KOMENTÁŘ | Brežněv zemřel před 40 lety. Češi si ho pojí se srpnem 1968, jeho éru si rozhodně nelze idealizovat

Leonid Iljič Brežněv se narodil 19. prosince 1906 ve městě Kamjanske, které leží na středovýchodě dnešní Ukrajiny. Pocházel z nízkého sociálního prostředí průmyslového dělnictva, přesto se mu podařilo nastoupit na gymnázium, které úspěšně zakončil v roce 1921. S rodinou se přestěhoval za prací do Kurska, kde pokračoval ve studiu na vyšší technické škole. Souběžně vstoupil do komunistického svazu mládeže, na přelomu 20. a 30. let se stal členem komunistické strany. Až do vypuknutí druhé světové války soustavně stoupal partajní hierarchií i na profesním žebříčku – stanul v pozici ředitele technologického institutu v Dněpropetrovsku a oblastního tajemníka pro zbrojní výrobu. Za svůj vzestup vděčil i vrcholícímu stalinskému teroru, během něhož nastupoval do funkcí uprázdněných v rámci masivních čistek.

Válečná léta prožil Brežněv jako politruk Rudé armády. Dosáhl pozice hlavního politického komisaře 4. ukrajinského frontu, který se podílel na osvobození Československa. Jeho politická kariéra akcelerovala v posledních fázích vlády Josifa Stalina. Nejenže působil jako první muž komunistické strany sovětské Moldávie, kde konci diktátorova života se stal i členem celosvazového ústředního výboru a epizodně také kandidátem stranického předsednictva. 

Smrt Stalina neznamenala pro Brežněva zásadní zvrat. Nový sovětský vůdce Nikita Chruščov jej dosadil do čela komunistické strany Kazachstánu, kde v následujících letech pomáhal realizovat jeho politický kurz. Jako „Chruščovův člověk“ byl v roce 1957 dosazen do celosvazového stranického předsednictva, klíčového mocenského grémia v zemi. O tři roky později dokonce formálně stanul v čele Sovětského svazu – jako předseda Nejvyššího sovětu při absenci prezidentského úřadu reprezentoval hlavu státu.

Brežněv sice vděčil Chruščovovi za mnohé, patrně kvůli nesouhlasu s jeho impulzivní a nepromyšlenou politikou se ale zapojil do mocenského spiknutí, které na podzim 1964 zosnovalo změnu v Kremlu. Přesto – nebo možná právě z důvodu –, že v této době stále nepatřil mezi nejvýraznější postavy sovětského vedení, byl vybrán coby nástupce svrženého prvního tajemníka ÚV KSSS. Jeho pozice nebyla nikterak dominantní; tvořil součást kolektivního vedení, v prvních letech zůstával ve stínu nového premiéra Alexeje Kosygina. Jako zkušený stranický aparátčík a byrokrat si ovšem vytvářel síť loajálních kádrů, které později tvořily páteř jeho moci. 

Skutečný přelom v Brežněvově vládě znamenaly již zmíněné události okolo pokusu o reformu státně-socialistické diktatury sovětského stylu v Československu. Do té doby se Brežněv o zahraniční politiku příliš nezajímal. Rok 1968 v tomto směru přinesl obrat o 180 stupňů, mezinárodní scéna se následně stala jeho doménou, na níž zaznamenal značné úspěchy i neúspěchy. 

Byl to paradoxně Brežněv, kdo cestu k pražskému jaru otevřel, když během jednání v Praze v prosinci 1967 nevystoupil proti odstavení dosavadního československého komunistického vůdce Antonína Novotného. Ačkoliv se následně s reformním kurzem nového vedení KSČ rozhodně neztotožnil, dlouhé měsíce se neklonil k vojenskému řešení situace. Naopak k němu byl tlačen zastánci tvrdé linie v sovětském politické vedení i vojenském velení, stejně jako částí vůdců zemí Varšavské smlouvy, především Władysławem Gomułkou a Walterem Ulbrichtem.

Brežněv nakonec svým postupem ve druhé polovině roku 1968 demonstroval, že je ochoten udržet integritu sovětské zájmové sféry v Evropě silou, čímž v rámci sovětského vedení posílil svou autoritu. S jeho jménem se také začala pojit nechvalně známá doktrína omezené suverenity zemí východního bloku. V zásadě ideologicky vymezovala přípustné hranice jejich nezávislejší politiky a deklarovala povinnost zasáhnout tam, kde vnější i vnitřní síly ohrožují socialistické zřízení sovětského stylu. Zájmy „socialistického společenství“ pak stavěla – v rozporu se základem mezinárodního práva – nad princip státní suverenity.

