Byl spasitel Šimon bar Kochba tvrdým pronásledovatelem křesťanských Židů?

Řada vědců zastává názor, že židovští následovníci Ježíše Krista mohli na vypuknutí bar Kochbova povstání, jenž se podle řady pramenů prohlásil za mesiáše, reagovat pouze jedním způsobem. Stáhnout se a vůbec ho nepodpořit. Jednali by tak vlastně naprosto opačně ve srovnání s ostatními Židy v Palestině. Židovští křesťané totiž už mesiáše měli, Ježíše, kterého nemohli zneuctít podporou jiného, tedy bar Kochby. Povstání v Palestině v 60. letech 1. století a bar Kochbovo ve 30. letech 2. století proto nakonec vedla k jasnému oddělení křesťanství od judaismu. 

Rozdělení neproběhlo bleskově ze dne na den, ale trvalo asi jednu generaci. Situaci zkomplikovaly obě revolty, jež poznamenaly a zničily životy statisíců Židů a židovských následovníků Ježíše Krista v Palestině.

Jakou roli sehráli židovští křesťané v průběhu povstání Šimova bar Kochby? Museli čelit mesianistickému dilematu? Pohledy na mesiášství bar Kochby se značně liší, uvádí v knize The Psychological Dynamics of Revolution profesor Issac Oliver. Část židovských následovníků Ježíše Krista ho spíše vnímala jako vojevůdce než jako člověka s nadpřirozenými schopnostmi. Kvůli nedostatku písemných pramenů to nelze potvrdit, ale je možné, že přinejmenším část židovských křesťanů považovala víru v Ježíše Krista a následování bar Kochby jako vojenského velitele za slučitelné.

Spisy Justina Mučedníka

K nejdůležitějším zdrojům z tohoto období patří spisy Justina Mučedníka. Přestože se v době židovských povstání nenacházel na území Palestiny, z časového hlediska je jeho svědectví událostem nejblíže. V jednom ze svých textů, v První apologii, uvádí, že bar Kochba cíleně nařizoval perzekuovat křesťany za jejich víru v Ježíše Krista. Zajímavé je, že sám Justin při psaní používá jméno Šimon bar Kochba, nikoliv jeho původní jméno Šimon ben Koseba. To jen dokazuje, jak rychle tohoto židovského válečníka obklopila mesianistická aura. Ta přitom sloužila spíše jako prostředek k mobilizaci sil než jako zbožštění. Jeho spolubojovníci ho vnímali jako člověka jim rovného, z masa a kostí.

Bar Kochba ale podle dochovaných záznamů netrestal jen křesťany, jak tvrdí Justin, ale všechny etnické a náboženské skupiny na území Palestiny, jež nenásledovaly jeho příkazy. Příkladem je jeho rozkaz Galilejským a Ješuovi ben Galgoulovi chopit se zbraní a přidat se k povstání. Galilejští přitom není synonymum pro křesťany, ale označuje obyvatele Galileje. Nikde také nestojí, že by bar Kochba nařídil potrestat někoho kvůli tomu, že ho neuznává jako mesiáše. Někteří židovští přívrženci Ježíše Krista tak mohli být po boku dalších nekřesťanských skupin trestáni za to, že povstání nepodpořili. Justinovo výhradní trestání křesťanů proto působí nevěrohodně.

Justino svědectví bylo účelové

Na jiném místě v První apologii Justin Mučedník uvádí, že Židé při každé příležitosti trestají a zabíjejí křesťany. Docházelo k tomu prý i v průběhu bar Kochbova povstání. Zákaz vstupu Židů do Jeruzaléma vyhlášený Římany je pak boží vůle, domnívá se Justin. Vyhnání Židů je jejich trest za smrt Ježíše a pronásledování jeho přívrženců.

Spisy Justina Mučedníka je nutné zasadit do širšího ideologického schématu. Byly totiž součástí žádosti římskému císaři a senátu o zastavení pronásledování křesťanů. Ti měli být vykresleni nikoliv jako nepřátelé státu, ale jako jeho podporovatelé. Na rozdíl od revoltujících Židů. Justin se proto snažil zdůraznit absenci křesťanů v protiřímských aktivitách. 

Po porážce bar Kochbova povstání se cesty Židů a židovských křesťanů krátkodobě spojily. Římané je vyhnali z Jeruzaléma i z Judey a značnou část z nich prodali do otroctví. Isaac Oliver k tomu ve svém článku uvádí: „Takové jsou následky války, když jsou jednotlivci z odlišných skupin společnosti proti své vůli shromážděni bez ohledu na jejich předchozí příslušnost.“