KOMENTÁŘ | Bolševické zlo vítězí. Vraždy na železné oponě justici netrápí, lidský život má cenu hodinek

Na tváři demokracie ulpěl bolševický plivanec. Pozůstalí po příbuzných, jejichž život vyhasnul na zadrátovaných hranicích se Západem, se nedočkají žádné morální satisfakce, kterou by pro ně představovalo odsouzení bolševických bossů, jakým byl expremiér Lubomír Štrougal, bývalý ministr vnitra Vratislav Vajnar. Verdiktu se už nedožil ani bývalý tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, který zemřel letos v červenci, a nemohl tedy tak už žádný trest vyslechnout.

Rodiny pozůstalých prožívají bezmoc a zoufalství

Trojice komunistických mocipánů Jakeš, Štrougal a Vajnar měla na lavici obžalovaných stanout kvůli trestnému činu zneužití pravomoci veřejného činitele i nečinnosti v období od března 1976 do roku 1989, kdy bylo na železné oponě československé hranice zavražděno devět lidí prahnoucích po svobodě. Buď byli roztrháni psy či je uvědomělí pohraničníci zastřelili. Nejméně dalších sedm bylo zraněno. Počátek trestné činnosti policie ČR stanovila na rok 1976, kdy tehdy vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který každému člověku zaručoval právo svobodně opustit kteroukoliv zemi včetně vlasti.

Přál bych panu dozorujícímu státnímu zástupci Tomáši Jarolímkovi, aby musel obejít všechny rodiny, jimž komunistický zločinný režim ve zmíněném období zavraždil jejich milované i blízké a říci jim do očí, proč trestní stíhání zastavil. Provinili se jen tím, že chtěli žít svobodně a nechtěli poslouchat rudou šikanu. Co by panu Jarolímkovi například řekla rodina Františka Faktora, jejichž syn a bratr byl zastřelen pohraničníky už na rakouském území, kam prchl z Českých Velenic? Bez pomoci vykrvácel ve velkých bolestech 30. října 1984. Vlídného přivítání by se mu nedostalo ani od maminky a sestry tehdy osmnáctiletého občana NDR Harmuta Tautze, jehož 8. srpna 1986 roztrhali v kukuřičném poli za Bratislavou-Petržalkou psi a úplně jej skalpovali. V úvodních hodinách následujcího dne šikovný muzikant na následky drastického útoku od SUPI, samostatně útočících psů, zemřel. Rodiny pozůstalých tak jistě prožívají bezmoc a zoufalství. Jako by nestačilo, jakou tragédií si museli projít, když se dozvěděli, jak jejich blízcí skončili.

Kdyby justice někdy zohlednila lidské utrpení a nebrala případy jen jako anonymní spisovou značku, nikdy by Štrougal, Vajnar ani Jakeš, když ještě žil, nemohli spravedlnosti vyklouznout. Pod každým číslem jednacím se skrývá lidský osud, není to žádná statistika. Tady prostě nemá rutina v justici ani píď místa. I maminka zmíněného Harmuta Tautze v minulosti řekla, že odpustila psovodům Ivanu Hirnerovi a Oldřichu Kovářovi, kteří jejího syna pronásledovali. Utrápená žena prohlásila, že odpovědnost za smrt jejího potomka nesou nejvyšší komunističtí představitelé Československa i vysocí generálové pohraniční stráže.

Žalobce své rozhodnutí, které zatím není pravomocné, zdůvodnil tím, že zbývající obvinění Štrougal s Vajnarem trpí duševní chorobou. I kdyby to byla pravda, nabízí se otázka, brali bolševici někdy ohled na své odpůrce? Například Tautz i po brutálním útoků psů žil. Chrčel, sípal, ale pohraničníky Hirnera s Kovářem nejdříve zajímalo, zda potrhaný neměl komplice, který by se ukrýval v kukuřičném poli, jak vyplývá ze spisu. Komunisté neměli s nikým slitování. Ano, nikdo nevyzývá, aby komunisty někdo lynčoval, působil jim fyzické útrapy, v nichž oni byli mistry, ale měli by poznat, jak vypadá justiční spravedlnost. Bohužel i téměř 31 let po revoluci je na ně krátká a veškeré zločiny jim prošli.

Opravdu, za zvěrstva na železné oponě nepykal nikdo z velkých šarží. Jedním z mála, kdo si vyslechl trest za smrt člověka prchajícího za svobodou, byl pohraničník Václav Smejkal, který za zastřelení kolegy Milana Čepka už na německém území, si vyslechl v roce 1998 rozsudek ve výši osmnácti měsíců odnětí svobody, včetně odebrání vojenské hodnosti.

