Hordy Mongolů plení Evropu. Zastavil je moravský šlechtic?

Jediné, co mohlo Mongoly zastavit a odradit od vpádu do oblastí dnešního Česka, bylo slezské vojsko pod vedením Jindřicha II. Pobožného v roce 1241. Mongolská horda překročila polské hranice počátkem tohoto roku, vyhrávala v jedné bitvě za druhou a postupně si podmaňovala polská města. V čele mongolského vojska stáli „vojevůdci“ Bátú a Khadan. V dubnu téhož roku Mongolové obléhali jedno z nejdůležitějších měst, Vratislav.

Jelikož bylo Polsko rozdrobeno na množství knížectví a Jindřichovi se nepodařilo přesvědčit mnoho knížat k připojení se k vojsku, armáda nebyla tak silná, jak být mohla. Jindřich ale spoléhal na pomoc českého krále Václava I. Základem křesťanského vojska tak bylo slezské rytířstvo, ke kterému se připojili bojovníci z Malopolska. Malopolským a velkopolským rytířů velel bratr krakovského vévody Sulislav. Nutno dodat, že Krakov bylo jedním z měst, které se Mongolům nedokázalo ubránit. Na stranu křesťanů se postavilo také několik Templářů a příslušníci Řádu německých rytířů, opolský vévoda Měšek zase vedl bojovníky z Horního Slezska, k vojsku se přidalo několik horníků ze Zlatých hor.

Cennou pomocí mělo být ale zejména české vojsko Václava I., který byl zároveň švagrem Jindřicha Pobožného. Uvádí se, že Václav stál v čele padesátitisícového vojska. Podle polských historiků činila armáda Mongolů před osudovou bitvou u Lehnice asi 8 tisíc mužů. Křesťanské vojsko mělo disponovat asi2 až 8 tisíci muži. Mongolské vedení se rozhodlo, že nemůže dopustit spojení českého a křesťanského vojska pod vedením Jindřicha a odvolalo obléhání Vratislavi.

Mongolové se vydali naproti křesťanskému voji a dostihlo ho v ten správný čas. Václavova česká armáda totiž byla jeden den pochodu od místa nastalé bitvy. Mongolové použili osvědčenou taktiku, nejprve zaútočili, pak se dali „na útěk“ a znovu zaútočili ze zálohy. Právě předstíraný útěk, který evropské velení chápalo jako své vítězství, zlomilo křesťanům vaz. Nastal totiž rychlý protiútok mongolských záložních jednotek.

Porážka rytířů proběhla nejrychleji, nejchraběji měli bojovat Templáři. Někteří utekli, o útěk se pokoušel i Jindřich Pobožný, uniknout se mu ale nepodařilo, nájezdníci mu usekli hlavu. Tataři ji poté nabodli na kopí a vystavili obráncům Lehnice. Ti je zasypali sprškou šípů a šipek z kuší. Nakonec hlava Pobožného skončila jako trofej Batúa v Uhrách. Nejasné je, zda Mongolové použili v bitvě střelný prach.

Nájezdníci následně vyplenili dobytá území, Evropa se začala obávat z toho, co přijde. Obavy měl i francouzský král Ludvík IX, německé řády uvažovaly o křížové výpravě, tu nakonec skutečně uspořádaly, nicméně bez posvěcení papeže Řehoře IX. K její konečné realizaci ale nedošlo, nenašel se totiž žádný muž, který by se postavil do čela vojska.

Mongolové tak měli volné pole působnosti a toho využili k vpádu na Moravu. Centrem Moravy tehdy byla vznikající Olomouc, do čela její obrany se měl postavit Jaroslav ze Šternberka. K městu se Tataři dostali přes Opavsko, na kterém po sobě zanechali stopy v podobě vypálených a vyvražděných vesnicí. Tatarské hordy obklopili Olomouc ze všech stran. Nepočítali ale s tím, že král Václav I. jejich útok předpokládal. Právě král pověřil podle pověsti obranou města zkušeného válečníka Jaroslava ze Šternberka. Obrana stihla zpevnit městské hradby a zatarasila všechny brány, zajistila i přívod pitné vody do obleženého města.

 První nápor Mongolů Olomouc ustála, stejně jako i následné výpady. Mongolové, kteří se se svým neúspěchem nehodlali smířit, si zlost vybili na jednotlivých předměstích Olomouce. Většinu okolních vesnic vypálili a jejich obyvatele zajali. Nejhůř dopadl premonstrátský klášter na Hradisku. Klášter bránili mniši, což ale nestačilo. Nájezdníci mnichům postínali hlavy a nabodli je na kopí. Jejich těla pak přivázali na koňské ohony a promenádovali se s nimi před hradbami města. Klášterní Hradisko je dnes barokní stavbou, v jejichž prostorách je nemocnice. Od roku 1995 je národní kulturní památkou.

Jaroslav ze Šternberka odmítal zaútočit i na naléhání zděšených obyvatel Olomouce. Chtěl nechat mongolské vojsko namísto toho vyčerpat. Byla to celkem chytrá strategie, ovšem na úkor obyvatel okolí moravské metropole. Dne 24. června se na poradě Jaroslava s dalšími vůdci rozhodlo, že vojsko v noci přepadne mongolská ležení. Velitelé v čele s panem Jaroslavem pokorně přijali svátost oltářní a zpívajíce svatováclavský chorál se chystali k rozhodné bitvě.

Podle pověsti se traduje, že v čele vojska jel také oslík, nesoucí ve zlaté schránce Tělo Páně - symbol slavného vjezdu Kristova do Jeruzaléma o Květnové neděli. Obyvatelstvo Olomouce bylo v místních kostelech a za své vojsko se modlilo. Útok se zdařil a podle pověsti trval až do rána. Když už to vypadalo, že Olomouc je zachráněná, přijely Mongolům další posily. Jaroslav se měl utkat s tatarským velitelem Petou v boji muž proti muži. Jaroslav měl Tatara smrtelně zranit, načež se Olomoučané dali k ústupu za městské hradby. Následně měli odtáhnout i Tataři.

Pověst o porážce Mongolů před Olomoucí je v rozporu s historickou skutečností. V roce 1241 sice Tataři táhli Moravou od severu k jihu, vybili klášter Hradisko, ale neexistuje žádný doklad o tom, že by obléhali Olomouc. Moravská metropole totiž tehdy teprve vznikala a Jaroslav ze Šternberka je údajně smyšlenou postavou. V pověsti totiž dochází k mýlce, kdy Olomouc v roce 1253 obléhali Kumáni a Maďaři, kteří ale město dobyli. Pověsti o řádění Tatarů se věřilo až do roku 1841 , kdy se v Olomouci konala velkolepá slavnost na oslavu 600.výročí vítězství.

Skutečným důvodem ústupu do dálného Mongolska nebyla údajná porážka u Olomouce, ale zpráva o smrti velkého chána Ögedeje. Většina velení mongolských hord se tak přes Uhry, které vyplenila, vydala na volbu nového velkého chána.