ROZHOVOR | Zrůdnost pohraničníků na železné oponě. Mladíka roztrhali psi. Ani po rehabilitaci nikdo nepřiznal vinu, říká advokát

Netušil, jak jeho úsilí očistit Hartmuta Tautze u okresního osudu v Bratislavě dopadne, a tak byl plný napětí. Advokát Lubomír Müller si před rokem 2017 totiž moc dobře uvědomoval, že do té doby neměly soudy s rehabilitacemi ani odškodněním, které se týkaly tragédií na železné oponě, žádné zkušenosti. „Jednalo se o první případ tohoto druhu, a tak se nemůžete odkázat na zavedenou judikaturu. Nejtěžší je nejistota, jak příslušný senát bude na věc nahlížet. Pokud jde o východoněmecké uprchlíky, kteří se chtěli dostat přes Československo na Západ, tak zatím projevují dobré pochopení jak české, tak slovenské soudy.“ Muž s motýlkem, jenž zastupuje odpírače vojny za minulého režimu, a to z náboženského hlediska, ale i oběti politických procesů či potomky lidí, kteří zahynuli při pokusu o emigraci na celém území bývalé federace, vysoudil východoněmeckém uprchlíkovi utíkajícímu před šikanou na čtyřtýdenním vojenském výcviku, necelých sto tisíc korun. „Ministerstva spravedlnosti České republiky i Slovenska dala jasně najevo, že s valorizací za komunistická příkoří i bezpráví nechtějí nic dělat.“

Při pročítání spisu byl absolvent právnické fakulty, kterou kvůli perzekuci totalitního režimu dokončil až po Sametové revoluci, zasažen krutostí a zrůdností komunistického režimu, který nechal talentovaného muzikanta zemřít, když mu osmdesát minut odpíral pomoc. Upadl do hemoragického šoku a hodinu a čtvrt po půlnoci 9. srpna 1986 hochovo utrpení skončilo. „Případ Hartmuta Tautze se mě lidsky dotkl, a to nejen kvůli tomu, jak otřesně se s ním zacházelo, ale i proto, že se Hartmut narodil ve stejném roce jako moje manželka.“ Svědek Jehovův dodnes udržuje písemný kontakt s Hartmutovou maminkou Christou Bruniesovou a jeho sestrou Carol Tautzovou, která se před pěti lety osobně zúčastnila odhalení bratrova pomníku ve slovenské metropoli. O krutém případu poprvé slyšel v roce 2016. „Přál jsem si, aby se Hartmutovi a jeho rodině dostalo alespoň nějaké satisfakce, a proto jsem je zastupoval. Satisfakce je jen částečná. Opravdová náprava by podle zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. měla zahrnovat rehabilitaci poškozeného, slušné odškodnění pro něj, případně pro pozůstalé, a přiměřené potrestání viníků, kteří škodu způsobili.“ S vojáky Pohraniční stráže Oldřichem Kovářem a Ivanem Hirnerem, kteří dlouhou otáleli s poskytnutím první pomoci zraněnému, během soudního řízení nemluvil. „Myslím si, že mou úlohou není napravovat představitele ani sloužící bývalého režimu. Od toho je tady Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu i další orgány činné v trestním řízení.“

ŽIVOT MÁ PŘI ODŠKODNĚNÍ HODNOTU NECELÝCH STO TISÍC

Pane doktore Müllere, před 35 lety se na železné oponě s Rakouskem odehrál jeden z nejbrutálnějších a nejcyničtějších zásahů Pohraniční stráže, která vypustila samostatně útočící psy na osmnáctiletého východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze toužícího po svobodě. Zvířata nadějnému klarinetistovi způsobila, že měl zranění na stehně, stáhnutou kůži i s vlasy na zátylku, ze spánku se mu řinula krev a vojáci sloužící u 11. roty PS Petrželka-Kopčany těžce zraněnému nepomohli, proto později ve velkých bolestech zemřel.  Vy jste v roce 2017 zastupoval rodinu zesnulého a jako prvnímu uprchlíkovi se vám tehdy podařilo vysoudit odškodné a zesnulého rehabilitovat. Jak bylo při projednávání případu složité oprostit se u Okresního soudu v Bratislavě od hyenismu minulého režimu a soustředit se čistě na práci advokáta?

