ROZHOVOR: 30 let od Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky. Pokud by Československo přežilo, asi by se podobalo Belgii, míní profesor Kopeček

Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky přijatá Slovenskou národní radou podle některých znamenala definitivní signál, že společný československý stát míří ke svému konci. Přitom neměla podobu zákona, šlo o „pouhé“ parlamentní usnesení. Proč byl její reálný význam takový, že prezident Václav Havel ještě ten den oznámil záměr podat demisi? Šlo primárně o symboliku?

Velký symbolický význam měla, ale nešlo jenom o to. Slovenský parlament přijal dokument, který hovořil nejenom o právu slovenského národa na sebeurčení, což by zas tak přelomové nebylo, ale i o tom, že deklarace představuje základ suverénního slovenského státu. Přeloženo jinak: Československo v dosavadní federální formě považovali slovenští politici za mrtvé. To, že to nebylo formou ústavního zákona, politický význam deklarace zásadně neoslabovalo. Teoreticky i potom mohlo Československo zůstat na mapě Evropy a přežít v nějaké rozvolněné konfederální podobě. Ale pro podobné řešení nebyla na české straně ochota, což se už předtím ukázalo při povolebních vyjednáváních v postojích ODS Václava Klause. ODS měla vcelku logickou obavu z nefunkčnosti takového uspořádání.        

Jaký byl dopad Deklarace na českou politickou scénu, odhlédneme-li od zmíněného Havlova oznámení?

Já bych Havla nevynechával, on je nejviditelnější příklad určitého typu reakcí. Už od neúspěchu své snahy o znovuzvolení několik týdnů před deklarací došel k závěru, že jeho mise hlavy československého státu končí. V zásadě jen čekal na okamžik, s kterým by svůj konec v prezidentské funkci spojil a mohl se přeorientovat na úsilí, které by mu zajistilo perspektivu v novém českém státě. Tohle bylo jasné potvrzení rezignace, které se začala mezi českými politiky šířit už před deklarací. Deklarace to „jen“ zesílila. Když to mírně zobecním: ve volbách vítězná Klausova pravice myšlenku zachování Československa opustila už po prvních povolebních jednáních s Mečiarovým HZDS, což znamenalo začátek konce Československa. Pro mnohé politiky české levice a středu zjištění o přežilosti dosavadní federace „zařídila“ právě deklarace. Je ale pravda, že to nevylučovalo, aby se někteří z nich ještě potom neúspěšně pokoušeli proces rozdělení přesměrovat na kolej udržení Československa v nějaké velmi volné podobě. Nejviditelnější byl v tomto směru nepochybně Miloš Zeman.        

Souhlasil byste s názorem historika Jana Rychlíka, předního znalce česko-slovenských vztahů, který nepovažuje za překvapivé, že se Československo rozpadlo, ale překvapivé by podle něj bylo přežití společného státu?

Zpětně viděno při výsledku voleb roku 1992, které vyhrály v obou částech státu strany s velmi rozdílnými státoprávními představami, mi tento názor přijde opodstatněný. Pro to, aby se pokračovalo v tom, co se dělo před volbami, tedy neproduktivním hledání nějakého přijatelného vzájemného kompromisu, který by zajistil přežití Československa, by volby musely dopadnout odlišně. Tím nemá být řečeno, že by třeba hypotetické vítězství české levice ve volbách 1992 něco trvale změnilo na osudu Československa. Možná by levice nějaký jednorázový kompromis s Mečiarovým HZDS našla, ale co by bylo pak je s velkým otazníkem. Politická vůle udržet v nějaké podobě Československo by totiž musela být trvalá. U slovenských politiků, a je jedno, jestli to byl Mečiar, nebo šéf po volbách opozičních křesťanských demokratů Ján Čarnogurský, přitom bylo zjevné, že chápou společný stát jako dočasný rámec pro realizaci slovenských národních ambic. Zachovat ho chtěli, ale se slabým centrem a faktickým přenesením většiny podstatných kompetencí na obě republiky. Československo by se při přežití roku 1992 patrně postupně obsahově vyprázdnilo, i když by formálně trvalo. Asi by se podobalo Belgii, kde také postupně mizely spojující prvky a dnes toho „společného“ pro oba tamní národy mnoho nezbylo.    

