Nehezký příběh vedl ke vzniku klasiky. Jaká byla bílá velryba, která inspirovala Moby Dicka?

Dvaatřicetiletý spisovatel Herman Melville měl v červenci roku 1852 velké naděje v úspěch své nové knihy Moby Dick (jinak také Bílá velryba). Kniha sice obdržela smíšené recenze a nikdo si ji nijak příliš nekupoval, Melville však stále doufal.

Ten samý měsíc se vydal parníkem na ostrov Nantucket, odkud pocházel hlavní hrdina jeho knihy Kapitán Ahab i jeho loď Pequod. Jako turista se Melville procházel po ostrově, zašel si na večeři, seznámil se s tamější honorací a celkově si užil vesnici, kterou si do té doby jen představoval.

Během svého posledního dne na Nantucketu se setkal s šedesátiletým mužem, který býval kapitánem lodi Essex. Essex byla v roce 1820 napadena a potopena velkým vorvaněm. Tato událost inspirovala Melvillův příběh.

Kapitán George Pollard Junior byl starý jen 29 let, když se Essex potopila. Pollard však přežil a vrátil se na Nantucket, aby se stal kapitánem jiné lodi, se jménem Two Brothers. Bohužel se loď potopila poté, co narazili na korálový útes dva roky po té, co se Pollard stal kapitánem.

Pollard byl označen jako kapitán, který svým lodím nese smůlu. Žádný majitel lodi by mu svou loď nesvěřil. Pollard byl prohlášen za „Jonáše“ a zbytek svého života strávil na souši. Vydělával si jako noční hlídač své vesnice.

Melville o Pollardovi něco do Bílé velryby napsal, ačkoliv se jednalo jen o informace o potopení Essex. Během své návštěvy si s ním vyměnil pár slov. Melville si uvědomoval, že Pollardovy strasti nekončí s potopením Essex a nechtěl v něm vyvolávat tragické vzpomínky.

Podle Smithsonian Pollard celý svůj příběh řekl během večeře krátce po potopení Essex několika dalším kapitánům a misionáři jménem George Bennet. Ten to vzal jako zpověď. A jak nehezká zpověď to byla. Pollard strávil 92 dní a bezesných nocí na pomalu se potápějící lodi bez jídla.

Silné slunce přispívalo k postupnému šílenství, které postihlo většinu posádky. Vše vyvrcholilo v kanibalismus, jehož obětí byli dva náctiletí chlapci – jeden z nich byl Pollardovým bratrancem jménem Owen Coffin. Více misionáři říct odmítl.

Problémy začaly 14. srpna 1819, dva dny po vyplutí na cestu, která měla trvat dobré dva a půl roku. Loď postihla bouře, která ji pomalu potopila. Pollard se však nevzdával a pokračoval. Protože v původní destinaci bylo ryb málo, zamířili do Jižního Pacifiku, daleko od břehů.

V listopadu 1820 zahlédl Owen Chase velkou velrybu, která měřila podle jeho odhadů 26 metrů. Vorvaň odpočíval čelem k nim. Po chvilce se však vyřítil přímo na loď, mířil k nim rychlostí okolo 3 námořních uzlů. Velryba narazila čelem do lodi takovou silou, že posádka málem popadala na své obličeje.

Vorvaň loď podplaval a začal sebou pod vodou zmítat. Pak na chvíli zmizel. Posádka začala loď opravovat, ovšem vorvaň se po chvíli znovu vynořil a znovu na ně zamířil. Podle Chase to bylo rychlostí 6 uzlů. Tentokrát přímo do přídě. Poté zmizel.

Pollard, který na lodi v té době nebyl, přispěchal zpět a divil se, co se stalo. Odpověď posádky ho šokovala. Posádka navíc nechtěla opustit potápějící se Essex. Nakonec nasedli do tří menších lodí a vyrazili na jih. Jídlo, které si sbalili, nasáklo mořskou vodou, a tak se muži velmi brzo dehydratovali.

Neměli se jak ukrýt před sluncem, Pollardovu loď napadla kosatka. Po dvou týdnech narazili na ostrov, ten byl však zcela pustý. Po dalším týdnu jim začaly docházet zásoby. Tři z nich se rozhodli zůstat na ostrově a do lodí se nevracet.

V polovině prosince začaly lodě nabírat vodu a v lednu si začal vybírat svou daň minimální příděly jídla. Jeden z mužů se zbláznil, stoupl si a vyžadoval ubrousek a vodu, než upadl do záchvatu a ráno zemřel. Velká část lidskosti už posádku opustila.

Posádka oddělila maso od kostí, vyjmula orgány a hodila muže do moře. Orgány i maso si pak námořníci uvařili na plochém kameni a snědli je. V průběhu týdne zemřeli další tři námořníci a jejich těla dopadla stejně. S jídlem roste chuť a námořníci byli čím dál hladovější.

Lodě se rozdělily a muži na Pollardově lodi se rozhodli, že bez jídla brzy zemřou všichni. Charles Ramsdell, mladý muž, navrhl, že si budou tahat slámky, aby určili, koho snědí. Tehdy to byl zvyk, který začal v první polovině 17. století. Nejkratší slámku si vytáhl kapitánův bratranec Owen Coffin.

Loď Owena Chase byla zachráněna 18. února posádkou lodi Indian. O nějakou dobu později našla americká loď Dauphin Pollardovu loď. V té době na ní byl pouze Pollard a Charles Ramsdell. Jediné, co mělo, byly kosti jejich společníků. Rozbíjeli je o dno lodi a sáli z nich morek.

Neradovali se ze záchrany, nacpali si kosti do kapes a na palubě Dauphin cucali kosti svých mrtvých přátel. Podle posádky se s nimi nechtěli rozloučit. Později se pět přeživších setkalo ve Valparaisu. Pollard už byl natolik zdráv, že mohl svůj příběh vyprávět kapitánům.

Na Nantucketu byla posádka přivítána bez odsuzování. V nejhorších podmínkách byl kanibalismus pochopitelný. A ačkoliv většinou lidé užívali maso mrtvých k lovení ryb, lidé uznali, že se nacházeli ve vodách bez ryb a neměli jinou šanci.

Kapitán Pollard však snadné odpuštění nedostal, protože snědl svého bratrance, což jeden učenec pojmenoval jako „gastronomický incest“. Owenova matka se s Pollardem odmítla bavit a ten každý rok strávil den potopení Essex půstem, aby uctil svou ztracenou posádku.

Melville, který se tímto příběhem velmi inspiroval, byl ve své době nedoceněný. Jeho kniha našla oblibu až mnohem později a dnes je považována za klasiku.