GLOSA | Herní systém hokejového mistrovství světa by se změnit měl. A nejen ten

Každý sportovní produkt, tedy jakákoli soutěž a tedy i hokejové mistrovství světa, si jistě přeje, aby byl co možná nejvíce atraktivní a v ruku v ruce spolu s tím i sledovaný. Když srovnáme letošní turnaj v severských zemích, tedy v Dánsku a ve Švédsku, s tím loňským českým, co se týče atmosféry se určitě nedá srovnat. Dokonce jsem toho názoru, že Čechům se může málokdo vyrovnat ve fandění a ve vytváření atmosféry i při „nečeských“ zápasech a také v tom, že jsme jako hokejový národ schopni dívat se zájmem na všechny zápasy světového šampionátu. Myslím, že není žádná další země naší velikosti, kde by televize nabízela všech 64 zápasů turnaje v přímých přenosech jako Česká televize.

O severských národech je už dlouhodobě známo, že fandění moc nepřidá. Po většinu hokejových zápasů především Švédové a Finové po většinu zápasu spíše mlčky sedí a přihlížejí tomu, co se na ledě děje. V některých případech tomu tak bylo i letos na MS vedle toho, že na mnoha neutrálních zápasech pro obě pořadatelské země byly haly spíše prázdnější než plnější.

Zpátky ale k hernímu systému hokejového MS, jehož změna by asi atmosféru na zápasech nikterak sám o sobě nezměnila, o to větší práci v tomto ohledu musejí udělat sami pořadatelé, ovšem důvodem, pro případně změnit herní systém, je aby odpadlo mnoho plonkových zápasů, tedy zápasů o ničem a předem rozhodnutých. Pokud jich je totiž hned několik, není divu, že na ně nechce neutrální divák chodit, jakkoli by se pořadatelé o to snažili. Pomiňme, že vedle toho pořadatelům nepomohly ani technické problémy, ať už s ledem v Herningu či s multifunkční kostkou ve Stockholmu.

Navíc, když zůstane u plonkových zápasů, ve kterých o nic nejde a hrají se vlastně jen z povinnosti, je to noční můra všech realizačních týmů, jelikož doufají, že v takovýchto zápasech se jim některý z hráčů fatálně nezraní. Vzpomeňme, jak třeba při zmiňovaném zápase Česka s Maďarskem nejen český fanoušek trnul, jak to bude se zdravotním stavem Jakuba Lauka po zásahu loktem do jeho obličeje.

Který systém by byl nejideálnější?

Obecně mi připadá současný herní systém MS nesmyslný v tom, že – jak už jsem se zmínil – se většina zápasů v základních skupinách, kterých jsou v současnosti dvě po osmi týmech, hraje jen z povinnosti, aby se nakonec utvořily čtvrtfinálové dvojice a pak o osudu účastníků rozhodne jen ten jediný kritický čtvrtfinálový zápas.

Pojďme si tak projít, jakými se mistrovství světa v hokeji už hrálo. V dobách socialismu, tedy v 70. letech 20. století, byla jen jedna základní skupina nejprve o šesti týmech, přičemž se hrálo se turnajově dvakrát každý s každým a po odehrání skupiny tímto systémem vzešel vítěz. Od roku 1976 se tato základní skupina rozšířila na osm účastníků, kdy se hrálo už jednokolově a kdy z této skupiny nejlepší čtyři pak hráli finálovou skupinu, ze které vzešel vítěz. V současnosti podle mě nemůžeme chtít, aby mistrovství světa bylo pouze o šesti nebo o osmi účastnících, protože to bychom to nemohli nazývat už mistrovstvím světa. Oproti tehdejší době se přeci jenom i dlouhodobě méně kvalitní hokejové země stali se výrazně zlepšili a jsou součástí širší špičky světového hokeje, kteří zaslouží hrát v elitní divizi MS.

