Oběti gilotiny po useknutí hlavy ještě žily? Poprava vražedkyně Cordayové způsobila poprask

Známý popravčí nástroj s názvem gilotina se skládá ze dřevěné desky, z těžkého závaží a sekery se šikmým ostřím. Název dostal po doktorovi Josephu-Ignaci Guillotinovi, který byl velkým příznivcem tohoto nástroje. Sám však není vynálezcem gilotiny, i když jí dal jméno! Popravčí nástroje na podobném principu jako gilotina se prokazatelně používaly například v Německu nebo v Anglii již v 11. století.

Popravy gilotinou byly nejčastější během Velké francouzské revoluce – první taková poprava se uskutečnila v roce 1792 v Paříži. O popularizaci nového popravčího nástroje se postarali doktoři J. I. Guillotin a Louise. Proto se gilotině nejprve říkalo „louison“ nebo „louisette“. Oba muži se ostře postavili proti trestům smrti. Protože však se svými názory neuspěli, začali alespoň propagovat humánnější a rychlejší metodu trestu smrti – tedy gilotinu.

Během Velké francouzské revoluce proběhlo několik veřejných poprav gilotinou, a to na náměstí du Carrousel a na Náměstí Revoluce v Paříži. Úplně poslední veřejná poprava tímto nástrojem ve Francii se pak konala dne 17. června roku 1939. Gilotinu používali během druhé světové války také nacisté.

Vraťme se však k Velké francouzské revoluci. Tehdy totiž došlo k popravě, která vzbudila rozruch. Jednalo se o setnutí hlavy vražedkyně Jeana-Paula Marata – jmenovala se Charlotta Cordayová.

Charlotta Cordayová se narodila do chudé šlechtické rodiny. Vychovávána byla v klášteře. Během Velké francouzské revoluce se přiklonila na stranu girondistů, tedy umírněných revolucionářů. Po popravě francouzského panovníka Ludvíka XVI. se odhodlala k vraždě Jeana-Paula Marata. Osudného dne 13. července roku 1793 mu probodla srdce kuchyňským nožem. Marat v té chvíli zrovna ve vodní lázni odpočíval a léčil si lupénku.

Charlotta Cordayová byla přistižena při činu a ihned zadržena. Následovalo její umístění do věznice Conciergerie v Paříži. Z večera 13. července 1793, tedy ze dne vraždy, se dochoval dopis, který vražedkyně adresovala svému otci. V něm píše, že svým činem chtěla pomstít nevinné oběti a zabránit dalším krutostem, které by měl tyran Marat na svědomí.

Dne 14. července 1793 odsoudil Charlottu Cordayovou Revoluční tribunál za vraždu. Čekala jí poprava gilotinou. V den popravy byla oblečená do červené košile – tu tehdy museli obléknout zrádci. Před smrtí jí bylo umožněno vyzpovídat se knězi, vražedkyně to však odmítla. Vyslovila své poslední přání, aby člen národní gardy zhotovil její portrét. Po celou dobu byla žena klidná a vyrovnaná, vyzařovala z ní odvaha, dokud jí gilotina nesetnula hlavu. Tím však celá poprava neskončila. Kat tehdy zvedl useknutou hlavu a pořádně ji nafackoval! Podle tehdejších svědectví se obličej mrtvé zašklebil!

Je tedy možné, aby oběti gilotiny po useknutí hlavy ještě žily? Tuto otázku si pokládali lékaři již v době Velké francouzské revoluce. Poprava gilotinou byla sice považována za rychlý a spolehlivý trest smrti, ovšem některé případy svědčily spíš o opaku. Francouzský šlechtic, chemik a právník Antoine-Laurent de Lavoisier zemřel za Velké francouzské revoluce pod ostřím gilotiny. Údajně svou popravu pojal jako experiment. Jeho asistent měl zjistit, zda člověk žije ještě poté, co mu gilotina setne hlavu. Muži byli domluveni, že Lavoisier bude rychle mrkat, a to do té doby, než zemře. A šlechticova hlava mrkala ještě asi po dobu jedné minuty po setnutí!

K dalšímu experimentu s useknutou hlavou došlo v roce 1905, rovněž v Paříži. Dne 30. června tohoto roku byl lékař Gabriel Beaurieux přítomen u popravy Languilla, jistého bandity, a to z jednoho prostého důvodu – aby dokázal, že hlava popraveného člověka ještě nějakou dobu žije. Doktor po setnutí hlavy zakřičel banditovo jméno. V tu chvíli useknutá hlava otevřela oči a zírala na lékaře! Toto se stalo dokonce dvakrát po sobě, než nešťastník konečně zemřel.