KOMENTÁŘ | Jak Smer změnil směr? Před 10 lety chtěl Fico do jádra EU, tak proč si dnes notuje s Ruskem

Robert Fico, čtyřnásobný a také současný premiér Slovenska, vstoupil do vrcholné politiky prostřednictvím Strany demokratické levice (SDĽ), za kterou v roce 1992 získal mandát ve Slovenské národní radě. Jako mladý poslanec tehdy ještě netušil, že se jednou stane nejdéle sloužícím premiérem země.

Po parlamentních volbách v roce 1998 vznikla na Slovensku široká koalice, která spojila ideologicky různorodé subjekty s cílem utnout tipec období mečiarismu. Součástí této vládní koalice byla i SDĽ, v jejíchž řadách Fico získal nejvyšší počet preferenčních hlasů.

V roce 1999 se však rozhodl stranu opustit a podobně jako o mnoho let později Peter Pellegrini se stranou Hlas-SD založil vlastní politický subjekt – Smer. V rámci tehdejší koalice se zviditelnil i prohlášeními, že maďarská strana SMK usiluje o otevření diskuse o Benešových dekretech.

Ještě před vznikem „slovenské sociální demokracie“ se však Smer snažil oslovit voliče původním přívlastkem „třetí cesta“ po vzoru britských labouristů pod vedením Tonyho Blaira. 

Smer přišel o konkurenci

V roce 2004 došlo k postupnému „vyluxování“ celé tehdejší politické scény od středu nalevo. Smeru se podařilo integrovat STRED, který založil bývalý člen Mečiarova HZDS Ivan Mjartan, a podobně pohltil i Stranu občanského porozumění prezidenta Rudolfa Schustera. Tím získal nejen lidský a finanční kapitál, ale také fakticky monopolizoval levicovou část spektra, což předznamenalo jeho rostoucí dominanci a několik let dlouhou etapu premiérování Roberta Fica.

Nová „sociální demokratičnost“ Smeru však netrvala dlouho. V roce 2006 vstoupil do koalice s Mečiarovým HZDS a nacionalistickou SNS pod vedením Jána Sloty. Přestože Smer původně naznačoval posun k moderní levicové straně západního střihu, spojení s HZDS a SNS bylo spíše pragmatickým než ideologickým krokem. Spolupráce s SNS však dovedla Stranu evropských socialistů k pozastavení členství Smeru – nejprve v roce 2006 a znovu v roce 2023 po obdobné koaliční spolupráci. 

Tato spolupráce se ale pro HZDS a SNS ukázala jako polibek smrti. HZDS zažilo volební porážku a krátce na to zaniklo a SNS jen těsně unikla hrobařově lopatě. Smer si dokázal osvojit klíčové prvky příznačné pro obě strany – nacionalismus a paternalismus – a prezentovat je v novém šatě, čímž si zajistil nový segment voličů.

„Slovensko si vybralo cestu snižování sociálních jistot, legalizace drog a akceptace homosexuálních manželství,“ prohlásil po neúspěchu v parlamentních volbách tehdejší místopředseda HZDS Peter Sika. Zní to povědomě? A ne náhodou. 

Od materialismu k idealismu 

V předvolebním rozhovoru v rámci své prezidentské kandidatury v roce 2014 Robert Fico nastínil svou minulost a zázemí, přičemž zdůraznil svůj vztah ke katolické víře: „Prošel jsem svatým křtem, svatým přijímáním, dokonce i biřmováním. Kdybych si dnes měl vytvořit profil ve vztahu ke katolické církvi, možná bych dopadl lépe než kterýkoliv poslanec za KDH.“

Tento výrok však byl v příkrém rozporu s jeho dřívějšími postoji. Podle dokumentů, které Národní archiv v Praze poskytl deníku SME premiér v životopise přiloženém k přihlášce do tehdejší státostrany v roce 1984 uvedl: „Zastávám přísně ateistické stanovisko.“ 

Na autentičnosti premiérovi nepřidává i výrok z roku 2010: „Vím, že na všechno, co bylo do roku 1989, se ukazuje křivým prstem, že to bylo špatné. Dejme teď bokem ideologický nános a přiznejme, že prvky strategického smýšlení, plánování a vládnutí tu byly podstatně dokonalejší, než jak jsme je viděli po roce 1989.“

„Slovenská“ sociální demokracie, a žádná jiná

Podle bývalého člena Smeru Borise Zaly představovala právě migrační krize první kontakt premiéra s „orbánovským“ stylem politiky. „Zjistil, že by to mohlo fungovat i ve slovenské konzervativní společnosti,“ uvedl pro Financial Times. Tehdejší politické dění a nálady ve společnosti mu umožnily prosadit změnu ve své politické strategii a začít se řídit podle populistického manuálu, který navádí k hledáni nepřítele. Tehdy to byla unijní migrační politika, teď je to pro změnu progresivismus. 

„Robert Fico byl vždy pragmatický politik. Ještě v roce 2016 tlačil na to, aby Slovensko patřilo do tzv. jádra EU,“ připomíná politolog Tomáš Dvorský pro EuroZprávy.cz. „V období covidu se ale vydal cestou radikalizace a antisystému, když pochopil, že sázka na tuto kartu ho může politicky vrátit do hry,“ dodal.

Ficův posun umožnil Smeru integrovat voliče krajně pravicové Republiky, která se po volbách v roce 2023 ocitla před bránami parlamentu. Tímto krokem si však premiér na sebe „upletl bič“. Na jednu stranu Smer vyhrál volby a nemusel se dělit o mandáty s Republikou, na druhé straně podepsal závazek, který ho přiměl k tomu, aby živil proruský sentiment určité části slovenské společnosti a ostře vystupoval vůči Západu.

V roce 2021, po odčlenění takzvané „Pelleho jedenáctky“ z mateřského Smeru a vzniku strany Hlas, Smer definitivně opustil od zbytků levicových hodnot, a ve snaze odlišit od konkurence si adoptoval přívlastek „slovenská“ sociální demokracie. Tím nejen vytyčil dělící čáru mezi jeho vnímáním sociální demokracie a „bruselskou“ sociální demokracií, ale zároveň vytvořil negativní konotaci vůči konkurenci, čímž se ještě více oddálil od dřívějšího směru.