KOMENTÁŘ | Trump přinese americkému lidu zkázu. EU v čele nutně potřebuje silného politika

Když Trump vstoupil do Bílého domu, zbytek světa – včetně jeho nejbližších spojenců – očekával všelicos. Ale to, co přišlo, překvapilo všechny, i ty největší pesimisty. Americký prezident bez váhání navázal kontakt s ruským vůdcem Vladimirem Putinem. Už jeho telefonát z minulého týdne naznačil, že Ukrajina je na vedlejší koleji a pro Trumpa zcela nepodstatná.

To, co ho skutečně zajímá, je ukrajinské území, respektive to, co si z něj může ukrojit pro sebe. To ilustruje jeho návrh, že výměnou za vzácné kovy v hodnotě 500 miliard dolarů nepřeruší americkou podporu bránící se zemi.

Američtí daňoví poplatníci se na nepřímé pomoci Ukrajině podílejí již několik let a nutno podotknout, že mnozí z nich ochotně a s pochopením. Nyní má Trump v úmyslu všechny tyto peníze vyhodit. Taková je realita. Podvedl americké daňové poplatníky výměnou za lepší vztahy s Ruskem? Zdá se, že ano.

Trump prodal mrtvé vojáky

Američané však nejsou jediní, koho Trump podvedl. Naprosto zradil důvěru evropských spojenců, z nichž někteří drží s Amerikou od první světové války. Nyní postavil na nohy celý evropský kontinent. Nejhorší je, že evropští lídři jsou vystresovaní, vyčerpaní válkou a – slabí.

Slabá Evropa je to, co znepokojovalo mnoho administrativ. Nikdy však nebyla špatným spojencem. Stíhačky z evropských zemí pomáhaly Spojeným státům, když se 11. září staly terčem útoku islamistických teroristů. Evropští vojáci umírali za americké občany v Afghánistánu, Iráku a Sýrii. Trump za pouhý měsíc ve funkci plivl na hroby těchto mrtvých bojovníků a vysmál se jejich rodinám.

Na jedné straně je pochopitelné, že Evropané potřebovali impuls, aby se zorganizovali a začali vystupovat jako dostatečně silná mocnost, která by dokázala Rusko odstrašit vlastní silou, aniž by potřebovala americkou pomoc. Na druhou stranu je těžké pochopit, proč bylo nutné vrazit Evropě nůž do zad, zatímco Kreml se směje, až se za břicho popadá.

Trumpovo chování svědčí o jednom: vždy ho zajímaly jen jeho volební preference a jeho zisky. Čím více mu pohladíte ego, tím lépe se k vám bude chovat. Ten chlap neví, co je to morálka, nezná základní pojmy mezinárodního práva a mezinárodních vztahů.

Jednání s Ruskem v Rijádu jsou toho důkazem. Jen se ukázalo, že to byl on, kdo přivedl Rusy k jednacímu stolu. Jeho mozek není schopen pobrat, že to je přesně ten okamžik, na který Rusové čekali: dostat se k jednacímu stolu, aniž by museli dělat jakékoliv kompromisy.

Evropa potřebuje silného politika v čele

Evropa potřebuje dostat do čela silného politika, přinejmenším během jednání o Ukrajině. Současný vládnoucí establishment, jako je Ursula von der Leyenová, na tak důležité úkoly nestačí. Jejím hlavním způsobem boje je „přísné odsouzení a nevýslovné znepokojení“.

EU však dělá stále stejnou chybu: stále jmenuje vedoucí představitele, kteří jsou velmi zdatnými byrokraty, ale neschopnými vyjednavači. Leyenová nedokáže vytvořit tlak na Rusko způsobem, který by Rusko pochopilo – tedy silou.

EU nyní potřebuje jestřába jako nikdy předtím, a to nejlépe východoevropského. Nikdy nebyly přístupy politiků, jako je Kaja Kallas nebo Donald Tusk, tak relevantní. Kallas od počátku ruské invaze varuje před tím, co by mohlo přijít, pokud Rusko na Ukrajině zvítězí. Tusk naopak dělá z Polska vojenskou velmoc, která by mohla konvenčně konkurovat Rusku sama o sobě.

