První římský císař? Zálusk si dělal už Pompeius, skončil bez hlavy v tratolišti krve

Pompeius stavěl svou moc na vojenských úspěších v zahraničí, čímž si získal podporu hlavně mezi senátory a u magistratur (vysokých úřadů, např. konzulů), lid (plebs) byl na jeho straně jen částečně. Pompeius byl roku 67 př. n. l. pověřen mimořádným pravomocemi v boji s piráty. „Jeden z Pompeiových přátel podal návrh, který mu nedával jen vládu nad loďstvem, ale přímo samovládu a neomezenou moc nad všemi lidmi, neboť podle tohoto návrhu měl vládnout na celém Středozemním moři až k Hérakleovým sloupům a nad pruhem pevniny sahajícím 400 stadií od moře. Před touto mírou uniklo jen málo zemí římské říše,“ píše historik Plútarchos k zákonu o pirátech (lex de piratis).

Tato právní norma byla prvním precedentem principátu, raného římského císařství, protože mimořádná moc byla udělena soukromé osobě a nikoli vysokému úřadníkovi. A navíc Pompeiovy pravomoci platily déle než jeden rok, jak bylo dosud zvykem.

V roce 66 př. n. l. Pompeius získal mimořádnou plnou moc (lex de imperio Gn. Pompei) ve válce proti Mithridatovi VI. Ta mu zajišťovala vrchní velení nad veškerou římskou ozbrojenou mocí, a to i na území města Řím, kde až dosud byla přítomnost armády zakázána (vyjma oslav triumfů). „To znamenalo, že se celá moc Říma dostala do rukou jedinému člověku. Pompeius, třeba při hlasování nepřítomen, se stal z moci zákona neomezeným pánem skoro nad vším tím, co si kdysi občanskou válkou vynutil Sulla,“ pokračuje Plútarchos.

Jelikož Pompeius svou vládu opřel o vojenské zahraniční záležitosti a nijak neuzurpoval práva sanátu („strážce republiky“), byl jím akceptován. V interních záležitostech Říma vše vypadalo, že republika funguje. Bylo to ale jen zdánlivé. „Stát byl již dlouho v rozkladu a úřady se obsazovaly násilím, za úplatky, nezákonným získáváním přízně a pomocí kamenů nebo mečů. Podplácení a korupce bujely bez jakýchkoli zábran a lid chodil k volbám s předem prodaným hlasem,“ líčí historik Appiános úpadek římské republiky. Jak se zdá, platí zde pořekadlo „historie se opakuje“.

V roce 60 př. n. n. vzniká první triumvirát. Šlo o soukromovou dohodu, tj. bez zákonného uznání, mezi Pompeiem, Caesarem a Crassem o vzájemné podpoře při volbách a řešení státních záležitostí. Díky tomuto paktu se v roce 59 př. n. n. stal konzulem Caesar. V době jeho tažení proti Galům (58 – 50 př. n. n.) získal větší vliv v Římě Pompeius. Ten se v roce 55 př. n.l. stal společně s Crassem konzulem. Poté měl na rok odejít jako správce (prokonzul) do Hispánie, ale proti všem zvyklostem zůstal v Římě a provincii spravoval skrze místodržící, což se dá přirovnat k praxi pozdějších císařů. Crassus v té době vedl válku proti Parthům na Blízkém východě. Situace tedy byla více než jasná: Pompeiovi sokové se ocitli mimo město Řím, a nikdo už mu tak neměl zabránit v samovládě. Problém ovšem nastal, když Crassus padl v bitvě u Karrh v roce 53. př. n. l. Caesar si mezitím vydobyl vojenskou proslulost a přízeň armády. Poměr sil mezi Caesarem, který dozajista také chtěl vládnout sám, a Pompeiem byl takřka vyrovnaný.

Historik Appiános k tomu uvádí: „Začalo se vskutku mluvit o tom, že jediným lékem ve zlé situaci je samovláda a že je třeba zvolit muže energického i mírného zároveň. Měli na mysli Pompeia, který má dost vojska, je oblíbený u lidu a má v úctě senát, žije skromně a rozumně a je vlídný při osobním styku.“ V roce 52 př. n. l. byl Pompeius zvolen konzulem bez kolegy, což byla další rána pravidlům republiky.

Je zde však ještě Caesar. Východiskem z této situace byla občanská válka, kterou Pompeius prohrál bitvou u Farsálu v Thesálii roku 48 př. n. l., byť byl ve vojenské přesile. Po porážce hledal záchranu v útěku do Egypta, kde tehdy vládl Prolemaios XIII., bratr proslulé Kleopatry.

V Egyptě se však mnozí domnívali, že pokud Pompeiovi dají azyl, poskytnout tím Caesarovi záminku k vojenské výpravě. Králův učitel Theodotos navrhl Pompeia zavraždit, což bylo schváleno. Pompeius byl vylákán na loďku, která ho měla údajně dopravit ke králi. Pompeiovi se zdálo všechno podezřelé, zvlášť když během plavby poznal v jednom ze svých průvodců římského vojáka. Ten pak Pompeiovi jako první zasadil ránu dýkou, načež se přidali i ostatní. Po setnutí hlavy bylo tělo pohozeno na břehu, kde dal jeden z Pompeiových propuštěnců jménem Philipus postavit prostou pohřební hranici, na níž bylo Pompeiovo tělo spáleno. Záhy dorazil do Egypta Caesar. Jako dar na uvítanou mu byla předána v koši zabalená Pompeiova hlava, ale Caesar nebyl kupodivu potěšen, naopak se dle dochovaných historických záznamů rozplakal. Brzy poté byl Ptolemaios XIII. sesazen z trůnu a Potheinos popraven.