Fakta, která ve filmech neuvidíme: Jaká byla hygiena na českých hradech a zámcích?

Na úvod stručně: zápach a špína. Tak si můžeme představit nejen období středověku. Ulice rozhodně nebyly tak čisté, jak nám je některé výpravné filmy ukazují a to ani v mladším období novověku. Vedle špíny, odpadků a fekálií se zde potulovala domácí zvířata, bezdomovci a nemocní lidé. Zdravý chrup byl vzácností, lidé spíše trpěli na hnisající rány v ústech, zubní kaz atd., tudíž dokonalý úsměv plný bílých zubů, jak ho ukazují některé americké filmy, je velkou fikcí, stejně jako čisté, lesknoucí se šaty.

Úroveň hygieny byla v průběhu dlouhého středověku a počátku novověku víceméně stále stejná. Ve středověku se tělesný pach, zpocené tělo, dlouhé vlasy a neupravené vousy staly ideálem mužské krásy. I tak se objevují zprávy kronikářů o neuvěřitelném zápachu či špíně. K tomu je nutné připočítat zápach špíny, která zůstávala na oblečení, zápach úst apod. Nejhorší situace pak byla ve městech, kde lidé žili blízko sebe, neexistovala kanalizace a všechen odpad se tak sypal před dům přímo na ulici. Nejednalo se přitom jen o domácí či výrobní odpad, ale také splašky a fekálie. Záchod de facto neexistoval, potřeba se vykonávala do nočníku, jehož obsah putoval na ulici, nebo na dvoře za domem na hnojišti. Není tedy divu, že právě ve městech se nemoci šířili velice rychle.

Přesto se již ve 13. století setkáváme na našem území s doklady kanalizace či vodovodu. Jedná se však spíše o vzácné příklady, které dokládají snahu hospodařit s vodou. Především v jižní Evropě v nastávajícím 14. a 15. století, v době, kdy se zde již rodí renesance, oživují se dávné mechanismy a znalosti, které dávají vzniknout nejen opravdové kanalizaci a vodovodům, tak i kašnám a v pozdějších letech též fontánám.

Hlavní feudální sídla tohoto období, tedy středověké hrady, se od městského prostředí příliš neliší. Vedle tělesného zápachu to byl jistě i zápach z oblečení, jehož frekvence praní také nebyla nejvyšší. Otázky splašků zde byly progresivněji vyřešeny pomocí prevetů, tedy záchodů, které byly často v podobě arkýře, nebo se jednalo o vysazený vnější ochoz na obvodové hradbě. Splašky a fekálie se tak dostávaly dál od hradního paláce do příkopu, odkud se pravidelně vyvážel.

Lidé tehdy měli téměř všude k dispozici čistou vodu. Voda byla ale spíše brána jako prostředek ke konzumaci, tedy k pití, nikoliv tolik k očistě těla. Lidé si neumývali celé tělo, většinou si jen oplachovali obličej, ruce a další části těla, kam pohodlně dosáhli, popřípadě intimní partie. I koupel či lázně, již vrcholný středověk znal a praktikoval, ovšem ne příliš často, ať už to bylo z důvodu církevního výkladu, či zkrátka toho, že úplnou čistotu středověký člověk nevyžadoval.

Větší změna nastává až s příchodem renesance, která se od 15., respektive 16. století šíří z Itálie dále do Evropy. S ní přichází i větší zájem o vlastní tělo, tedy i hygienu. Koupel je však stále brána spíše jako požitek. Vanu s horkou bylinkovou vodou si užívají jen šlechtici a to jednou za čas. Zápach oblečení či zpoceného těla je přebíjen voňavkami či vonnými jablky, což byl šperk, který nosili ženy kolem krku. Kvůli špíně na podlaze měly šaty často naschvál šitý hnědý dolní lem.

Stejný princip pokračuje i během baroka, kdy staré kamenné a studené hrady nadobro vystřídaly honosné zámky a centra velkých měst ozdobily kamenné domy, kašny a fontány. Hygiena na zámcích a v měšťanských domech se pomalu odehrává ve vymezeném koutku, kde je možné najít mycí soupravu v podobě lavoru na opláchnutí rukou, nohou a obličeje. Nachází se zde i lavabo, což je něco jako umyvadlo a popřípadě též přenosná dřevěná vana. Prevét je většinou nahrazen nočníkem, který má šlechta pod postelí. Stejný standard se postupně dostává i do měšťanských domů, zatímco na venkově zůstává hygiena na nižší úrovni a to až do 19. století.

Právě až tehdy, tedy v průběhu 19. století, se na zámcích a v bytech bohatých aristokratických rodů, objevují koupelny, jak je známe dnes, to znamená umyvadlo, vana a splachovací záchod. K jejich ustálení však dochází spíše až na počátku 20. století a postupně se šíří i do nižších společenských vrstev.