Atentát pilníkem. Měl místo císařovny Sissi zemřít někdo jiný?

Konec života císařovny nebyl idylický. Dlouho ji pronásledovaly deprese, které byly zapříčiněné společnou sebevraždou jejího syna Rudolfa a jeho milenky Mary Vetserové na zámku Meyerling. V pochmurné náladě byla i svůj poslední den, neboť zahlédla v knize hostí podpis svého syna. Rudolf Pregnu navštívil těsně před svou smrtí a stejné švýcarské město se stalo osudným i pro samotnou Sissi. Rozrušená císařovna  spěchala na parník, když ji překvapil muž se šíleným výrazem v očích a dost nepravděpodobným vražedným předmětem v ruce. Anarchista Lucheni byl totiž tak chudý, že si nemohl pořídit ani důstojnou vražednou zbraň. Na císařovnu proto zaútočil zbroušeným pilníkem. Přesto byl úder smrtící – nástroj pronikl do hrudi v hloubce 8,5 centimetru, zlomil čtvrté žebro a pronikl mezižeberním prostorem, prorazil dolní kraj plicního laloku a zasáhl levou část srdeční komory.

Takto popsala poslední chvíle císařovny její dvorní dáma Irma Sztáray. "Muž udělal pohyb, jako by zakopl, vyrazil kupředu a v témže okamžiku také pěstí proti císařovně. Jako zasažená bleskem se bez hlesu zvrátila dozadu a já jsem se se zoufalým výkřikem sklonila k ní. Císařovna otevřela oči a rozhlédla se. Její pohled prozrazoval, že je při plném vědomí. Pak se, opírajíc o mne, pomalu zvedla a vstala... Mám dojem, že mě trochu bolí na prsou, pravila, ale nejsem si tím jistá. Došly jsme do přístavu. Lodní můstek ještě přešla lehkým krokem, sotva však vstoupila na loď, udělalo se jí mdlo. Potřebuji se o vás opřít, zamumlala přiškrceně...Císařovna spočívala smrtelně bledá v mém náručí ... S pomocí dvou mužů jsme ji odnesli na palubu a položili na lavici.Madame Dardelle dala přinést vodu a kolínskou a začala hned s oživováním císařovny ... Rozstřihla jsem jí šněrovačku, zastrčila mezi zuby kousek cukru namočený v éteru a projela mnou jiskřička naděje, když jsem zaslechla, že do něj jednou či dvakrát kousla ... Císařovna pomalu otevřela oči a chvíli se zmateně rozhlížela, jako by se chtěla zorientovat, kde je a co se s ní stalo. Poté se začala zvedat a s naší pomocí se posadila. Otočila jsem se k cizí dámě a vydechla: Merci...Přestože se císařovna držela vsedě vlastními silami, vypadala velmi vyčerpaně. Její zastřený pohled, nejistý a nechápavý, smutně kroužil kolem...Oči zabloudily k nebi a pak se zastavily na Dent du Midi. Odtud zvolna klouzaly dolů, spočinuly na mně, aby se mi navždy vryly do duše. Co se to jen se mnou stalo! To byla její poslední slova." 

Podle všeho neměla být původní obětí atentátu Sissi, ale vévoda Orleánský. Ten však nedorazil a atentátník Lucheni  nedokázal čekat. Podle všeho chorobně toužil po slávě a rozhodl se, že slavná a oblíbená císařova bude dostatečným cílem. Pokud mu opravdu šlo o slávu, tak by Sissi byla logickou volbou. Prosazení  anarchistických idejí ale atentátem příliš nepomohl. Jeho čin totiž vzbudil silnou nesouhlasnou odezvu, která vyvrcholila svoláním Mezinárodní konference na obranu společnosti před anarchismem. Proběhla v Římě na sklonku roku 1898 a výsledkem byla shoda na definici anarchismu jako na „jakémkoliv jednání, které užívá násilné prostředky s cílem zničit organizaci společnosti.“ Zástupci 21 zemí se rovněž shodli na potřebě koordinovaného postupu, což zahrnovalo mezinárodní výměnu policejních informací. Jedním z usneseních konference byla i výzva vládám, aby se pokusily omezit rozsah informování o anarchistických útocích v tisku. Právě mediální ohlas byl podle představitelů konference hlavním motivem jednání atentátníků. V Lucheniho případě tomu tak nepochybně bylo. Do deníku si Lucheni přímo poznamenal „Jak rád bych někoho zabil – ale musí to být někdo opravdu hodně důležitý, aby o tom psaly noviny.“ 

Měsíc po vraždě stanul Luigi Lucheni před soudem. Znovu potvrdil, že necítí za svůj čin žádnou lítost a všechno by zopakoval. Porota ho odsoudila k doživotí. Už v únoru 1900 se pokusil o sebevraždu s pomocí  otvíráku na konzervy. Neúspěšně. Druhý pokus z 19. října 1910 se mu podařil – oběsil se ve své cele. Poměrně obskurní osud mělo Lucheniho tělo i po smrti. Po pitvě, která konstatovala sebevraždu, byla od těla oddělená hlava naložena do formaldehydu a uchována na Univerzitě v Ženevě a poté v Muzeu patologie ve Vídni. Až roku 2000 byla Lucheniho hlava pohřbena na hřbitově Zentralfriedhof.