Muž, který rozdělil Československo? Mečiara kritizoval západ i Slováci

Do nejvyšších sfér slovenské politiky vynesl Mečiara pád komunistického režimu v roce 1989. Někdejší podnikový právník nejprve usedl do čela slovenského ministerstva vnitra, odkud se po prvních svobodných volbách v červnu 1990 přestěhoval do úřadu předsedy slovenské vlády.

Šéfem kabinetu byl Mečiar necelý rok, načež musel kvůli sporům ve vládním hnutí Veřejnost proti násilí odstoupit. Aby si do budoucna zajistil stabilnější mocenskou základnu, založil si Mečiar vlastní stranu - Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).

Po volbách v červnu 1992, v nichž HZDS triumfovala se ziskem více než 37 procent hlasů, se její předseda stal premiérem podruhé. Z této pozice vedl za slovenskou stranu rozhovory, jejichž výsledkem byl pokojný rozpad federace.

Z čela vlády byl Mečiar sesazen až na jaře 1994, kdy mu parlament vyslovil nedůvěru. V následných volbách však jeho strana s přehledem zvítězila, a Mečiar se díky tomu stal po devítiměsíčním intermezzu premiérem potřetí.

Během své vlády se Mečiar opakovaně uchyloval ke krokům na samé hranici ústavnosti. Oponenti mu vytýkali nestandardní postupy v parlamentu a v soupeření s tehdejší hlavou státu Michalem Kováčem. Zejména v souvislosti s únosem prezidentova syna v roce 1995 do ciziny se objevilo podezření, že Mečiar ke svým politickým cílům zneužívá tajné služby. Slovenská prokuratura v roce 2000 podala v případu s únosem obžalobu na 13 osob včetně bývalého šéfa SIS Ivana Lexy. Soud trestní stíhání ale zastavil kvůli amnestiím, které Mečiar vydal v roce 1998, když tehdy vykonával i některé prezidentské pravomoci, neboť Slovensko přechodně nemělo hlavu státu. Letos na jaře slovenský parlament amnestie zrušil a trestní stíhaní v případu únosu by mělo být obnoveno. Otazníky se v minulosti vznášely i nad Mečiarovou rolí při neprůhledné privatizaci státních podniků.

Mečiarův autoritativní styl vládnutí se dočkal kritiky i od řady zahraničních organizací. V polovině 90. let byl obraz Slovenska v zahraničí natolik špatný, že se země dostala mimo hlavní proud evropských i transatlantických integračních procesů.

Zlom v Mečiarově politické kariéře nastal v roce 1998. Tehdy se proti problematickému premiérovi sjednotily hlavní opoziční strany s cílem ukončit jeho vládu. I přes společný postup politických konkurentů HZDS volby přesvědčivě vyhrála, kvůli svému malému koaličnímu potenciálu však musela odejít do opozice.

Prakticky stejný scénář se opakoval o čtyři roky později. Mečiarovi navíc mezi tím na slovenské politické scéně vyrostl vážný konkurent, populární levicový politik Robert Fico.

Právě Ficova strana Směr zřejmě přebrala HZDS část sympatizantů, takže Mečiarova partaj volby v červnu 2006 poprvé ve své historii nevyhrála, a dokonce skončila až na páté příčce. Navzdory nebývalé nízké podpoře se HZDS dostala do vlády, byť jen jako jeden ze dvou menších koaličních partnerů. Samotný Mečiar se však členem kabinetu nestal, a dokonce ani nekandidoval na hlavu státu, ačkoliv v předchozích dvou kláních o prezidentskou funkci usiloval.

Mečiarovo stažení do ústraní, jehož příčinou možná bylo politikovo zhoršené zdraví, se podepsalo na dalším propadu podpory HZDS u občanů. Strana, která v první polovině 90. let vyhrávala volby se ziskem více než 30 procent hlasů, se v červnu 2010 nezmohla už ani na překročení pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu a v předčasných volbách v roce 2012 nezískala ani procento hlasů. V září 2013 pak Mečiar přestal být předsedou HZDS a v prosinci téhož roku ze strany vystoupil. Strana pak počátkem roku 2014 zanikla.

Vladimír Mečiar se narodil ve Zvolenu na středním Slovensku. Začátkem 70. let dálkově vystudoval právo na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Předtím se angažoval v Československém svazu mládeže a byl členem KSČ, stranu však musel v roce 1970 kvůli kritickým postojům opustit. Před revolucí pracoval jako referent a podnikový právník.

Mečiar je podruhé ženatý. Z prvního manželství má dceru, ze druhého svazku s lékařkou Margitou dva syny a dceru.