Případ Hartmuta Tautze se mě lidsky dotkl, a to nejen kvůli tomu, jak otřesně se s ním zacházelo, ale i proto, že se Hartmut narodil ve stejném roce jako moje manželka. Nicméně při projednávání před soudem je třeba se zaměřit na právní posouzení věci. Soudu nelze předkládat citové, ale jen právní argumenty. I když se cítíte pohnutý, u řízení si musíte zachovat koncentraci a na celou kauzu pohlížet odbornou optikou. Nesmíte se prostě nechat pohltit emocemi a rozhodit se. V každém případě musíte zůstat profesionálem.

V čem bylo s odstupem času z vašeho pohledu stání nejtěžší?

Jednalo se o první případ tohoto druhu, a tak se nemůžete odkázat na zavedenou judikaturu. Nejtěžší je nejistota, jak příslušný senát bude na věc nahlížet. Uvědomoval jsem si, že případné negativní rozhodnutí soudu by bylo další citovou ranou pro pozůstalou rodinu.

Jelikož zastupujete v bývalé federaci i další tehdejší východní Němce, jejichž příbuzní na hranicích zemřeli, tak se nabízí zamyšlení, zda mají pro případy ohledně odškodnění větší pochopení české anebo slovenské soudy?

Pokud jde o východoněmecké uprchlíky, kteří se chtěli dostat přes Československo na Západ, tak zatím projevují dobré pochopení jak české, tak slovenské soudy. Nelze tedy říci, že jedna strana je lepší a druhá viditelně slabší.

Mamince zavražděného Hartmuta Christě Bruniesové a jeho sestře Carole Tautzové jste vysoudil 3 319 eur a 40 centů, tedy přes 84 tisíc korun. Jak je možné, že lidský život nemá cenu ani sto tisíc korun českých? Nejedná se o hanebnost, když soud jednoznačně uznal, že tehdejší orgány v případě mladíka pochybily? Jen doplním další směšné částky: náhrada za zadržení na hranicích je 1,29 eur, bonus za ušlý zisk ve vazbě za den je 5,35 eur. Jak je možné, že se částky od roku 1990 nevalorizovaly? Vždyť řada tehdy zatčených bývalých východních Němců ani drobné odškodnění nechce, neboť za převody mezi českými a německými bankami by zaplatili více, což je naprostý výsměch.

Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. zmocňuje vládu, aby valorizaci provedla. Žádná vláda to však dosud neučinila. A na Slovensku došlo vlivem kurzového vývoje dokonce k snížení toho, co mělo být původně vypláceno v československých korunách. Navíc bylo novelou č. 146/2013 Zbierka zákonov. zmocnění k valorizaci slovenské vládě odňato. Ministerstva spravedlnosti České republiky i Slovenska dala jasně najevo, že s tím nechtějí nic dělat. Rodině Hartmuta Tautze rozhodně ale nešlo o finanční odškodnění, toužila po morální satisfakci a verdiktu, že mu totalitní moc ublížila.

Jak je to vlastně s výší odškodnění pro rehabilitované? Rodina Hartmuta Tautze vysoudila na Slovensku přes 84 tisíc korun a například dcera Astrid Schmidtová, jejíhož otce Gerharda zastřelili pohraničníci 6. srpna 1977 před zraky manželky, syna i jejím při pokusu o útěk u obce Broumov na Tachovsku do NSR, obdržela jen 33 tisíc korun. Jednalo se tehdy o první případ, kdy Česká republika přiznala odškodnění za zastřelení občana východního Německa na československých hranicích.

Původní částka za smrt činila podle § 27 zákona č. 119/1990 Sb. 100.000 Kčs. Po rozdělení federace byla hodnota slovenské koruny nižší než hodnota koruny české. Na Slovensku se pak v roce 2009 přešlo na eura, a to v kurzu: 1 euro = 30,126 Sk. A tak místo původních 100.000 Kčs vyplatilo slovenské ministerstvo spravedlnosti Hartmutově mamince za synovo úmrtí 3.319,40 eur, což ve zpětném přepočtu na české koruny při současné kurzu (při pátečním devizovém kurzu ČNB 1 euro = 25,415 Kč) činí 84.362,55 Kč. V České republice se nyní přiznává 100.000 českých korun.

Rodina Schmidtova by dostala zmíněných sto tisíc korun také, ale tam je situace jiná, neboť z jejích členů zažádala jen paní Astrid. Gerhard Schmidt byl ženatý a měl tři děti. Manželka ale v mezidobí také zemřela, a tak každé z dětí má nárok na jednu třetinu, to je 33.333,33 Kč. Tato částka byla českým ministerstvem spravedlnosti přiznána dceři Astrid. Dva pozůstalí synové se vyjádřili, že nic žádat nebudou. Ještě mají čas, aby si vše rozmysleli, ale zanedlouho jim uplyne promlčecí lhůta.

