Papež je neomylný? Dogma vyvolalo napětí v celé Evropě

Papežská neomylnost je v katolické teologii dogmatem, které tvrdí, že papeži coby římskému biskupovi přísluší neomylnost, „když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry povzbuzuje ve víře.“ Z toho vyplývá, že proto, aby nějaký papežův výrok byl považován za neomylný musí splňovat několik podmínek, zejména je omezen na záležitosti víry a morálky a nikdy nesmí být v rozporu s Písmem. Rozhodně to není možné chápat jako neomylnost papeže jako osoby.Na toto upozornil i papež Benedikt XVI., prohlášením ke kněžím v Aostě: „Papež není vědma; je neomylný jen ve velmi řídkých případech, jak dobře víme.“ Na neomylnost naráží i vtipná hříčka kardinála Jamese Gibbonse, který upozornil na to, že papež nemůže být neomylný protože špatně vyslovuje jeho příjmení jako Jibbons.

Kupodivu jde o záležitost poměrně mladou, za katolické dogma byla neomylnost oficiálně prohlášena až Prvním vatikánským koncilem roku 1870. I když bylo dogma o papežské neomylnosti stvrzeno až v 19. století, papežské nároky na neomylnost mají o dost delší historii, která začíná už ve středověku. Jedním z nejdůležitějších dokumentů je tzv. Dictatus pape. Tento dokument vydal Řehoř VII. během sporu o investituru (dosazování biskupů) s římským panovníkem Jindřichem IV. a mimo jiné se v něm uvádí, že papež nemůže být nikým souzen a že církev se nikdy nemýlí a nikdy mýlit nebude. Podobně se názory o neomylnosti papeže objevily i během sporu papežů s františkánskými mnichy o podobu a meze apoštolské chudoby církve. V tomto sporu je nejzajímavější to, že papež Jan XXII. paradoxně striktně odmítal doktrínu neomylnosti papeže. Františkáni totiž papežskou neomylnost používali jako argument pro své teze, které byly schváleny jedním z Janových předchůdců na papežské stolici. O neomylnosti se také diskutovalo během sporů mezi konciliaristy a papežem v 15. století, ve kterém šlo o to, zdali je nejvyšší autoritou církve papež nebo koncil. Idea neomylnosti byla znovu propírána po Tridentském koncilu, kterým začal v Evropě proces poněkud nepřesně nazývaný protireformace. Jak vidno diskuze o neomylnosti katolické církve a papeže provázely prakticky všechny větší kontroverze církevních dějin. Bylo by ale chybou se domnívat, že prohlášením a uznáním dogmatu papežské neomylnosti tyto kontroverze skončily.

Vyhlášení dogmatu na vatikánském koncilu bylo přijato velmi odmítavě nekatolickou veřejností, a i mezi katolíky byly reakce různé – někteří jej přijali s nadšením, jiní velice odměřeně a odpor těch nejzarytějších vedl až k odštěpení starokatolické církve. Důrazně se proti ní vyslovil německý kancléř Bismarck, který v něm viděl nároky papeže na vládu v Evropě i anglický předseda vlády Gladstone, který v něm viděl útok na liberalismus.

Ideu papežské neomylnosti nikdy neuznávaly pravoslavné církve. Pravoslavní křesťané jsou přesvědčeni, že celé první tisíciletí po Kristu nic takového v Církvi neexistovalo a je to jen další z výmyslů, které mají podpořit primát papeže nad ostatními patriarcháty. Podle názoru pravoslavných uzurpuje dogmatem o neomylnosti římský papež postavení, které má v Církvi pouze Duch Svatý. Dogma neomylnosti se samozřejmě vůbec nezamlouvá ani reformačním církvím, které jím ale nejsou nijak dotčeny, protože už od svého vzniku neuznávají ani samotný úřad papeže jako vrchol církevní hierarchie.