Zrušení stavebního spoření, které vrací na stůl Stanjura, je správné. Proč?

Zrušení státní podpory stavebnímu spoření by vylo ekonomicky smysluplným krokem, po němž podstatná část ekonomů volá již léta. Stát by ušetřil přes čtyři miliardy korun ročně. Podpora stavebnímu spoření nyní nahrává spíše lidem, kteří podporu státu nepotřebují, tedy zástupcům vyšších střední vrstev a bohatým. Tito lidé totiž nyní stále investují do vlastnického bydlení a nemovitostí obecně. Naopak, chudí už ani nic spořit nemohou obecně a nižší střední vrstvy zase na vlastní bydlení nedosáhnou.

Přitom i chudí nebo zástupci nižších středních vrstev podporu stavebku ze svých daní platí, třeba v podobě DPH, kterou platí, když si kupují potraviny.

Ze stavebního spoření tyji vedle bohatých lidí také bankéři a finančníci, tedy stavební spořitelny a několik tuzemských bank.

V letech 2000 až 2022 vyplatil stát na podpoře státnímu stavebnímu spoření celkem zhruba 202 miliard korun.

Stavební spoření v Česku ale chřadne už od poloviny nultých let. Jeho státní podpora by se tedy i proto mohla zcela zrušit. V době začátků stavebního spoření v Česku, v první polovině 90. let, činil maximální státní příspěvek 4500 korun, což představovalo přes 70 procent průměrné mzdy a počítal se zhruba z jejího 3,5násobku. Dnes by při stejných podmínkách musel příspěvek činit přibližně 35 až 40 tisíc korun ročně. Místo toho ale činí 2000 korun.

V posledním předpandemickém roce 2019 šly na státní podporu stavebka necelé čtyři miliardy korun, tedy zhruba 0,25 procenta uskutečněných výdajů státního rozpočtu v daném roce. Pro srovnání, v době „vrcholící slávy“ stavebka v roce 2005 šlo na jeho státní podporu přes 16 miliard. To odpovídalo 1,7 procenta výdajů tehdejšího státního rozpočtu. 

V roce 2020, předloni i loni šly na stavebko lehce přes čtyři miliardy.

Je ale zřejmé, že význam státní podpory stavebního spoření opravdu dlouhodobě trendově klesá, byť v uplynulém desetiletí převážně jen velmi pozvolna. Zrušení státní podpory je navýsost žádoucí a plošný pláč veřejnosti to tedy také nezpůsobí.

Uvažme, že byť jde „jen“ o jednotky miliard, jde stále o veřejné peníze, které plynou zhusta do oblasti bydlení a nemovitostí, kde tedy dále nafukují už tak vyšponované ceny. Stát, respektive tedy daňový poplatník, by se neměl na nafukování cen bydlení podílet, a už vůbec ne touto cestou.