Proč vlastně oběti na železné oponě nejsou automaticky rehabilitované? Tuším, že mně odpovíte, že ze zákona se rehabilitace vztahuje na lidi, kteří byli komunistickým režimem protiprávně odsouzeni.

Vaše tušení o mé odpovědi je správné. Hartmut Tautz odsouzený nebyl, neboť později podlehl těžkým zraněním, kterému způsobili psi. Trestní stíhání proti němu tedy vůbec nezapočalo.

Ovšem, když někoho roztrhají psi, nedostane okamžitě první pomoc, tak je jasnou obětí a jeho pozůstalí by automaticky měli mít nárok na odškodnění, pokud bychom tedy používali selský rozum a empatii. Vždyť výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí a vnučka fyzikálního chemika a nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského Neela Winkelmannová o Tautzově smrti při odhalování pomníku v Bratislavě před pěti lety řekla: „Nad Hartmutem Tautzem by se slitoval i tvrdý kámen. Jedná se o jeden z nejtragičtějších případů v historii železné opony.“

Vaše úvaha je logická a vámi vybraná citace vystihující. Jenže zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci má svá vlastní pravidla. Se selským rozumem a empatií zde nevystačíme. Moje rétorika může znít formalisticky krutě, ale v tomto případě je nutné naplnit zákonný předpoklad: oprávněná osoba musí podat návrh místně příslušnému soudu. Bez toho to prostě nejde.

Kdy jste se poprvé o případu Hartmuta Tautze dozvěděl?

Poprvé jsem o něm slyšel koncem roku 2016, kdy na jedné konferenci o případu referovala už zmíněná paní doktorka Neela Winkelmannová.

Co stálo za vaším rozhodnutím kontaktovat rodinu a nabídnout pozůstalým, že je budete zastupovat?

Přál jsem si, aby se Hartmutovi a jeho rodině dostalo alespoň nějaké satisfakce. Mám pro takové věci velké pochopení, neboť jsem byl sám za minulého režimu perzekuován. V roce 1975 jsem byl odsouzen a následně na šest měsíců uvězněn za to, že jsem bez státního souhlasu soukromě vyučoval z Bible. Proto také zastupuji ty, kteří pro své náboženské vyznání odepřeli vykonávat vojenskou službu, ale i oběti politických procesů či potomky lidí, kteří zahynuli při pokusu o emigraci.

IDEOLOGIE PŘI ZÁSAHU ZVÍTĚZILA NAD LIDSKOSTÍ

Celá kauza je snadno dohledatelná na internetu, kde je k ní řada pramenů. Jedná se o dost zmedializované zvěrstvo. Jak na vás ale maminka a sestra působily, když jste s nimi osobně jednal a zastupoval je? Předpokládám, že ani čas nemohl tragickou a sprostou vraždu zahojit.

Ano, máte naprostou pravdu. S násilnou smrtí blízkého člověka z rodiny se nikdy nesmíříte. I po pětatřiceti letech se pro maminku i sestru jedná o živé a citlivé téma, což je pochopitelné.

Jste s rodinou ještě v kontaktu?

Jsem rád, že prostřednictvím e-mailu si neustále dopisujeme a mám tak o nich přehled. Snažím se alespoň několika řádky utišit jejich velkou bolest.

Co vás na celém případu z lidského a morálního hlediska nejvíce šokuje, když v sobě potlačíte duši advokáta?

Skutečnost, že navzdory Harmutově rehabilitaci všechny odpovědné orgány i nadále tvrdí, že „nikdo za nic nemůže“. Zkrátka nikdo nepřiznal svou vinu.

Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů v nedávném rozhovoru pro EuroZprávy.cz o Pohraniční stráži k Tautzově kauze uvedl: „Při zásahu došlo k selhání všech stupňů Pohraniční stráže, které se na jeho "řešení" bezprostředně podílely. Zasahující vojáci nerespektovali závazné předpisy, jak měli v případě zranění "narušitele" postupovat. Okamžitě měli zraněnému poskytnout první pomoc, což neudělali, a místo toho zjišťovali, zda se někde v poli neukrývá nějaký jeho společník. Dozorčí roty byl pozdě informován a včas nezavolal lékařskou pomoc, a podobně. Jak dlouho raněný čekal na pomoc, dokazuje archivní materiál. Ve 22:16 se ozval signál narušení hranice, kolem 22:30 hodin na něj zaútočili psi, kteří mládenci způsobili hemoragický šok.“

Pan doktor Svoboda celý případ popsal výstižně. Je opravdu zarážející a cynické, že Hartmutu Tautzovi se dostalo ošetření až v nemocnici, a to po dlouhých osmdesáti minutách. Přitom musel neskutečně trpět, jak byl od psů pokousaný. Ideologie ale byla na prvním místě, zvítězila nad lidskostí, což je zvláště v tomto případě obzvláště tragické.

Kterak osobně si vysvětlujete takovou laxnost ze strany celé Pohraniční stráže u Hartmuta Tautze? Časovou prodlevu způsobil i dozorčí důstojník roty PS Viliam Švirko, který se na místo dostavil a než Tautze naložil k transportu do auta, ještě místo několikrát prohlédl.

Možné vysvětlení spočívá v tom, že příslušníci Pohraniční stráže byli školeni tak, že ochrana státní hranice před skutečnými či potencionálními narušiteli má vyšší hodnotu než lidské životy.

K pochybení Pohraniční stráže bych ještě doplnil, že samostatně útočící psi (SUPI) Roby a Ryšo byli bratři a podle tehdejších kynologických předpisů nemohli jít do akce sourozenci. Zabýval jste se někdy, proč k takovému přešlapu vůbec došlo, když pominu fakt, že je vlastně úplně jedno, kdo východoněmeckého uprchlíka pokousal?

Kynologickými předpisy jsem se v tomto ohledu doposud nezabýval. Jedná se ale o dobrý podnět k dalšímu bádání a případně i vhodným právním krokům.

Podrobnosti zásahu ze spisů detailně znáte. Lze věřit tvrzení obou pohraničníků, kteří se hájili tím, že ve více jak dvoumetrovém kukuřičném poli nemohli takzvaného narušitele najít, a proto jej tak dlouho nemohli ošetřit? Museli přece slyšet jeho bolestivé úpění i štěkot psů, kteří u něj stále byli. I kdyby jej chvíli hledali, nemohlo osmdesát minut trvat, než se mladík dostane do nemocnice.

Domnívám se, že vaše úvaha je správná. Je totiž pravděpodobné, že vojáci Pohraniční stráže museli slyšet Hartmutův nářek i štěkot psů, podle něhož se mohli i ve vysokém porostu orientovat. Spíše skutečně mohli hledat domnělého Tautzova komplice, což je z lidského hlediska těžko pochopitelné, když na zemi úpěl pokousaný mladík.

Je pravdivé tvrzení, že psi, kteří byli vycvičeni k útokům na hlavu, chlapce dostihli pouhých dvaadvacet metrů od rakouského území?

Podle zachované dokumentace tomu tak opravdu bylo.

RODINY PROTI ZASTAVENÍ STÍHÁNÍ PODALY ÚSTAVNÍ STÍŽNOST

Hartmutova maminka Christa Bruniesová naznačila, že k vojákům Oldřichu Kovářovi a Ivanu Hirnera, kteří vypustili psy, žádnou zášť necítí, protože plnili jen rozkazy nadřízených. Pro lidovky.cz doslova řekla: „Pokud si uvědomili, že něco udělali špatně a jak moc mě ranili, můžu jim odpustit.“ Dodala, že ze smrti svého osmnáctiletého syna viní komunistické funkcionáře v bývalém Československu, kteří se rozhodli uzavřít hranice a použít na nich proti lidem smrtící sílu. Lze s maminkou souznít, když Kovář a Hirner mohli jejich vrstevníkovi pomoci a místo toho na něj řvali, zda neměl komplice, který se někde ukrývá v kukuřičném poli? Vždyť od chvíle, kdy vojáci Bratislavské brigády od psů pokousaného a zkrvavělého nešťastníka spatřili, tak do doby, než byl převezen do vojenské nemocnice v Bratislavě uplynula hodina a dvacet minut. Nemají tedy podle vás i oni Tautze na svědomí?

Vyjádření Hartmutovy maminky ukazuje, že je v odpouštění velkorysá a že zmíněné pohraničníky považuje jen za ten nejnižší článek režimu, který zákon č. 198/1993 Sb. označuje za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“.

