Nacisté nebyli jediní, kdo Židy nenáviděl. Jejich pronásledování sahá daleko do minulosti

Protižidovské postoje a nálady jsou spojovány především s 19. a 20. stoletím, nicméně setkáváme se s nimi nejpozději od antického Řecka. Příčiny a podoba protižidovských postojů a nálad se v průběhu dějin měnily. Z toho důvodu se rozlišuje mezi antijudaismem charakteristickým především pro starověk, středověk a raný novověk, kdy Židé byli předmětem nenávisti zejména kvůli své víře, a antisemitismem, kdy židé byli zatracováni, ba dokonce likvidováni kvůli svému etnickému původu, a který se začal objevovat se vznikající nacionalistickou ideologií.

Jedním ze století, kdy Židé byli tvrdě perzekuováni kvůli své víře, ale nejen kvůli ní, bylo století reformace. V té době sice některým Židům byly přiznávány určité výsady (mezi nimiž bylo zproštění povinnosti nosit zvláštní označení), zároveň čelili vyhánění z měst (například ze Ženevy, Regensburgu, Prahy či Uherského Hradiště) a nuceným stěhováním se do prvních ghett (vůbec první ghetto bylo založeno roku 1516 v italských Benátkách).

Potýkali se s nepodloženými, jak vyplývá z pozdějších přiznání jejich autorů, obviněními z rituálních vražd, následným popravám či mučení. Jejich právní status byl rovněž slabší ve srovnání s ostatními běžnými poddanými, čehož bylo využíváno i v rámci hospodářského konkurenčního boje. Ve Španělsku dokonce vstupuje v platnost zákon o čistotě krve, jehož cílem má být vytvořit novou čistě křesťanskou šlechtu očištěnou od židovských vlivů.

Situace Židů byla v 16. století vskutku absurdní, a to i na území tehdejších Českých zemí. Roku 1501 potvrzuje Ludvík Jagellonský Židům již mnohokrát garantované, a ještě vícekrát slibované, výsady, zároveň je ale vyhání z měst (například z Opavy) svého království. Výsady podobně potvrzuje roku 1527 taktéž Ferdinand I., města je však odmítají respektovat. Pozornost si jistě zaslouží i skutečnost, že v roce 1541 byl vydán příkaz nařizující vyhnání všech Židů z Českých zemí, aby jim po čtyřech letech byl opět umožněn návrat a následně byli roku 1557 znovu vyhnáni.

Úlevu Židům nepřinesl ani rozmáhající se protestantismus, který nejprve sliboval vůči nim tolerantnější přístup. Hlavní představitel tohoto křesťanského proudu, Martin Luther, vydal v roce 1523 spis o židovském původu Ježíše Krista, v němž představil vůči Židům vstřícný postoj. Židé neměli být "napravováni" násilím, ale přesvědčováním, nikoliv dle zákonů světské moci, ale v souladu se zákony křesťanské lásky.

Když však Židé odmítli protestanty podpořit v jejich reformačním úsilí, vydává Luther vícero protižidovských spisů, z nichž zvláště spis O židech a jejich lžích je považován za jeden z nejvíce antisemitských textů, které byly kdy sepsány a na který se odvolávali i nacisté o čtyři století později. Nezůstalo však jen u slov. Když spor mezi katolíky a protesty přerostl v násilný střet, rebelující rolníci obrátili svůj vztek též vůči Židům.

Navzdory rozkvětu humanismus, jehož zastánci, často velmi zbožní křesťané, přistupovali k Židům v souladu s jejich přesvědčením o rovnosti lidí, neunikly postihům ani židovské knihy, které byly na mnoha místech páleny. Mimo to byly vůči Židům sepisovány pamflety vykreslující je jako ztělesnění zla a nebezpečí. I když se někteří stoupenci humanismu snažili o změnu pohledu na Židy, přesvědčení, že se jedná o Kristovy vrahy bylo velmi silně zakořeněné, a jejich snaha proto mnohdy přicházela vniveč.