Proč je Západ vyspělejší než zbytek světa? Ekonomický historik nabízí vysvětlení

Otázkou proč jsou některé státy na světě bohatší a některé chudší si klade americký ekonomický historik Jared Rubin. Vysvětlení podává ve své nové publikaci Rulers, Religion and Riches (Vládci, náboženství a bohatství). Historika trápila otázka, jak je možné, že většina lidí na Západě si může užívat nebývalého pohodlí a miliardy lidí v ekonomicky slabých regionech se téměř nevyvíjí. Nerovnost definuje současný svět.

Tato nerovnost se přitom vytvořila až v posledních 500 letech. Okolo roku 1500 Západ nebyl bohatší než oblast, kterou dnes nazýváme Dálným východem. Okolo roku 1000 byl dokonce islámský svět vyspělejší, než křesťanská Evropa. Muslimové se mohli pochlubit vyšší úrovní matematiky, filosofie, inženýringu a technologií, stejně jako zemědělství a lékařství. Muslimská Córdoba byla označována "ozdobou světa". 

Velký úpadek čekal na islámský svět od roku 1600. Oblast Blízkého východu se pomalu stávala místem chaosu, sociálních problémů a rostoucí chudoby. Na druhé straně se sever a západ Evropy stával nejbohatším koutem světa, středobodem industrializace a globalizace. 

Rubin odmítá, že by za úpadkem muslimského světa stálo náboženství islám.Důležitější než náboženství je totiž vztah mezi vládou a náboženstvím. Tento vztah způsobil v Evropě ekonomický vzrůst, na Blízkém východě spíše úpadek. Důležitou úlohu tak hrají vládci, pro které je podle autora nejdůležitější zachování své moci. K tomu potřebovali legitimitu, kterou jak křesťané, tak muslimové ve středověku částečně odvozovali z vůle Boží. Zlomem se stalo v Evropě období reformace, která odvrhla přesvědčení, že moc pochází od Boha. 

Najednou se z Evropy stal obrovský vyjednávací stůl, kdy hlavními zájmy jednotlivých politiků byl zejména ekonomický rozvoj jejich územ. Muslimští vládci si naopak zachovali víru v náboženskou legitimitu, ekonomické zájmy ponechávali mimo svět politiky. 

Příkladem rozdílného myšlení může být knihtisk. Bez něj by nemohlo dojít ani k samotnému procesu reformace v Evropě. Arabský svět poznal tisk až 300 let po jeho "vynálezu" Johanna Gutenberga. Islámští klerikové si totiž nechtěli podkopat svou moc. Zákaz tisku byl "jednou z největších nevyužitých příležitostí hospodářských a technologických dějin", míní autor. 

Evropa mezitím zažila povstání proti katolickému Španělsku ze strany Nizozemí a Británie prošla revolucí, která s sebou přinesla parlamentní systém vládnutí. Nové vlády se soustředily zejména na obchod a hospodářství, jak Nizozemí, tak Británie začali dominovat světovému obchodu. 

Rubin uznává, že oddělení náboženství a politiky nepřišlo hned. Trvalo několik staletí, která se vyznačovala radikálním společenským nepokojem a zničujícími válkami. Dodává, že změna přístupu k náboženství neproměňuje jen samotnou politiku, ale i kulturu a myšlenky. 

S podobnými myšlenkami přišel v minulém století i jeden z největších sociologů Max Weber. Ten poukazoval na to, že protestantské regiony si vedly o něco lépe po ekonomické stránce, zatímco katolické regiony zaostávaly. Rubin jeho pohled na protestantismus, který s sebou nese "ducha kapitalismu", odmítá. Souhlasí, že v omezeném měřítku je ale jeho teze pravdivá. Příkladem může být Španělsko. Evropská velmoc pomalu chudla a upadala, až se od 16. století stávala spíše bezvýznamnou mocností. Podle Rubina za to mohlo špatné řízení království. To ignorovalo obchodnické zájmy země, místo toho se krátkozrace spoléhalo jen na koloniální poklady. Státní a náboženské zájmy země nedokázala účinně oddělit, což je podle Rubina hlavní důvod pádu mocnosti. 

Co se týče Blízkého východu, ten ovládala Osmanská říše a její sultáni, kteří svou moc odvozovali od islámu. Jednota, která byla ve středověku spíše výhodou, se stala překážkou pro moderní rozvoj. Celek necítil potřebu vyjednávat o své ekonomické zájmy s jinými zeměmi, Osmané nepociťovali ani potřebu modernizovat finanční systém, měnový systém či právní systém. Liberálnější reformy přišly až v 19. století, kdy byl už region daleko za Západem. Reformy "spadly do klína" autoritářským a náboženským lídrům, kteří byli konzervativního ražení. 

Pro Rubina je tak hlavním měřítkem toho, zda se daná společnost ekonomicky posouvá, nebo zda zaostává, otázka, kdo drží a uplatňuje politické právo. Vztah mezi náboženstvím a politickou mocí zůstává podle Rubina problémem arabského světa i dnes.