Měl jste možnost při jednání o odškodnění hovořit s bývalými vojáky, kteří proti Hartmutu Tautzovi zasahovali, anebo jste se pokoušel je alespoň kontaktovat? Kovář žijící ve Veverské Bitýšce s médii nekomunikuje a Hirner z Malacek, který by měl pracovat u Vojenských státních lesů, promluvil před šesti lety v květnu pro Deník N, když prohlásil: „Před službou jsem na něco přísahal, nic jiného jsem udělat nemohl. I dnes policisté postupují podle platných předpisů,“ promluvil bývalý voják s tím, že žádnou vinu ze zásahu necítí. Z jeho slov tedy žádné velké empatie nevyvěrají. Neela Winkelmannová při odhalování Tautzova pomníku vyzvala bývalé pohlaváře a jednadvacet pohraničníků, kteří nesou za jeho zodpovědnost nepřímou vinu, aby se omluvili. Hirner reagoval tak, že žádnou výzvu k ospravedlnění nezaznamenal.

Se zmíněnými pohraničníky ani jinými osobami, které nesou spoluodpovědnost za Hartmutovu smrt, jsem nemluvil. Myslím si, že mou  úlohou není napravovat představitele ani sloužící bývalého režimu. Od toho je tady Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu i další orgány činné v trestním řízení.

Když letos v květnu Městské státní zastupitelství zastavilo trestní stíhání expremiéra Lubomíra Štrougala a bývalého ministra vnitra Vratislava Vajnara, neboť údajně trpí duševní chorobou, která jim znemožňuje chápat trestní řízení vedené ohledně používání střelných zbraní na československých hranicích, řekl jste, že verdikt bude z lidského hlediska velmi těžké vysvětlit pozůstalým východním Němcům, jejichž příbuzní na železné oponě zemřeli. Jak například zprávu přijala maminka a sestra Hartmuta Tautze, byť ony se už satisfakce dočkaly?

Vámi zmíněná satisfakce je jen částečná. Opravdová náprava by podle zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. měla zahrnovat rehabilitaci poškozeného, slušné odškodnění pro něj, případně pro pozůstalé, a přiměřené potrestání viníků, kteří škodu způsobili. Samozřejmě, že verdikt se jim stejně jako dalším rodinám, jejichž blízcí zahynuli na železné oponě, nelíbil.

Stále mám pocit, že se s minulostí neumíme vyrovnat. Souhlasíte?

Nejde ani tak o fakt, jestli se s křivdami minulého režimu umíme vypořádat, ale jestli to ti, kdo jsou za to odpovědní, chtějí.

Dobře, ale například v Německu nyní proběhne soud se stoletým dozorcem z koncentračního tábora a nikdo neřeší, jak je starý. Jak je možné, že u sousedů zlo chtějí potrestat a u nikoli.

Nejde o věk, nýbrž o to, zda pachatel je, či není schopen vnímat a chápat smysl trestního řízení.

Mimochodem už zmíněná Astrid Schmidtová z bývalé NDR podala vaším prostřednictvím ústavní stížnost proti zastavení trestního stíhání Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara, o němž rozhodlo Městské státní zastupitelství v Praze. Oba muže viní, že mohou za smrt jejího otce Gerharda, který chtěl s rodinou utéci do NSR. Jak velké jsou šance, že byste verdikt mohli ještě zvrátit?

 Ano, je to tak, skutečně se na mě obrátila. Jen bych doplnil, že ústavní stížnost podaly i Hartmutova maminka a sestra, rovněž doktor Thomas Bartsch, Siegfried Fröbel a Jürgen Seifert, které pohraničníci zranili. A co se týče vašeho dotazu, mám za to, že v ústavní stížnosti jsou pádné argumenty, nicméně jejich posouzení je věcí Ústavní soudu.

Ve druhé části rozhovoru s advokátem Lubomírem Müllerem, který vyšel v neděli 8. srpna, se dočtete, jakou povahu měl osmnáctiletý Hartmut Tautz, proč mamince neřekl, k čemu se chystá, jak trávil poslední dny na území bývalého Československa, zda tušil, jak je hranice u Bratislavy s Rakouskem technicky zabezpečená, kterak hodnotí pitevní protokol soudních znalců, jestli věří, že někdo z pachatelů bude za mladíkovu smrt ještě potrestán, který z jeho klientů byl rovněž při pokusu o útěk pokousán na hranicích psy a o čem Tautzův případ vypovídá z pohledu komunistického režimu.