Ústřední topení není záležitostí současnosti, znali ho už staří Římané

Vytvoření a udržení tepla v příbytku patřilo mezi základní starosti každé civilizace již od dob pravěku a starověku. Už když se naši pravěcí předci naučili rozdělávat oheň, ohřívali se u něj v jeskyních či primitivních příbytcích. Otevřený oheň po dlouhou dobu sloužil člověku jako forma vytápění, ve vyspělých starověkých kulturách se pak zrodila první otopná zařízení, z nichž některá přežila i do moderní doby.

Ústřední topení rozhodně není vynálezem moderní doby. Již ve starém Římě znali tzv. hypokaustum, tedy důmyslný systém podlahového topení, které zaručilo teplo v celém domě. Topeniště, kam se přikládalo dřevo, se zpravidla nacházelo na jednom místě mimo obytnou či nejčastěji využívanou část objektu a odtud putoval horký vzduch do dalších prostor pod podlahou. Tak se pohodlně vyhřálo celé stavení. Oproti krbům a jiným otopným zařízením s otevřeným ohněm mělo hypokaustum výhodu v tom, že nebylo nutné často přikládat dřevo v každé místnosti, a tak nevznikalo tolik nepořádku z ohořelého paliva, zároveň nebyli lidé v místnosti nuceni vdechovat spaliny. Teplo se navíc rozprostíralo v místnosti rovnoměrně a nekumulovalo se více na jednom místě. Hypokaustum tak zajišťovalo velký komfort bydlení.

Pro vybudování hypokausta bylo zapotřebí počítat s vyvýšenou podlahou. Pod ní se totiž nacházely půl metru až metr vysoké zvláštní sloupy z kamenů či cihel ohraničující dutiny pro rozvod horkého vzduchu. Pro odvod škodlivých spalin se ve zdech prorážely šachty či jednoduché otvory. Vyhřátí celého domu trvalo několik hodin až dní (podle velikosti objektu), pak už jen stačilo teplotu udržovat.

V díle slavného římského architekta Marca Vitruvia Pollia bychom se dočetli, že hypokaustum vymyslel jistý Sergius Orata někdy v 1. století před naším letopočtem. Archeologové však při svých výzkumech nalezli mnohem starší systémy podlahového vytápění, například na území dnešního Pákistánu. Další doklady o využívání tohoto druhu vytápění byly odkryty na několika lokalitách v Itálii, ve Španělsku, Francii, Anglii, Turecku, ale také na našem území, a to v jihomoravském Mušově, kde se ve 2. a 3. století nacházel římský vojenský tábor.

Ve starém Římě se tímto způsobem vytápěly především veřejné budovy, nejčastěji lázně. Vybudování topení pod podlahou bylo značně nákladnou záležitostí, která navíc musela být brána v úvahu již při projektování domu. Luxus v podobě podlahového vytápění si mohli dovolit také bohatí majitelé honosných vil. Později se hypokaustum rozšiřovalo spolu s expanzí římské říše do jejích severněji položených provincií. Častěji se však pro vytvoření tepla v domě využívala jiná otopná zařízení, krby nebo podobná otevřená ohniště či zvláštní mobilní kamínka. Ta se vyráběla z kovu, ze železa nebo z bronzu, často byla i krásně zdobena. Vkládalo se do nich rozpálené dřevěné uhlí a pak se malá kamna mohla přenést kamkoliv, kam člověk zrovna potřeboval. Na takových kamnech bylo možné i vařit.

Podlahové vytápění podobné tomu starořímskému se využívalo také ve středověku, například v klášterních nebo hradních komplexech. A také dnes je podlahové topení populární a mnozí na něj nedají dopustit.