Dělba moci ve státě: Kde se vzala myšlenka o moci zákonodárné, výkonné a soudní?

Jisté rozdělení mocí bylo běžné ve starověkých městských státech. Aristotelés  ve svém spise Politika, které stojí na zkoumání desítek ústav řeckých městských států přišel s pojmem smíšené ústavy, která kombinuje prvky monarchie, demokracie a oligarchie. Ukázkovým příkladem takovéto smíšené ústavy podle pozdějšího historika Polybia byla Římská republika, kde byla moc rozdělena mezi senát (oligarchie), zákonodárná shromáždění občanů (demokracie) a výkonné úřady (monarchie).

Senát řídil zahraniční a vojenskou politiku a mohl vydávat příkazy výkonné moci. Zákonodárná shromáždění všech občanů vydávala zákony a volila vysoké úředníky, jimž pak byla svěřena moc výkonná. Zásadní problém, který znamenal konec Římské republiky byl úřad diktátora, který byl sice volen pouze na omezenou dobu a pouze v případě vojenského ohrožení, ale jeho úřad právě toto rozdělení moci narušoval. A bylo tak jen otázkou času, než diktátoři postupně přeměnili republiku na císařství.

Princip dělby moci byl částečně uplatňován také v pozdním středověku v tzv. stavovských monarchiích (například země Koruny české mezi husitstvím a Bílou Horou), ve kterých byl král omezen částečně v soudní (panský zemský soud), výkonné (vybírání daní a svolávání zemské hotovosti) i legislativní moci (volební kapitulace, kterými zaručoval, že nebude rušit starodávné zákony a privilegia jednotlivých stavů). Toto středověké pojetí moci bylo tak mnohem více jeho rozdělením a nikoli oddělením, jak ho chápeme dnes. Jinými slovy dvě základní mocenská těla měla v určité formě podíl na všech třech v moderní době uznávaných typech moci.

Každopádně postupem času se panovníci snažili všemožnými způsoby usilovali o svou absolutní moc a snažili se zbavit kontroly sněmem a stavy. U nás k tomuto přerodu došlo poměrně náhle po Bíle hoře ve většině Evropy ale tento přerod probíhal mnohem pozvolněji a postupnou a pomalou uzurpaci moci panovníkem.

Trochu překvapivě je pro moderní chápání dělby státní moc významné období reformace, zejména postava radikálního reformátora Jana Kalvína. Ten se inspiroval Aristotelovou teorií smíšené ústavy a snažil se prosadit jakousi rovnováhu mezi monarchií a demokracií. Zásadní je, jeho názor, že by se jednotlivé složky moci měly navzájem kontrolovat a udržovat tak politický systém v rovnováze.

Není rovněž náhodou, že zakladateli amerických kolonií byli náboženští radikálové inspirování Kalvínem, kteří byli vyhnáni z Britského království. Jejich kolonie v Novém světě měly totiž poměrně značnou volnost ve samosprávě, která fungovala na volbě soudního shromáždění, které mělo na starosti soudní a zákonodárnou složku moci a kterým byl zvolen guvernér. Guvernér poté dosadil několik dalších úředníků, kteří spolu s ním představovali výkonnou moc.

Jedním z prvních, kdo myšlenku dělby moci zásadněji teoreticky rozpracoval a spojil s demokratickým zřízením byl filosof John Locke. Dospěl k názoru, že pro stát je dělba moci klíčová. Jeho koncepce ale byla od dnešního chápání poněkud odlišná, nepočítal totiž se samostatnou justicí, místo toho uznával jako třetí složku moc federativní, v podstatě zahraniční politiku. Klasický princip dělby moci navrhl až francouzský filosof Montesquieu ve spise O duchu zákonů, kde představil rozdělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Základní myšlenkou je, aby se zajistila soudcovská nezávislost a výkonná moc byla omezena zákony, jež si nemůže dávat sama.

Významné rozpracování tohoto principu pak provedl James Madison v Listech federalistů. Tímto způsobem se princip dělby moci inspirovaný samosprávou kolonií v Americe vrátil oklikou do ústavy Spojených států Amerických, které byla velmi ovlivněna myšlenkami francouzských osvícenců. Nejzávažnější dokument Francouzské revoluce, Deklarace práv člověka a občana celý vývoj víceméně završila prohlášením, že „společnost, ve které není zajištěna záruka práv a vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu“.