Každodenní práce průvodců aneb jaké je to provázet na památkách?

Tento článek nabízí výpovědi průvodců a průvodkyň z jednotlivých památek státní i soukromé sféry, které o zákulisí této práce řeknou více. Jedná se sice o subjektivní pocity, které však nabízí objektivní pohled na podstatu věci.

,,Tuhle práci opravdu může vykonávat jenom ten, koho to baví a naplňuje. Nemusí to být nutně student historie, spíše jsou mezi námi studenti práva, pedagogiky, apod. Historie a objekt je však baví a svým způsobem naplňuje.“ zmiňuje na úvod průvodce z jednoho z TOP 5 nejnavštěvovanějších objektů v ČR a dodává ,,K provázení vede dlouhá cesta, kdy se člověk učí dané texty v češtině i v dalších jazycích, seznamuje se s objektem a místem, čte další odbornou literaturu, aby věděl souvislosti, absolvuje školení bezpečnosti práce atd. Práce je to náročná. Mnohdy se stává, především v létě a během státních svátků, že se točíme na patě. I když nemáme třeba tři dny polední pauzu na oběd, půl hodinu nám z platu stejně strhnou, byť jsme za celý den nejedli a sotva se napili. Je to nefér, ovšem tuto práci musíte opravdu dělat s láskou a ne za peníze, jelikož i když umíte x stran textu klidně ve dvou jazycích a lítáte po zámku od rána do večera, máte na hodinu méně než v kdejakém supermarketu.“

„Je to hodně práce s lidmi. Někdy vás dokážou naplnit energií a dobrou náladou, někdy z vás naopak sílu a energii vysají.“ zmiňuje se průvodkyně z jiného objektu „Nejhorší asi je, že lidé stále kradou. Měli jsme tu šachy na šachovnici, ručně vyřezávané. Postupně se nám během prohlídky ztrácely, i když byly celkem daleko od provazu. Museli jsme je nakonec svázat lankem, jinak by nám za chvíli nezbyla ani ta šachovnice. Bohužel při skupinách, které mají třeba 40 lidí, se to nedá zcela uhlídat a lidé už jsou mnohdy takoví.“ krčí rameny a dodává „Navíc na takto malém soukromém objektu nejsme jen průvodci. Někdy plejeme záhony, hrabeme listí, luxujeme pantofle, sbíráme odpadky… jindy zase na recepci ubytováváme lidi, donášíme a odnášíme jídlo. Je to taková mnohotvárná práce.“

„Lidé nás často vidí na prohlídce a očekávají ten nejlepší výkon, ale i my jsme jenom lidi a nemáme vždy nejlepší podmínky v podobě nějakého zázemí. Pamatuji si časy, kdy jsme třeba nádobí museli mýt mezi lidmi na záchodech, světlo v průvodcárně bylo tak slabé, že když si člověk četl, kazil si oči. Ubytování pro průvodce je mnohdy také komornější, i když tam často tráví i celé prázdniny. Když jsem se já ubytovával v bytečku pro průvodce, ve vaně byla plíseň, ze dřezu rostl strom, skříně držely silou vůle, když hodně pršelo, přes okna protékala voda dovnitř. A ještě se za to ubytování něco málo platilo.“ popisuje své začátky už zkušený průvodce.

„Náš objekt je malý a tak jsem tu někdy jako průvodce sám, to znamená, že ze dvou okruhů se chodí během všedních dnů jen jeden a ten chodím celý den pouze já, to znamená při otvírací době od 10 do 16, jdu tento okruh šestkrát, přičemž nemám od úterý do pátku žádnou pauzu na jídlo, jen 5 minut mezi prohlídkami, kdy se můžu napít, dojít si na záchod. To ale návštěvníci nevidí.“ zmiňuje se průvodce z menšího objektu „Mně však někdy více mrzí chování návštěvníků, kteří si nás neváží. Samozřejmě, můžou být špatní průvodci, ale existují i dobří, velmi dobří. Návštěvníci se však občas chovají, jako by si koupí vstupenky koupili celý objekt, neposlouchají, skáčou do řeči, nedodržují pravidla apod. Průvodce musí být fyzicky i psychicky zdatný a musí být ochoten se zcela přizpůsobit chodu a potřebám daného objektu. Ručí nejenom za ochranu vystavených exponátů, ale také za bezpečí návštěvníků. To si lidé mnohdy neuvědomují a dělají si, co chtějí.“

„Někdy mě mrzí, že není zvykem u nás dávat dýško, jako třeba v Německu. Když se na to ptám přátel na příkladu restaurace, kde také dávají číšníkovi dýško, vysvětlují to, že se jim věnoval. To ano, ale věnoval se i dalším x stolům. Průvodce se také lidem věnuje plně hodinu, někdy i déle, a nějaká kačka pro něho ve vstupence opravdu není. I kdyby každý druhý, třetí ze skupiny dal pětikorunu, člověk by si dal třeba kafe, nebo by mu to zaplatilo cestu domů. Ale z toho už si jen děláme legraci.“ směje se průvodce jednoho z nejznámějších a nejvytíženějších objektů „Je to ale super práce, miluji ji. Vlastně jsme nejen průvodci, ale také strážci, někdy zpovědníky, mnohdy znalci na daný detail, psychology a herci. Ze všech těchto dílčích profesí máme užitky, ale i újmy, ať už je to psychické vyčerpání nebo třeba ztráta hlasu. Já sám přišel o hlas už třikrát.“ dodává.

„Na práci mě nejvíce baví setkávání se novými lidmi, mnohdy jsou milí a přátelští a člověk se hodně dozví, ať už od krajanů, nebo návštěvníků z Rakouska či USA. Baví mě i celkově historie a kouzlo zdejších zámeckých prostor. Je to zkrátka vášeň. Navíc, když vám na konci prohlídky lidé zatleskají a poděkují, popřípadě když vás o pár dní později potkají někde ve městě a z dálky vás zdraví a znovu děkují, víte, že ta práce má smysl.“ uzavírá svůj komentář jeden z průvodců a ostatní usměvavě souhlasí.