Nejstaršími bojovníky nebyli samurajové. Dříve světu vládly ženy

Ještě před tím, než vznikl známý a oblíbený archetyp mužského bojovníka, dominovaly japonské historii ženy. Tento druh ženského samuraje se jmenoval Onna-bugeisha, což v japonštině znamená „ženská bojovnice“. Onna-bugeisha dostávaly vzdělání ve vědě, matematice a literatuře. Kromě toho se učily různé bojové techniky. Ve své době patřily k nejvznešenějším sociálním třídám a v čase války bojovaly spolu s mužskými vojáky.

Onna-bugeisha většinou nevyužívaly katany, které využívali právě samurajové. Pro většinu z nich byly katany nepraktické. Ženy raději využívaly naginatu, která je tvořena dlouhou dřevěnou tyčí s lehce prohnutou čepelí. Čepel může být dlouhá mezi 30 a 60 centimetry, délka dře byla obvykle stejná jako výška bojovníka. Naginata je podobná středověké evropské glévě. Onna-bugeisha užívaly verzi ko-naginata, která byla trochu menší a lépe se jim vyvažovala.

Kromě naginaty užívaly dlouhou dýku kaiken s dvojitým ostřím a délkou 25 centimetrů. Kaiken se užíval především v uzavřených prostorách a ženy trénovaly techniku Tantojutsu, který je s dýkou naučil bojovat. Kromě boje se dýka užívala také pro rituální sebevraždu. Každá Onna-bugeisha, která byla vdaná, u sebe musela svůj kaiken nosit.

Slavné Onno-bugeisha

Bojovnice měly za úkol chránit svou rodinu v dobách války či nepokoje. Na rozdíl od většiny žen nepodléhaly mužské nadvládě. Neočekávalo se od nich, že se budou starat o děti a rodinný majetek.

Jednou z Onna-bugeisha byla císařovna Jingu, která po smrti císaře vedla japonskou invazi do Korey v roce 200 bez prolití kapky krve. O jejím životě bohužel existuje jen minimální záznamy. V roce 1881 se stala první ženou zobrazenou na japonské bankovce.

Mezi lety 1180 a 1185 bylo rozděleno mezi dvěma rodinami. Pětiletá válka Genpei odstartovala Minamoto šogunát a éru Kamakura. Ve Válce Genpei proti sobě stály klany Minamoto a Taira. Pro klan Minamoto bojovala Onna-bugeisha jménem Tomoe Gozen.

Tomoe Gozen byla skvělou bojovnicí. Jednou vedla do boje 300 samurajů proti 2000 bojovníkům. A byla jedna z pěti přeživších. V roce 1184 v bitvě o Awazu porazila a usekla hlavu slavného válečníka Honda no Moroshige. Podle knihy Příběh Heike založila svou vlastní školu, kde učila ženy bojovat. Po bitvě o Awazu se o ní mnoho neví. Přesto zůstává inspirací a symbolem Onna-bugeisha.

V roce 1201 vedla Hangaku Gozen 3000 mužů v obraně tvrze Torisakayama. Protivníků bylo 10 000 a brzy se dostali do tvrze. Hangaku byla během bitvy zraněna, její protivníci jí však byli oslnění a mnoho z nich ji během boje požádalo o ruku.

Úpadek

V období Sengoku se změnil status ženské populace podle filosofie neo-konfucianismu. Samurajové byli místo válečníků jen byrokraty a ženy z jejich rodiny byly silně omezeny. Ženy tedy byly donuceny přijmout roli poslušných rodiček připravených obětovat svůj život pro rodinu.

V polovině 17. století nastalo období návratu ženských samurajů. S příchodem šogunátu Tokugawa se lidé zaměřili na ozbrojování a trénování bojovníků. Nakrátko se ženy staly ochránkyněmi svých vesnic, které chránily svými životy. Často se pohybovaly v malých skupinách a staraly se o hrozby samy.

V 18. století spolu začaly válčit klan Tokugawa a císařský dvůr. V reakci vznikla speciální ženská vojenská jednotka. Vedla ji Nakano Takeko, která byla velmi inteligentní, mistrně ovládala bojové umění a boj s ko-naginatou. Tato jednotka měla po boku samurajů bojovat v bitvě o Aizu. Takeko v bitvě zemřela, když ji zasáhla kulka do srdce. Než k tomu však došlo, využila svoje schopnosti a zabila množství nepřátelských samurajů.

Krátce před smrtí Takeko požádala svou sestru Yuko, aby jí usekla hlavu. Nechtěla se totiž stát trofejí nepřátel. Její hlavu pohřbili u kořenů borovice ve chrámu Aizu Bangemachi, kde byl vztyčen monument na její počest.

Bitva o Aizu znamenala nejen smrt Takeko, ale také konec šogunátu a začátek období Meiji, v němž došlo k mnohým reformám. Bitva byla zároveň posledním bojištěm Onna-Bugeisha, věk ženských válečnic skončil.