KOMENTÁŘ | Trumpovo narychlo uvařené příměří nemá šanci vydržet. Írán získává prostor pro výrobu jaderné zbraně

Nečekané oznámení o příměří mezi Íránem a Izraelem překvapilo svět – zvláště s ohledem na dramatické události uplynulých dnů. Spojené státy v noci na neděli udeřily na cíle spojené s íránským jaderným programem, na což Teherán odpověděl raketovým útokem na americkou leteckou základnu Al Udeid v Kataru. Ještě v pondělí večer se zdálo, že konflikt skutečně přerůstá hranice obou států a může se rozšířit do širšího regionu Perského zálivu.

Příměří, které neoznámil nikdo jiný než americký prezident Trump, přichází v době, kdy by většina pozorovatelů spíše očekávala eskalaci než uklidnění. Trump, věrný svému stylu, si okamžitě přisoudil všechny zásluhy – politické „MAGA“ body zkrátka sbírá, kde může. Jenže příměří uzavřené pod tlakem a bez hlubší dohody má mizivou šanci na dlouhodobé trvání.

Důvodů, proč tomu tak je, existuje hned několik. Nepřátelství mezi Teheránem a Tel Avivem není jen otázkou geopolitických zájmů – jde o hluboce zakořeněnou nenávist, živenou desetiletími ideologické indoktrinace a potvrzenou stovkami obětí. Jak Teherán, tak izraelské vedení po léta systematicky pracují na tom, aby občané toho druhého státu vnímali jako existenční hrozbu. Každý další útok, každá další raketa, každé další tělo přitom jen prohlubují tuto nenávist a dál rozkopávají jakýkoliv prostor pro kompromis.

Zásadní problém také spočívá v samotné povaze oznámeného příměří. Nešlo o výsledek seriózního diplomatického jednání, ale spíš o jednostranné prohlášení, k němuž se obě strany pravděpodobně připojily jen pod tlakem. Teherán mohl kývnout ze strachu z americké odvety, Tel Aviv zas z obav o omezení podpory ze strany Washingtonu, jehož přátelství je pro izraelskou bezpečnost klíčové. Ale napětí nezmizelo – pouze se stáhlo do ústraní. Zůstává přítomné, latentní a živé.

Nelze navíc zapomínat na klíčový aspekt íránské strategie – totiž rozsáhlou síť zástupných sil. Hamás, Hizballáh, Hútíjové a další regionální hráči operují s větší či menší mírou koordinace s Teheránem, ale často i autonomně. Mají své vlastní cíle a dynamiku, která se řídí nejen tím, co zazní v íránském vedení, ale i tím, co se děje v jejich vlastním prostředí. Příměří, vyhlášené Trumpem a z nouze schválené Teheránem, pro ně nemusí znamenat vůbec nic.

Kromě toho je třeba si připomenout, že základní cíle íránského režimu se nezměnily. Touha po „zničení sionistického režimu“ zůstává na předních místech agendy – a zůstane tam, dokud se Írán buď o tento krok nepokusí, nebo dokud sám teokratický režim v Teheránu nepadne. Mezitím se svět může ocitnout v další brutální spirále násilí, která pohltí nejen celý Blízký východ.

A pak je tu ještě jeden moment – Trumpova prohlášení o „úplném zničení“ íránského jaderného programu sice znějí silně a velmi silbně, ale dosud nebyla podložena věrohodnými důkazy. Pokud zařízení přežila, nebo pokud je Teherán schopen program rychle obnovit, hrozí skutečné riziko, že vývoj jaderné zbraně znovu nabere na obrátkách. A důsledky takového scénáře by byly děsivé – nejen pro Izrael, ale i pro celý region a svět.