Středeční verdikt znamená, že lidský život nemá žádnou hodnotu. Vyslal jasný signál, že na železné oponě, na níž od roku 1948 až do sametové revoluce zamřelo 450 lidí, se nic protiprávního nedělo. Je šílené, že lidský život má i nadále cenu hodinek značky Prim a pár dní opušťáku, přesně těmito bonusy byli totiž soudruzi pohraničníci odměňováni, když zavraždili narušitele, jak odporně titulovali člověka, který prchal před rudou mašinérií.

Absolutní chybou je, že společnost nezačala zvěrstva na hranicích řešit hned po Listopadu 1989. Ale vzpomeňme si, jaká byla atmosféra hned po ní. Skandovali jsme, že nejsme jako oni, a pak jsme si vytyčili za cíl, že musíme mít stejně vysoké platy jako v Německu a většina se vrhla na podnikání. Na skutečnosti mít vlastní firmu není nic zlého, naopak, ale při budování kapitalismu jsme prostě zapomněli na lidi, kteří byli komunistickou mocí zavražděni, a ti, co běsnění samopalů přežili, byli vězněni a perzekuováni.

Soudci, kteří byli v KSČ, měli být dávno vysvlečeni z talárů

Za současnou situaci nese jednoznačnou odpovědnost justice. Ještě dodnes je v ní několik desítek soudců či státních zástupců, kteří za totality kolaborovali se zločineckým režimem, a to tím, že vstoupili do KSČ. Soudili a rozhodovali podle toho, jak jim nakázala strana, ta strana, která zavraždila paní doktorku Miladu Horákovou a další hrdiny, kteří se vzepřeli bolševické zvůli a fanatické ideologii. Je na čase říci, že demokratická veřejnost utrpěla debakl, když nechala tyto lidi v taláru i po Listopadu 1989. Mnozí z nich už za svobody nechtěli jít proti bývalým nadřízeným, dělali maximum pro to, aby komunistické zločiny vyšuměly, aby se na ně zapomnělo. Vždyť případní obžalovaní by soudce i prokurátory, kteří byli v KSČ, mohli rovněž smést, neboť ani oni nebyli bez viny.

Pokud někdo z nich nesmyslně tvrdí, že KSČM je demokratickou, parlamentní stranou, pak je dobré jim připomenout, že oni za totality nebyli členy KSČM, ale sloužili KSČ. V zákoně (č. 198/1993 Sb.) se mimo jiné praví, že komunistický režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný (§ 2, odst. 1) a že KSČ byla (stejně jako podobné organizace založené na její ideologii) organizací zločinnou a zavrženíhodnou (§ 2, odst. 2).

Vážení soudci a prokurátoři, kteří jste si kariéru vylepšili nošením rudé knížky, už si přiznejte, že jste sloužili zločincům a to nepopřete. Nemáte tedy morální právo oblékat talár a je ostudou dnešních padesátníků, že dopustili, abyste v justici setrvali. Je naším debaklem, že i v roce 2020 pracujete v soudnictví. I drobný zlodějíček, který ukradne čtyři housky v obchodě, i když je to samozřejmě zavrženíhodné, má větší morální kredit, než vy, kteří jste pomáhali utahovat rudé šrouby, vytvářeli jste zákony, které pomáhaly šikanovat a perzekuovat obyčejné lidi. Tato atmosféra dopomohla i tomu, že Jakeš, Štrougal, Vajnar a další unikli trestu a nebyli odsouzeni.

Hrát si nyní na hrdinu je směšné. Nikdo neví, zda by nepodlehl tlaku strany, protože její metody dostali do kolen většinu, ale mělo by být automatické, že pokud jsem morálně selhal, nemám právo být součástí justice. Nemohu kázat o morálce, když ji sám nemám čistou. Pokud by soudci a prokurátoři, kteří se zapletli s KSČ, odešli do soukromého sektoru, pak by nikdo nic nenamítal.

Dnes je smutný den. Zlo zvítězilo a spravedlnost byla vyhnána, potlačena, zadupána. Máme ale na tom vinu všichni, kteří se vymezujeme proti jakékoliv totalitě. Upřednostnili jsme své osobní zájmy, preferovali jsme v devadesátých letech ekonomický blahobyt a nedošlo nám, že tím napomáháme křivdě. Nic jsme proti tomu neudělali. Možná jsme se nad nespravedlností rozčílili v hospodě, když jsme si objednali několik orosených, ale se zaplacením útraty, z nás bojovnost vyprchala. Proto se nám nyní Štrougal, Vajnar a jiní smějí a libují si, jak na systém vyzráli. Odčinit naši chybu je možné jedině tím, že zvěrstva, která se na železné oponě udála, budeme neustále připomínat, budou zařazeny do školních osnov jako memento. Jedině pak se budeme moci pozůstalým, jejichž blízcí byli rozstříleni několik metrů od svobody, podívat do očí. Zatím to nejde, bohužel.