Nejhorší sekty husitských Čech? Adamité byli "nudisté", Žižka mnohé z nich upálil

A v psaní z roku 1497 v listu Petrovi Rožmberskému vypočítává tehdejší bludná učení v Čechách: „Všickni bludové do této země stekli se jako do louže. Mnozí, Origena následujíce, drží, že všickni lidé budou spaseni, někteří vedle smyslu Vigilanciova praví, že nemají ctěni býti kosti nebo ostatkové svatých, mnozí, od Joviana jsouce naučeni, mnijí, že nic sobě postem nezasluhujeme. I těch se nedostává, kteří mnijí, že se všecky věci osudem dějí. Mlčím o tom, že shrbilé baby a pošetilí starci na pivě nebo na víně sedíce tajemství sv. Trojice prokletými otázkami zpytují; pomíjím jiných mrzkostí, které sou do této zem z franské, z britanské země a od Řeků připlynuly."

Asi nejznámějším jsou Adamité, kteří vyšli v mnohém z věrouky radikálních husitů. Pozdější pramen vykládá, že během léta po upálení mistra Husa objevili se Adamité, Naháči, Adamníci z jakýchsi zbytků flagelantských. Ti patřili k přísným kajícníkům a vyhlašovatelům apokalyptických proroctví. Putovali od města k městu v bizarních průvodech vykřikujících kajícná hesla a odčiňováním svých hříchů tělesnými tresty – nejznámějším byl asi bičování. Samotní Adamité chodili prý nazí a obě pohlaví se mezi sebou volně mísila. Martinek Loquis byl vypuzený z Tábora roku 1421, právě proto, že podporoval Adamitství. Údajně mše nahradil společnými schůzemi křesťanů k hodům.

Postupem času ale u Adamitů ze společných schůzí snadno vznikly divoké orgie. Adamité asi neměli nějakou pevnou a promyšlenou nauku, protože neměli vesměs podporu intelektuálních elit. Podle všeho ale Naháči byli ovlivněni panteismem - Vše je Bůh a i oni sami jsou jeho součástí. Místo Otčenáše údajně říkali „Otče náš, jenž si v nás, osviť nás!" Vše je pro ně proto svaté a společné, takže manželství je hřích - ženy mají totiž být společné jako všechen majetek.

Pověst jejich rozšířila se daleko, a německé kroniky obsahují pestrá líčení českých Adamitů a jejich bludů. Poslední jejich  známým útočiště bylo asi na Nežárce. Sem utekli poté, co je Žižka (sám náboženský fanatik) rozehnal u Klokot a mnohé z nich upálil. Je ale možné, že Adamníci tehdy nevyhynuli. Staré letopisy o nich totiž ještě r. 1455 vypravují, že po lukách a polích běhali, a strašili ženské. I seznam kacířství v echách z r. 1524 uvádí sektu Saducejských, kteří jsou asi následovníky Adamitů. Také Šlechta ze Všehrd roku 1519 píše slavnému humanistovi Erasmovi Rotterdamskému, že Adamitů v Čechách není málo.

„Snadno se domyslíš, proč v zemi této výborné roty a sekty podnes trvají, ješto mnozí duchovní více všeteční nežli rozumní ne Levitové, ale Chámové, otce svého a matky hanby netoliko nepřikrývají, ale, jakž nejvíce mohou zjevují a za vzdělání i duší lidských i své vlasti to pokládají. Taktéž nemalá příčina sekt jest život neřádný některých duchovních, kteřížto, což slovy důvtipnými den ode dne usilují stvrzovati, to skutky svými na oko zjevně ruší, ješto lid obecní vždy více skutky nežli slova sob váží a oblibuje."

 Takto vykládá na konci své historie původ sekt Bartoš písař, autor slavné kroniky z 16. století.  A rozhodně by s ním souhlasila další exotická sekta - Mikulášenci, pojmenovaná po neučeném Mikuláši z Vlásenice, který tvrdil, že se mu dostalo přímého božího zjevení.

Mikuláš údajně dokonce prohlásil, že peklo jest dlážděno plešemi kněžskými. Mravopočestnost stála nad konkrétní věroukou a zacházeli tak daleko, že aby nepodlehli pohlavním náklonnostem, nechtěli v domech, kde pobývaly panenské dívky, žádné zvířata ani psi či holuby. Necudností zvířat by totiž mohly zviklat do té doby počestnou mysl.

Podle kroniky radikální církve Bratrské „Mikulášenci byli takoví, že tak době chtěli míti ženy společné jako statkové byli za as apoštolských; původ to vzalo od jakéhosi Mikuláše, jáhna apoštolského, ten svou manželku uvedl ji doprostřed zástupu a dal svobodu každému k zlému jí požívání."  Ovšem tento výklad bude ovlivněn snahou představit konkurenční církev v co nejhorším možném světle a její snahou propojit Mikulášence s výše zmíněnými Adamity.

Dle pozdějších zpráv byla konána schůze bratří Pecinovských (jak se Mikulášencům také říkalo) tak, že starší, přečetl evangelium a poté oznámil, že by víc vyložil, kdyby proto tento úkol nebyl tak nedostatečný. Poté vyzval shromážděné, aby prosili Boha, aby seslal na něho ducha svatého. Nakonec prý si všichni zakryli tváře, a dali se do pláče. Díky tomu si vysloužili jméno „bratří plačtivých".

Aby dosáhli svých vysokých mravních standardů, které na sebe kladli, tak byli jejich život plný napomínání a kárání a žili velice střídmě. O jejich skromnosti kolovala i komická historka. Pokud byli pozváni na hostinu, a začalo se nemírné pít, přítomní Mikulášenci prý rychle vstanou, ženy přivolají muže z komunity a společně zpívají pobožné písně, modlitby a propukají v kajícné výkřiky, čímž hostinu zkazí.