Václav Klaus, který hrál z pozice předsedy ODS coby v roce 1992 nejsilnější české politické strany při jednání o budoucnosti společného státu klíčovou úlohu, nedávno prohlásil, že pokud by Československo tehdy bylo členem Evropské unie, Češi a Slováci by po sobě při rozpadu federace „určitě stříleli“. Jak číst tento výrok? Jde jen o další ze série výstředních stanovisek bývalého prezidenta?

Václav Klause po konci v prezidentském úřadu vede proti EU křižácké tažení a v rámci své radikalizace z ní jednostranně dělá odpudivé zlo. V tomto kontextu je dobré ten výrok číst. Jinak je ale pravda, že rychlost rozdělení zastavila vybuzené emoce, které v roce 1992 na obou stranách vykazovaly rostoucí tendenci a těžko odhadovat, kam by to časem dospělo.      

V době vydání Deklarace již probíhala jednání nejsilnějších politických stran v obou částech federace, ODS a HZDS, o osudu Československa. Myslíte, že pokojné rozdělení státu bude s delším časovým odstupem hodnoceno jako hlavní historický příspěvek politického působení jejich lídrů, Václava Klause a Vladimíra Mečiara?

Když jsem psal biografii analyzující souběžně Havla, Klause a Zemana, vypíchl jsem u Klause jako jeden z hlavních příspěvků jeho kariéry právě toto. V povolebním směřování Československa k rozdělení byl přitom Klaus podle mne důležitější než Mečiar, protože rozdělení prosadil a dotáhl věci do konce, a to velmi rychle – půl roku je velmi krátká doba pro rozdělení státu. Mečiar v politických jednáních spíš sehrál roli toho, kdo byl v mnoha směrech tlačen a usměrňován. Jeho aura „otce“ slovenské nezávislosti je tak paradoxně trochu Klausova zásluha. Samozřejmě u Klause se jeho historický význam nevyčerpává rozdělením Československa, protože věcí, které jsou u něj důležité, je podle mne víc. Někdy jsou záslužné, někdy naopak velmi sporné. Heslovitě shrnuto: jde třeba o jeho export znalostí o tržní ekonomice do českých poměrů před rokem 1989, velký reálný vliv na podobu ekonomické reformy po pádu starého režimu nebo opoziční smlouvu se Zemanem z roku 1998.     

Po rozdělení Československa nastala doba, která se může z dnešního pohledu jevit poměrně divoce, co se politiky, ekonomiky, kriminality či společenských jevů týká. Dění na Slovensku bylo ale v mnoha ohledech „divočejší“ než v tuzemsku. Dovolte mi proto závěrem spekulativní otázku: Pokud by došlo k zachování společného státu, tlumila by situace v Česku vývoj na Slovensku, nebo by tomu bylo spíše naopak a některé tamní jevy by se přenesly k nám?

Hlavní konfliktní linie české politiky po roce 1992 by nebyla debata o podobě ekonomické transformace a jejich důsledcích, ale státoprávní otázka a postoj k slovenským požadavkům. Pořád je dobré vnímat, že v nerozděleném Československu by přirozeně bylo Slovensko pravděpodobně nejdůležitějším tématem české politiky. Stále by tu byly společné instituce, jako československý parlament či vláda, a vzájemné konflikty o podobě hospodářské, měnové, obranné či zahraniční politiky. Asi by se to v mnohém podobalo éře mezi lety 1990-1992, která často nebyla ničím jiným, než hledáním řešení u věcí, u kterých často chyběla vůle najít kompromis. Zjevně by to byla jiná historie, než jaká se psala po rozpadu Československa. Úvahy o „české kultivaci“ Slovenska nedávají v takovém kontextu velký smysl. Stejně tak těžko říct, jak moc by se radikalizovali kvůli „slovenskému problému“ někteří čeští politici.