešova nástupu do funkce generálního tajemníka nejsou zatím zcela probádané. Zjevně šlo o odraz aktuálního rozložení sil nejen v KSČ, ale také v sovětském vedení, kde sílil střet mezi reformisty a konzervativci.

Byl příznivcem perestrojky a glasnosti, které v druhé polovině osmdesátých let prezentoval Michail Gorbačov, bývalý vůdce SSSR? Po revoluci sovětskému politikovi změny vyčetl...

Jakeš si nutnost změn v 80. letech uvědomoval. Ve stranických funkcích měl na starosti zemědělské a ekonomické otázky, udělal si tedy obraz o stavu země. Perestrojka pro něj byla lákavá, ale obával se problémů, které v Sovětském svazu přinášela, především destabilizaci společnosti a rozkol ve straně. Proto její implementaci v československých podmínkách hodlal omezit na ekonomickou sféru. Zefektivnění hospodářství mělo v jeho pojetí otupit tlak na omezení mocenského monopolu KSČ. Politické změny připouštěl pouze v rámci strany samotné. Gorbačova měl zpočátku v oblibě, kvitoval, že je na rozdíl od svých předchůdců otevřený diskuzi a nevystupuje arogantně. Rozešel se s ním kvůli tomu, že nebránil diktaturu komunistické strany.

Jakešův projev ze 17. července 1989 na Červeném Hrádku na Plzeňsku, v němž komunisty označil za kůl v plotě, zaměnil bojlery za brojlery a o zpěvačce Haně Zargorové řekl, že je to milá holka, která ale každý rok po sobě bere 600 tisíc korun, je legendární. Jak jej ale vnímali vrcholní komunisté, nebyli z něj v šoku? Jen připomenu, že v té době měli bolševici starosti s protirežimní peticí Několik vět, která vznikla na konci června 1989.

Neotesaná forma, kterou se Jakeš prezentoval, když odpovídal na otázky z pléna – nešlo totiž o samotný projev, ten byl o poznání kultivovanější –, zakryla skutečnost, že obsah Jakešova poselství byl v mnoha směrech reformní. Myslím, že dobře vystihuje Jakešovy záměry – zefektivnit ekonomiku, a to především omezením rovnostářství, omladit zkostnatělou stranu a nomenklaturu, ale zachovat mocenský monopol KSČ a společensky izolovat opozici. Samozřejmě ale forma k politice neodmyslitelně patří a takto přízemní vystupování nejvýše postaveného muže v zemi bylo pro mnohé šokem.

PO REVOLUCI JEJ SLEDOVALA STB, ABY NEUTEKL ZE ZEMĚ

Záhy přišel Listopad 1989, který označoval za zradu. Jak moc chybělo, aby nechal Jakeš povolat do ulic armádu a tanky na potlačení demonstrací. Kdyby svolal Radu obrany státu, bylo by zle. Později si vyčítal, že to neudělal. Z toho mrazí...

Ve své době Jakeš vyhodnotil situaci realisticky. Navíc měl jasné zprávy z Moskvy, že násilné potlačení demonstrací není žádoucí. Tušil, že by zůstal osamocen, bez domácích i zahraničních spojenců. Situaci hodnotil jinak zpětně, kdy se projevovala jeho frustrace polistopadovým vývojem. Těžko říct, jak by se zachoval, kdyby věděl, že listopadové události povedou k obnově tržního hospodářství, které celý život odmítal. Nejsem si jist, že si to v té době uvědomoval.

Proč Jakeše hned v prosinci roku 1989 sledovala StB v rámci operace Alfa?

Panovaly obavy, že by mohl utéct ze země. Nebylo také jasné, jaké budou jeho další aktivity. Přece jen měl Jakeš značné kontakty a konexe, které mohl v nepřehledné situaci využít různě.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) zahájil loni v listopadu trestní stíhání někdejšího generálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše, předsedy vlády Lubomíra Štrougala a někdejšího ministra vnitra Vratislava Vajnara kvůli možnému zneužití pravomoci úřední osoby v souvislosti se střelbou proti lidem, kteří chtěli opustit Československo. Díky své smrti Jakeš unikl světské spravedlnosti, jak moc vás mrzí, že ze všeho po Listopadu 1989 vyvázl, a neměli by si vyšetřovatelé ve Štrougalově a Vajnarově případě pospíšit?

Jakeš byl již dříve obviněn z velezrady za podíl na pokusu o ustavení prosovětské „dělnicko-rolnické vlády“ v roce 1968. V roce 2003 byl ovšem osvobozen. Obávám se, že prokázání přímé viny za zabíjení na hranicích by v případě Jakeše bylo právně problematické. Morální odpovědnost je otázka jiná. Další věcí je vysoký věk uvedených osob. Pokud měli právníci pocit, že lze tyto činitele soudit, mělo se tak stát mnohem dříve. Právní vzdělání nemám, tudíž tuto rovinu příliš komentovat nehodlám. Domnívám se ale, že soud s téměř stoletými muži kvůli událostem starým mnoho desítek let by minimálně na část veřejnosti působil groteskně.

Někteří komentátoři po Jakešově smrti bohužel naznačili, že jeho duch i ideologie tady s námi stále setrvává a poukazovali na fakt, že komunisté podporují současnou vládu či na členství premiéra Andreje Babiše v KSČ a jeho pletky s StB. Je vůbec možné, abychom se definitivně zbavili komunistické minulosti? A je dobré na jméno Milouše Jakeše úplně zapomenout?

Spojování smrti Jakeše s aktuální politickou situací v zemi mně přijde jako velmi násilný myšlenkový konstrukt. Velkopodnikatel Andrej Babiš a jeho dravé podnikání přece ztělesňují jeden z aspektů polistopadového vývoje, který Jakeš urputně kritizoval. Ostatně, během vlády Bohuslava Sobotky Jakeš kritizoval „pravicové síly“ v kabinetu, mezi které řadil právě tehdejšího ministra financí Babiše. Zbavit se komunistické minulosti není dle mého soudu možné, čtyřicetiletá diktatura KSČ tuto zemi zřetelně ovlivnila a nyní jde o to, abychom se poučili z jejích negativ. Proto není dobré na Jakeše zapomenout. Je ukázkou mnoha aspektů předlistopadové doby, včetně těch, které by se neměly opakovat.