Zahrádky ožily. Už se mně po vaší kuchyni stýskalo, slyší hospodský. Aby přežil, utratil úspory

I když má přes obličej nasazený respirátor, je patrné, že se mu pod ním rýsuje úsměv. Jakmile se první hosté usadí ke stolkům, Tomáš Urban okamžitě k zákazníkům přispěchá. Hned je znát, že ke strávníkům má téměř rodinný vztah. „Ani si neumíte představit, jak vás rád vidím. A co vaše maminka a tatínek, jsou v pořádku, přečkali pandemii v pohodě,“ dotazuje se. I strávníci mají k hospodskému Restaurace Chodovská tvrz velmi blízko. „Tak co jste nám, pane Urbane, po tak dlouhé době připravil,“ táže se mladý muž, který dodá, že se mu už sbíhají sliny. „Jelikož právě nastal chřestový čas, který jsme naštěstí nepromeškali, tak mohu připravit i chřestovou specialitu,“ nabízí Tomáš Urban. „Jste expertem na chřestové pokrmy, tak rozhodně nepohrdnu,“ vzkáže klient a objedná si zatím pivo.

Právě před malou chvíli z objektu Chodovské tvrze odjel dodavatel pěnivého moku. „Jezdí nyní každý den, protože díky lockdownům nemám v peněžence dvacet tisíc korun, abych jen tak objednal velké množství sudů dopředu.“ I když restauratér působí optimisticky, v jeho duši se ukrývá hněv a zloba, a to na vládu Andreje Babiše. „Doslova se na lidi v gastronomii vykašlala. Bonusy, které jsme od státu získali, nestačily ani na pokrytí nákladů. Abych podnik mohl udržet, utratil jsem všechny úspory a ještě jsem si musel půjčit, neboť nikdo vám nic neodpustí. Jsem rozladěný, jak se kabinet k živnostníkům zachoval.“

Expert na gastronomii, jenž má podnik pronajatý, vyvádí veřejnost z omylu, jak bylo o hospodské, kteří museli mít kvůli koronavirové pandemii, postaráno. „Nejprve jsme dostali pět set korun na den, pak tisíc korun, a pokud jste přijali uvedenou pomoc, pak už jste neměli na nic jiného nárok. Jenže když zaplatíte nájem v podniku, svůj byt a vlastní náklady, včetně jídla, tak vám téměř nic nezbude.“ Nemá problém být konkrétní. „V podniku pracuje moje pětičlenná rodina, a tak když jsme vše poplatili, měli jsme na účtě jen pět tisíc korun pro celou rodinu na celý měsíc.“ Panu Urbanovi vadí, že nikdo hospodským nic neodpustil. „Nedostali jsme žádnou úlevu, a tak abych podnik mohl udržet, utratil jsem všechny úspory a ještě jsem si musel půjčit,“ přiznává upřímně.

Otec pětadvacetiletých trojčat naznačuje, že vláda žije zcela odtrženě od reality. „Víte, mně někdy připadá, že její členové si myslí, že hospoda se zavře a zase otevře jen otočením klíče.  A co je mezitím, vůbec nikoho nezajímá.“ Na rozdíl od kolegů měl zavřeno čtyřikrát. „Celkem byly tři uzávěry a my jsme kvůli jednomu hostovi ještě museli jít do karantény. Nejvíce mě ale dráždí přístup před vyhlášením lockdownů. Nejde přece z ničeho nic říci, že zítra už neotevřete. Vždyť máte například objednané zboží za čtyřicet tisíc. Během několika hodin vše neprodáte. Něco si sice vezmete domů, ale většinu stejně vyhodíte. A my jsme zažili čtyři takové ztráty, které mně nikdo nenahradil,“ povzdechne si.

