RECENZE: Technokratická hrozba a hledání humanismu. Hybridní sci-fi Mickey 17 pohltí

Bong Joon Ho je z generace jihokorejských režisérů, kteří mohli na přelomu 90. let a milénia po letech cenzury konečně svobodně tvořit. Kreativita, dravost i možnost probádat dosavadně tabuizovaná témata – tyto určující znaky bylo možné rozvíjet nejen díky politickému uvolnění, ale také díky podpoře lokální tvorby, které bylo skrze kvóty v domácích kinech dopřáno více prostoru. Ke slovu se dostala mladá generace s tonálně zcela odlišným pohledem na film, jenž byl značně ovlivněn americkou kinematografií. Tu mohli mnozí konzumovat díky televiznímu vysílání americké vojenské stanice. Jedním z takových byl i Bong Joon Ho. Nikdo neovládl preciznost hollywoodského stylu tak jako on.

V jeho případě však nejde o pouhou nápodobu. Využívá dobře známých prvků k žánrové subverzi, boření diváckých očekávání a univerzálně srozumitelné vyprávění a stylistiku obohacuje o lokální problematiku. Skrze žánrovou optiku tak tepe do soudobých jihokorejských problémů, stejně jako do těch globálních. Jde o názorný příklad tvůrce s transnacionální poetikou. Ovládl multižánrovou fluiditu i prudké změny tonalit, což je obecný znak i dalších tvůrců jeho generace. Joon Ho zvládl smazat hranu mezi nízkým a vysokým, mezi artem a mainstreamem. Jeho filmy jsou v Jižní Koreji jedny z nejnavštěvovanějších vůbec. Mickey 17 je po Ledové arše a dobrodružství Okja jeho třetím americkým filmem, jakkoli jde vždy o koprodukce, tentokrát poprvé čistě anglofonním.

Rozplétá blízkou budoucnost, kdy se část lidstva vedená autoritářským politikem vydává kolonizovat vzdálenou planetu. Jedním z cestujících je i Mickey – lichváři zadlužený a neotesaný muž, který s cílem utéct přistoupí na tu nejpodřadnější práci. Posádce má sloužit jako pokusný králík. Jakmile zemře, vytisknou jeho tělo znovu, společně se zálohovaným vědomím. Stává se nahraditelným. Joon Ho se mezi řádky ptá, kdo a co určuje hodnotu života a co nás dělá člověkem. Naše buňky se každých několik let kompletně obnoví a s ohledem na biologické složení jsme tak zcela jiní, než jsme byli před 10 lety. Znamená to, že jsme někdo zcela cizí?

Joon Ho od osobní linie osciluje k širšímu obrázku. Explicitně poukazuje na problematiku absolutní moci v rukou egoistických technokratů. Vesmírná loď se vyhýbá líbivému designu. Naopak je prošedlá a bez života, přičemž její posádka se v bledých uniformách stává neživotnou součástí této mamutí mašinérie. Omezují se veškeré požitky a slasti. Sex se nedoporučuje, jídlo se stává kaloricky přesně vypočítaným palivem. Na prvním místě je úspornost a výkonnost. Elitářský vůdce oproti tomu hoduje a jeho žena jej zásobuje omáčkami vyrobenými z bizarních věcí. Jeho stylizace v podání Marka Ruffala připomene nadsazený mix Elona Muska a Donalda Trumpa.

Technokratický génius s nulovým sociálním cítěním si buduje kult osobnosti, ačkoli nemá dostatečné schopnosti k vystupování před lidmi. Je trapně neohrabaný, afektovaný a herecky přepálený. Jak odhaluje rozsáhlá retrospektivní pasáž – neuspěl v prezidentských volbách a rozhodl se tak svou moc budovat v izolovaném prostředí. Satira a společenská kritika se pohybují v přímočarých a jasně definovaných konturách. Joon Ho je v tomto ohledu ve svých filmech vždy doslovný, maximálně srozumitelný. Explicitně předkládaná linie o to více vybízí k prozkoumání postav samotných. Jakkoli cynický a nihilistický Joon Ho dokáže být, vždy je u něj na prvním místě humanismus a víra v lásku a porozumění, jakkoli jsou tyto hodnoty vždy zahalené ambivalencí a dvojsečností.

Samotný Mickey je zprvu sympatickým ňoumou. Když umře, znovu ho vytisknou, o co teda jde? Neustále se ho někdo ptá, jaké je to umřít. Ani po tolika pokusech si na to nezvykl. Vždy cítí strach a bolest. Jeho nově a předčasně vytištěná verze s pořadovým číslem 18 je zosobněním odvahy i vzdoru. Chová se jinak. Mnohem chladněji. Příběh nám vypráví Mickey 17 a nabízí se tak otázka, jaké byly jeho předchozí verze. Konfrontace s jeho jiným vlastním já jej vede k přehodnocení vlastní hodnoty. Proč se od sebe ale tak liší? Tyto otázky Joon Ho podkládá spíše mezi řádky a nechává jejich rozluštění na divácké interpretaci.

Kauzálně sevřené vyprávění opět disponuje žánrovými i tonálními proměnami. Satirická sci-fi si pohrává s fyzickými gagy, komedií záměn, fraškou, paranoidním thrillerem, gangsterskou odbočkou, prostupující romancí či útěkářským dramatem. Všechny širší ekologické a antikolonialistické i osobní existenciální motivy v závěru soudržně vrcholí. K napojení na protagonistu, kterého ostatní zbavují lidskosti, nám pomáhá jeho maximálně komunikativní voice over. Je až s podivem, kolik kritiků film označuje za nesoudržný, jelikož narace disponuje i přes zprvu nelineární vedení takřka klasickou výstavbou a všechny načrtnuté aspekty zúročí, ačkoli každý z aktů testuje odlišné způsoby (ne)komunikace informací.

Autorský režisér do vysokorozpočtového filmu propašoval protisystémové poselství, jež umí být subtilní i křiklavé. Mickey 17 představuje nekompromisní autorskou kontinuitu a plně zapadá do tvůrcova kánonu, stejnou měrou je ale také svěží, opakující se motivy variuje a přichází s odlišným vyzněním. Jakkoli má Joon Ho jasně vytyčený okruh témat, v každém filmu s ním nakládá jinak. S citem kombinuje vážnost a třeskutou komedii, konstruuje uvěřitelně bizarní fikční svět. Film kina hrají v hořké době a tak trochu mimoděk odráží současnou situaci v Americe. Naší realitě by možná pomohlo, kdyby si i tito groteskní elitáři, jako vystřižení z dystopického díla, stejně jako postavy ve filmu uvědomili, že těmi nejdůležitějšími vlastnostmi jsou sounáležitost a citlivost vůči druhým.

Hodnocení: 80 %

Režie: Bong Joon Ho

Scénář: Bong Joon Ho

Hrají: Robert Pattinson, Naomi Ackie, Steven Yeun, Mark Ruffalo, Toni Collette, Anamaria Vartolomei, Holliday Grainger, Cameron Britton, Steve Park, Angus Imrie

Česká premiéra: 6. března 2025

Distribuce: Vertical Entertainment