Těšily jsme se, až si se zákaznicemi popovídáme. Doma jsme byly déle jen na mateřské, říkají kadeřnice

Oči se jí rozzářily, když uviděla svoji letitou zákazníci po více než čtyřech měsících. Zuzana Mazurová nezastírala radost. „Kdyby mně někdo den před Štědrým dnem, kdy jsme měli otevřeno naposledy, řekl, že poprvé do práce v roce 2021 půjdu až třetího května, tak bych mu nevěřila,“ říká klientce. Paní na křesle si jí zase postěžuje, jak moc už její služby potřebovala. „Jsem zarostlá stejně jako naše zahrada, kam jsme kvůli uzavírce okresů nemohli. Dneska vám dám zabrat,“ směje se paní Eva. Kadeřnice si s ženami ráda popovídá. „Beru je jako širší rodinu, vždyť některé znám přes dvacet let. A někdy se nejedná jen o veselé probírání témat. Mnohokrát si řeknu, že téměř nemám žádné starosti.“

V celé provozovně panují přísná hygienická opatření. Na každém kroku jsou připraveny dezinfekce, před vstupem visí upozornění, aby do kadeřnictví dámy i pánové vstupovali po jednom a dodržovali dvoumetrové rozestupy. Na stole má diář, kam podle vládního nařízení zapisuje jména zákazníků s jejich telefony pro případné trasování. „A po všech vyžadujeme, aby se prokázali certifikátem, že prošli vakcinací, anebo že prodělali covid-19 či že absolvovali test,“ konstatuje další kadeřnice ze salónu na pražském Jižním Městě Marcela Adámková.

Testem procházejí i samotné labeznice, a to jednou za tři dny. „Nemám problém zákaznicím ukázat, že jsem na něm byla a jsem negativní,“ praví otevřeně Zuzana Mazurová. Její kolegyně se právě vrátila z testovacího stanu, jde na odpolední. „Tam bylo lidí, ale pravidla musíme dodržovat. Jsem šťastná, že už fungujeme. Být doma přes čtyři měsíce je ukrutně dlouhá doba. Déle jsem nechodila do práce, jen když jsem byla na mateřské dovolené,“ tvrdí Adámková a její parťačka přitakává. Samozřejmostí je, že všichni mají nasazené respirátory. Proto občas dochází ke komickým situacím, že si personál se zákaznicemi nerozumí a věty musejí vzájemně opakovat. Pokud by jej někdo opomněl, nemusí zoufat. „Máme tady přichystané respirátory pro zapomnětlivé klienty,“ pousměje se Mazurová a dokazuje tak, že nic nebere na lehkou váhu. „Nikdo se nechce nakazit, navíc se na nás určitě přijde někdo podívat z hygienické stanice, a tak dbáme, abychom měli vše v pořádku i po úřední stránce,“ dodává. Pochvaluje si, že už příští týden bude naočkovaná. „Spadám totiž do kategorie pětapadesát plus.“

Veškerá nařízení respektuje, přesto si ale neodpustí mírnou kritiku proti logice restrikcí. „V provozovnách, kde je personál a jeden zákazník, se vše hlídá, ale pak jedu narvaným ranním vlakem, v němž se mačkáme i se školáky, a nikoho nezajímá, zda všichni cestující mají test, či nemoc prodělali, anebo jsou po vakcíně. A rozestupy v návalu ani nejde dodržovat. Takže se přes všechno můžeme nakazit v prostředcích,“ kroutí hlavou.

Obě kadeřnice jsou na rozdíl od přicházejících dam vzorně upravené, ostřihané a načesané. „Musely jsme i v době výluky jezdit kontrolovat provozovnu, zda například nepraskly stoupačky, anebo nás někdo nevykradl či nepoškodil interiér. A když jsme se tady střetly, tak jsme se vzájemně učesaly a ostříhaly. Proti ničemu jsme se neprovinily,“ praví paní Mazurová. „Já jsem se stříhala sama před zrcadlem,“ pochlubí se Marcela Adámková. „A podle toho také tvoje ostříhání vypadá,“ je v dobrém rozmaru její kolegyně.