Na chvíli musí povídání přerušit, neboť chodí další hosté. Náhle se podívá na zamračené, temné nebe, z něhož hrozí, že každou chvíli začne pršet. „Tak vidíte, i Pán Bůh nám dělá návrat napínavý. Loni bylo počasí také proti nám. Duben, kdy jsme byli rovněž zavření, byl téměř tropický a jedenáctého května, kdy jsme vítali hosty, tak lilo a byly jen dva stupně. Bohužel výhled předpovědi není příznivý.“

Tomáš Urban vzorně dodržuje stanovené hygienické podmínky, všude má nádobky s dezinfekcí. Mezi stoly má rozestupy více jak 1,5 metru, stejnou vzdálenost má i od kolemjdoucích. „Naštěstí je u Chodovské tvrze dostatečný prostor.“ Když ještě měli původně hostinští kontrolovat, zda hosté absolvovali vakcinaci, anebo prošli PCR i antigenními testy či mají za sebou nemoc covid-19, byl od počátku k nařízení velice skeptický. „Nejvíce mě ale dopálil vedoucí Mezioborové skupiny (MeSES) Petr Smejkal, který tvrdil, že když hospodští běžně na podnapilé volají policii, tak nebude problémem, aby stejným způsobem postupovali i u hostů, kteří se ničím neprokáží. Pan doktor si vůbec neuvědomil, jaký nesmysl vyřkl.“

Podnikavý muž, který se už čtvrtstoletí pohybuje v gastronomii, argumentuje, jak by mu bylo trapné volat represivní složku na lidi, kteří k němu pravidelně chodí. „K většině klientely mám téměř rodinný vztah, znám jejich problémy, záleží mně na nich po lidské stránce. A teď si představte, že na člověka, kterého znám pětadvacet let, zavolám policii. Nikomu už nedojde, že takový klient by už pak ke mně nikdy nepřišel a já bych získal pověst udavače. Už můj děda říkal, že zákazník je plachý jako laň.“ Restauratér je rád, že personál nemusí lidi kontrolovat. „Pan Babiš se zřejmě chtěl zalíbit voličům, a tak od původního záměru ustoupil.“

Urban sice dohlíží na dodržování dvoumetrových rozestupů i na restrikci, aby u jednoho stolu seděli jen čtyři lidé, pokud nejsou z jedné domácnosti, ale odmítá lidi šikanovat. „Nejsem policista, abych v momentě, kdy někdo přesně vzdálenost nedodrží, vytahoval obušek a lidi rozháněl. Takového jednání jsme si dosytosti užili na Václavském náměstí před Listopadem 1989. Vždy se proto v klidu s každým domluvím.“

Chodovská tvrz jako jedna z mála disponovala výdejním okénkem až v posledních čtrnácti dnech. „V zimě se mně vůbec nevyplatilo otvírat, neboť jak jsou zde velké místnosti a silné zdi, tak bych za jediný den protopil tisíc korun a hrozilo by, že bych se v lednu či v únoru nedostal ani na nulu, co se týče výdělku.“ Ještě před pondělním otevřením měl tak u okénka velký nával. „Bohužel docházelo k situacím, kdy stará dáma o holi musela stát, ale s tím jsem nemohl nic udělat, jelikož si zákazníci kvůli nařízení nemohli sednout ke stolu.“ Provozovatel podniku přiznává, že mu zákazníci chyběli nejen z finanční stránky. „Postrádal jsem se známými sociální kontakt a takové klasické klábosení. Dokonce se mně už několikrát stalo, že typičtí mrzouti, kteří dříve sotva řekli objednávku a pak celou návštěvu jen mlčeli, tak najednou ke mně přijdou a zahájí hovor sami od sebe.“

Živnostník, který naučil v devadesátých letech pražské Jižní Město hrát squash díky svému centru, se obává, aby vláda znovu restaurace nezavřela. „Sice slibuje, že se tak už nestane, ale takové ujištění jsme slyšeli několikrát a výsledkem pak bylo, že podniky pět měsíců chátraly. Lepší je neplánovat.“ A tak se Tomáš Urban těší z reality. „Tak co, pane, chutnalo vám,“ táže se šéf, když ze stolu odnáší prázdný talíř. „Bylo to moc chutné, po vaší kuchyni se mně už stýskalo,“ odpovídá strávník. „To jsem moc rád, těším se, až zase přijdete,“ řekne Tomáš Urban a vzápětí usazuje další hosty. Na povídání už nemá čas, začíná být pěkně vytížený. A je šťastný, není divu. Vždyť na běhání mezi kuchyní a hladovými hosty čekal plných pět měsíců.