Vzkaz Trumpovi a západní Evropě by měl být velmi hlasitý: důvěřujte Východoevropanům, oni vědí, co to znamená mít Rusko za souseda. Polsko, Ukrajina, pobaltské státy, Finsko. Všechny tyto země velmi dobře vědí, co to znamená být vystaven ruské agresi, a všechny velmi dobře vědí, jak se proti ní bránit.

Zlepšení vztahů s Ruskem? Má vysokou cenu

Americká administrativa přišla na to, že situace v Rijádu může být předzvěstí zlepšení vztahů s Ruskem. Bylo to ale všechno? Ne, nebylo. Šlo o moc, o to začít vyjednávat o míru bez jedné z válčících stran. O vyjednávání o míru s agresorem a nejšílenější prezidentskou administrativou v dějinách USA.

Trump se těšil, že bude světu teatrálně prezentovat pozoruhodné výsledky svých jednání s Ruskem, aniž by domyslel důsledky. Až je veřejnosti přednese se svou tradiční rétorikou „Amerika opět zvítězila“, Kreml se mu vysměje. Všichni Rusové se budou smát, zatímco budou vesele zbrojit a připravovat se – na Evropu.

A teď se podržte, milí Američané: až k tomu dojde, až Rusko půjde po Evropě, bude v Bílém domě někdo jiný, někdo rozumný, kdo pochopí význam spojenectví mezi Evropou a USA. A proto dojde k tomu, že Amerika bude ve válce. Vy budete ve válce taky a opět sníte, co Trump uvařil – ale Trump tu nebude, aby to odnesl.

To je přesně to, co má nejraději. Dělat rozhodnutí na úkor ostatních. Přitom chudák Joe Biden musel ve svém druhém funkčním období čelit důsledkům dohody o stažení vojsk z Afghánistánu – dohody, kterou Trump uzavřel s Tálibánem – ano, s tím Tálibánem.

Válka, která nás čeká, bude nejhorší v dějinách lidstva – nejen kvůli svému fyzickému rozsahu, ale především kvůli svému jadernému rozměru. Pokud se Západ a Rusko pustí do války, budou shozeny zbraně hromadného ničení, ať už proti jakýmkoli cílům. Rozhodně však zasáhne území nekonečných svobod a demokracie – území USA.

Evropa to měla čekat

Evropská „slabost“ se neobjevila z ničeho nic. Po druhé světové válce bylo jasné, že těmi hlavními soupeři budou Sovětský svaz a Spojené státy, a nutno podotknout, že Evropa si za posledních několik tisíciletí užila válčení dost.

Nastal čas pro skutečný a zasloužený mír. Evropa ho získala a udržela, často za velmi vysokou cenu. V podstatě se Evropa měla stát byrokratickým megaaparátem, který měl usmířit Francii a Německo a udržet kontinent v míru.

Mezitím však na Východě rostla jiná, mnohem horší hrozba. To se naplno projevilo v letech 2008 a 2014, kdy nástupce velkého SSSR, Rusko, napadlo Gruzii a následně Ukrajinu. Pozdě bylo už v roce 2008, natož v roce 2014, kdy se Putin rozhodl anektovat Krymský poloostrov.

Vytvoření Evropských společenství však do jisté míry znamenalo, že kontinent byl připraven na období míru. Přizpůsoboval tomu své potřeby a fungování. Tedy rozvoj hospodářství, volného trhu a celní unie, podporu kultury, vzdělávání a moderních technologií.

Když v roce 1992, necelý rok po rozpadu Sovětského svazu, vznikla prostřednictvím Maastrichtské smlouvy Evropská unie, zdálo se, že už nikdy žádná hrozba nevznikne. Rusko bylo slabé, velmi slabé, a snažilo se demokratizovat, i když svým vlastním bizarním způsobem.

Teprve na přelomu tisíciletí pomohl Putin, již jako předseda ruské vlády, zahájit brutální tažení v Čečensku. Události v Grozném i jinde měly jasně ukázat, čeho je tento muž schopen – a Evropa se měla skutečně začít připravovat. Ale – neudělala to – a jsme tam, kde jsme.

Komentář je dostupný i v anglickém jazyce.