Je vypnutý sporák? Proč není věc na svém místě? Obyčejné otázky, které vás mohou dohnat do blázince

V roce 1997 vznikl film Lepší už to nebude, ve kterém září Jack Nicholson v Melvina Udalla. Ten právě obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD) trpí. Vyhýbá se šlápnutí na škvíru mezi dvěma dlažičkami, zamyká dveře a zhasíná přesně pětkrát, opakovaně si musí mýt ruce a po každém umytí mýdlo zahodí a vybalí nové. Každý den obědvá ve stejné jídelně u stejného stolu, vždy jen vlastním plastovým příborem, který si sám přinese.

Lepší už to nebude je skutečně vtipná romantická komedie, jeden z nejlepších filmových počinu devadesátých let. OCD však není nic, čemu bychom se měli smát. Člověk, který touto poruchou trpí, většinou zažívá psychologická muka, je emocionálně vyčerpaný a sociálně vyloučený. Může dokonce i zemřít. 

Před čtyřmi lety spáchal po dlouholetém boji s OCD sebevraždu čtyřiadvacetiletý Američan John C. Kelly. Byl skvělým hráčem baseballu a jeho přátelé od té doby každoročně pořádají turnaj jako vzpomínku na něj, ale i proto, aby upozornili na existenci nemoci.

Obsesivní myšlenky se v určité míře objeví někdy v každém. Musíte mít nářadí v garáži srovnané přesně podle určitého systému? Když vám v kuchyni někdo uklidí talíře jinak šílíte? A co uspořádání věcí na pracovním stole či knížek v knihovně, to přece nemůže vypadat jinak.

Je však důležité pochopit, že ve srovnání se skutečnou nemocí OCD je skoro nemožné takové drobnosti porovnávat. Nemocný člověk se každou vteřinu svého života nemůže zbavit neodbytných rušivých myšlenek, které prostě a jednoduše nedokáže ignorovat. Na moment se jich zbaví jen a pouze, když naprosto přesně provede svůj rituál.

Porucha dovede člověka k šílenství

Nejhorší na tom je, že člověk trpící OCD si celou dobu perfektně uvědomuje, že jeho či její myšlenky nejsou ani trochu realistické a jejich chování se zakládá na bludu. To, že své obsesivní rituály provede mu nepřinese ani trochu potěšení či uspokojení, pouze na drobný okamžik uleví soužené mysli. 

Co poruchu způsobuje se stále nepodařilo s jistotou odhalit. Většina nemocných zpozoruje poruchu již v dětství či v průběhu puberty. Bohužel je to dědičná nemoc, ale její závažnost se v různých generacích může velmi lišit. Odhaduje se, že za ní stojí abnormalita některých struktur v mozku.

Je velmi nepravděpodobné, že by došlo k plnému uzdravení bez řádné léčby. Čím dříve je nemoc diagnostikována, tím lepší bývají výsledky. Bohužel statistiky hovoří o tom, že pouze jeden ze tří nemocných skutečně vyhledá odbornou pomoc a mnozí z nich jsou mylně diagnostikování s depresí. 

Techniky léčby jsou rozmanité

Pokud je léčba provedena včas a správně, 60 až 85 procent léčených zažívá prokazatelné zlepšení na dlouhé roky. Nejvíce efektivní je technika behaviorální terapie. Její preferovanou metodou je tzv. "vystavení a odpověď", které se používá dvakrát týdně celkově 30 hodin. Pacient je vystaven provokujícím stimulům a je učen jak se vyhýbat špatné odpovědi na ně. 

Jinou možností je kognitivní terapie, ta pomáhá pacientovi identifikovat, které z jeho myšlenek nejsou realistické a poté změnit způsob, kterým je interpretuje.Kromě terapií se využívá i medikace, například léky jako Zoloft, Anafranil či Paxil.