S hracím systémem, jenž je zakončen play-off způsobem, přišla Mezinárodní hokejová federace poprvé v roce 1992, kdy se světový šampionát konal v Československu. Začalo se hrát podobným systémem jakým se hraje v současnosti, akorát do dvou základních skupin bylo oproti dnešním šestnácti rozděleno dvanáct celků.

Tento systém vydržel do roku 1997, kdy se hrál systém, jenž byl specifickým jenom pro tento turnaj v Helsinkách a Tampere. Na začátku byly dvě šestičlenné skupiny, přičemž z každé první tři týmy následně postoupily do semifinálové skupiny. Ta mužstva, která se v ní umístila na první dvou místech, hrála finále na vítězné zápasy. Ty týmy, co skončily na třetím a čtvrtém místě semifinálové skupiny, hrály o bronz.

V letech 1998 a 1999 se pak hrálo systémem, který se mně osobně zdá nejlepší. Nejprve začalo čtyřmi skupinami po čtyřech, z nichž se vygenerovalo osm nejlepších, kteří hráli po dvou čtvrtfinálových skupinách po čtyřech. V tomto případě tak odpadlo to, že o osudu týmu na turnaji rozhodl jeden kritický čtvrtfinálový zápas bez možnosti nápravy. V případě těchto čtvrtfinálových skupin je náprava možná. Pak už následoval klasický play-offový pavouk od semifinále až po finále, které se hrálo na dva vítězné zápasy s tím, že já osobně bych finále hrával je jednou, protože na turnaji jako je mistrovství světa mi přijde zbytečné hrát zápasy o medaile na několik zápasů.

Od roku 2000 se ze čtyř základních skupin po čtyřech, přičemž první tři mužstva z každé skupiny šla do dvou osmifinálových skupin po šesti mužstvech, z nichž se opět vytvořily čtvrtfinálové dvojice. Tady se tedy opět vrátilo ke kritickým čtvrtfinále. Tento systém vydržel až do roku 2011, v roce 2012 totiž přišel na řadu současný model.

Objevil se názor, že současný systém dává šanci méně výkonnostním reprezentacím, kterých se zvláště po vyřazení Ruska z MS po jeho okupaci Ukrajiny vyrojilo v elitní divizi MS víc než před tím, srovnávat se s těmi favority a tím tak se navzájem obohacovat do příštích sezón, aby v nich ti méně výkonnostní byli díky těmto zkušenostem lepší a lepší. Nicméně, i v systému čtyř základních skupin po čtyřech existovala tato konfrontace a navíc i ti outsideři měli možnost nápravy, když tehdy skončili v základních skupinách poslední, neboť se mezi sebou pak utkávali o záchranu. V současnosti, když skončí poslední ve svých skupinách, automaticky padají do nižší divize. Podle mě další výhoda systému čtyř skupin po čtyřech.

Systém není všechno. Měli by se zlepšit sudí, kteří být jednotní ve verdiktech

Jistou nesmyslnost vidím i v tom, že zápasy na MS kolikrát řídí rozhodčí, nad kterými se člověk diví,že vůbec na tento turnaj dostali nominaci. Především se pak jedná o evropské sudí a jako každý rok, tak i tentokrát nám ukázalo zrcadlo v tom, že si české rozhodčí musíme hýčkat. Ale s oblibou na to se začátkem každého extraligového ročníku zapomeneme.

Pravidelně se stává, že v každém zápase se zákroky pískaly jinak, to nemluvím o nešvaru v podobě alibistického rozhodování, při kterém se vyloučí faulující i faulovaný hráč za filmování. Stejně tak nastal kolikrát zmatek, co je nedovolené postavení útočícího hráče v brankovišti při rozhodováních o tom, jestli gól bude platit nebo ne.

Vedle potřebného sjednocení verdiktů by divák alespoň podle mě jistě uvítal, kdyby se pískalo na MS stejně jako v národních soutěžích, jinak se v tom guláši divák topí.

Která jiná hokejová soutěž než ta nejvrcholnější by měla mít zájem být o to pro diváky přehlednější a atraktivnější.