Na obou je znát, jak jsou rády, že už mohou vydělávat. „Kompenzační bonusy ale chodily skvěle, oproti loňskému jaru si nemůžeme stěžovat,“ pochvaluje si Adámková. Zuzana Mazurová, kterou mile překvapilo, že jim bytové družstvo samo o sobě odpustilo nájem provozovny, si jako jedna z mála živnostnic na finance nestěžuje. „Víte, Češi rádi skuhrají, je to jakýsi národní sport. Samozřejmě, že za čtyři měsíce jsem v mínusu, ale na zaplacení sociálního a zdravotního pojištění jsem měla, na jídlo rovněž. Když si ale vzpomenu na matky samoživitelky, které mají pro dítě jen suchý chléb a otec jim neplatí, tak si říkám, že nemám právo si na nic stěžovat.“

Je na ní vidět, jak si života užívá. Když jde na kuřáckou pauzu, tak jako milovnice psů, se pozastaví u každého zvířete, které s pánem jde na procházku kolem provozovny. „Tedy ten vám za čtyři měsíce vyrostl, ale je nějaký hubený. Mohu mu dát pamlsek?“ ptá se. Dáma, která svého domácího mazlíčka venčí, je však striktní. „V žádném případě, my jsme rádi, že shodil, a nerada bych, aby hned nabral.“ Kadeřnice poslechne, ale pak se projeví jako šikovná živnostnice. „A nezapomeňte mě navštívit,“ loučí se s paní. O práci ale nemá nouzi. Pracovní diář má plný. „Jak vláda oznámila, že se služby dneškem otevřou, tak mně neustále zvonil mobil, a to i v neděli ráno.“ Vytížená je i Marcela Adámková. Nedopoví ani větu a už se jí rozezvučí telefon. Vzápětí se ozve i pevná linka. „Marcelo, to je také pro tebe,“ říká paní Mazurová. „Já tu snad budu i bydlet, takový nával jsem nečekala,“ hlesne Marcela Adámková.

Její kolegyně má obavy, že služby dlouho otevřené nevydrží. „Bojím se podzimu. Lidi totiž po delší době vyrazí do zahraničí k moři a nákaza v září zesílí. Strach mám i z různých mutací, které jsou odolné proti očkování. Navíc nemocnice se zase plní lidmi, kteří mají pocovidové obtíže. Jsem v tomto směru pesimistkou,“ říká lazebnice Mazurová, když dokončuje účes starší dámě. „Moc vám děkuji, cítím se jako znovuzrozená. Jestli mohu, přišla bych v červnu,“ projeví zájem zákaznice. Kadeřnice ji však tak dlouhý termín rozmlouvá. „Třeba už budeme v červnu zase zavřené. Telefon na mě máte, a tak až budete chtít zase ostříhat, tak mně zavolejte a nějaký volný termín vám najdu.“ Paní spokojeně pokývá a odchází.

Na čtyři měsíce se nejen kadeřnictvím změnil život. Každá s nečekaně dlouhým volnem naložila jinak. „Klidně mohu říci, že jsem byla pořád venku se psem. Nachodila jsem velké množství kilometrů a jako jedna z mála jsem v karanténě zhubla. Také jsem doma neustále uklízela, tak čisto a vše vydrhnuté nemám ani na Vánoce,“ popisuje Mazurová, kterou zaměstnala také její maminka. „Když viděla, že jsem doma, tak přestala vařit. Proto jsem se o ni musela ráda postarat. U plotny jsem ale ráda, mám radost, když mým blízkým chutná, co navařím či upeču.“ Když bylo smutno Marcele Adámkové, šla zkontrolovat provozovnu. „Vždy jsem na někoho v domě narazila a pěkně jsme si popovídali. Pokaždé se nějaké téma našlo.“

Zuzana Mazurová se nebojí ani čistě mužských témat. Je velkou fanynkou fotbalového klubu Bohemians Praha 1905. „Ještě, že češu jen dámy, s chlapy bych se asi pohádala, protože nesnáším slávisty. Když je chci vytočit, tak řeknu, že Eden už nesídlí ve Vršovicích, ale ve východních Strašnicích. Nejsem nadšená, že mají už třetí titul v řadě,“ překvapí znalostmi. Dlouho se ale o fotbale nebaví, právě jí zazvoní mobilní telefon, volá jí na objednání další zákaznice a ve stejném momentu přichází i paní na ostříhání a učesání. „Je skvělé, že se vracíme do normálního života. Zažitý denní rytmus mně už chyběl,“ prohodí a do rukou bere nůžky, strojek a v pohotovosti má i fén. Je ráda, že její nástroje už nemusejí zahálet, stejně jako ona sama.