Od sklonku 60. let Brežněv sice jasně určoval linii sovětské politiky, nekoncentroval ale neomezenou moc a neusiloval o ryze diktátorské postavení – nejvyšší sovětské vedení i v 70. letech v praxi fungovalo na kolektivní bázi. Na rozdíl od Chruščova se nepasoval do role vševědoucího odborníka, byl ochoten naslouchat radám spolupracovníků a v rámci této mocenské skupiny připouštěl nesouhlasné názory. To neznamená, že jeho vláda by byla výrazně liberální etapou sovětských dějin. Charakterizovalo ji posilování mocenského i ideologického monopolu komunistické strany, jistá rehabilitace, respektive potlačení kritiky Stalina i obnovení perzekuce nepohodlných umělců a disidentů. Přestože tresty nebyly tak drakonické jako za stalinismu – typicky do sedmi let odnětí svobody – vlna politicky motivovaných procesů na konci 60. let byla poměrně rozsáhlá. Prohloubilo se také zvýhodňování nomenklatury a stranických elit, oslaben byl dohled nad jejich aktivitami, což podněcovalo  korupci a nepotismus.

Brežněv se v zájmu stabilizace rozkolísaného systému uchýlil k ostrakizaci a tabuizaci reforem. To se ukázalo jako značná rána pro sovětské hospodářství. Již v době Brežněvova nástupu do čela strany docházelo k výraznému zpomalení poválečného hospodářského boomu a tento trend se do jeho smrti neustále prohluboval. Po roce 1973 se také zastavilo hospodářského dohánění Západu, zpětně se často hovoří o brežněvovské stagnaci. Brežněv k ní svou politikou nepochybně přispěl, přesto byl problém podle posledních výzkumů hlubší. Předchozí výrazné tempo sovětského hospodářského růstu totiž pramenilo z poválečné obnovy a bylo dlouhodobě neudržitelné. Jeho propad tedy nelze přičíst pouze chybným rozhodnutím Brežněvova vedení. Oživení snad mohly přinést západní úvěry a technologická pomoc, ke kterým Moskvě v polovině 70. let otevřel dveře Helsinský akt, avšak tyto prostředky spolykaly zbrojní programy a sociální stabilizace.            

O poznání úspěšnější byla Brežněvova zahraniční politika. Jejím cílem bylo prezentovat Sovětský svaz jako silnou a zároveň odpovědnou supervelmoc. Ačkoliv se Brežněv v mnohém vymezoval proti Chruščovově kurzu, plně se držel jeho teze o mírové koexistenci bloků s rozdílným společenskopolitickým zřízením. Brežněvova koncepce détente – neboli studenoválečného uvolnění – předpokládala stabilizaci mezinárodní situace na základě strategické vojenské parity mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Skutečnost, že Moskva a Washington v 70. letech podepsaly na dvě desítky smluv, nelze podceňovat. Některé platí dodnes.

Stejně tak nelze podcenit fakt, že období mezi invazemi do Československa a Afghánistánu představovalo nejpokojnější etapu v dějinách sovětského státu. V kontextu bouřlivých a často krvavých událostí byl tento klid, třebaže doprovázený stagnací, mimořádný. Z pohledu obyvatelstva šlo o vítanou stabilitu, nelze ji vnímat ahistorickou optikou. Nic na tom neměnily ani sílící okázalosti, výstřednosti a projevy velikášství, ve kterých se Brežněv ve druhé polovině 70. let vyžíval. Šly ruku v ruce s jeho chřadnoucím zdravím, které jej po roce 1975 výrazně vzdalovalo od otěží sovětské politiky. Stále více je přebíral triumvirát složený z předsedy KGB Jurije Andropova, ministra zahraničí Andreje Gromyka a ministra obrany Dmitrije Ustinova. Brežněv měl v posledních letech svého života menší a menší vliv na klíčová rozhodnutí, což platí i o vojenské intervenci na podporu afghánského promoskevského režimu.

Aniž bychom Brežněva jakkoliv adorovali, základě výše uvedeného je na třeba odmítnout karikující optiku, kterou je dnes často vnímán. Ostatně i Michail Gorbačov, který byl k Brežněvovi silně kritický, jednoznačně odmítal, že by byl směšnou, doslova komiksovou postavičkou, jak byl po své smrti nezřídka prezentován. Pouze pokud se podíváme na Brežněvovu politiku šířeji a v kontextu pochmurných sovětských dějin, pochopíme, proč jej v roce 2013 na 56 % ruských respondentů v průzkumu Levadova centra hodnotilo pozitivně. Z průzkumu vyšel nejlépe ze všech sovětských a postsovětských vůdců. Z podobných důvodů Brežněva v roce 2018 vnímalo pozitivně hned 47 % respondentů průzkumu Rating Social Group na Ukrajině, odkud pocházel. 

V té souvislosti snad závěrem sluší podotknout, že Brežněv byl sovětský, nikoliv ukrajinský politik, jak scestně tvrdí někteří dnešní obdivovatelé Kremlu. Po svém nástupu do centrálních orgánů v Moskvě se navíc přestal k ukrajinské etnicitě hlásit a alespoň formálně se prezentoval jako Rus, byť se patrně nejvíce identifikoval jako pomyslný homo sovieticus.     

Autor je historik.