Tajemství heraldiky. Můžete mít erb, i když nejste šlechtic?

Podle Kubíka pochází slovo erb z německého slova Das Erbe, které v překladu značí dědictví. I to je jeden z důvodů, proč se jedná o výsadu zejména šlechtických rodů, protože ve své podstatě značí kontinuitu, tedy přecházení titulu, majetku a panství z generace na generaci, což je typické pro lidi, v jejichž žilách koluje takzvaná modrá krev.

U těch, kteří se nemohou pochlubit, že mají ve své rodině hraběte, či hraběnku, mluvíme o takzvaném osobním a rodinném občanském znaku, nikoli o erbu v klasickém slova smyslu. Ten může skutečně používat každý z nás, jsou-li splněná striktní heraldická pravidla. 

Samotný osobní znak vychází z městské heraldiky vrcholného středověku a raného novověku. Ačkoliv se inspiroval tradicí šlechtických rodů, užívat jej mohou téměř všichni, pokud nejde k porušení výše zmíněných kritérií. Na to, aby mohl například pan Pepa z Horní Lhoty mít svůj "erb", nebo lépe řečeno osobní znak, nesmí užívat žádných symbolů šlechtických stavů - rytíř, baron, hrabě, kníže apod. Na druhou stranu je česká legislativa v tomto směru natolik liberální, že i když dojde k porušení těchto podmínek, nikomu za to nehrozí žádný právní postih.

Na samotné tvorbě znaku se podílí dva lidé, a to heraldik a grafik. Klíčovou osobou je samozřejmě také budoucí majitel, který jim musí poskytnout patřičné informace o své osobě. Samotným základem budoucího erbu je, jak lze logicky vydedukovat, štít, a posléze kolčí přilba, což je původní symbol jezdce, který označuje daného jednotlivce.

Za zmínku stojí také specifičnost dámských znaků, které mají jenom podobu štítu, protože ženy zbroj nenosily. Na tuto tradici navázala i britská královská rodina, když se ženil princ William s vévodkyní Kate. Dámské erby měly navíc také svůj specifický tvar. Například v baroku připomínaly spíš ovál, zatímco ve Francii a Británii kosočtverec. 

Odlišnost ženského znaku od mužského samozřejmě neznamená žádnou diskriminaci. Žádný znak není chudý. Pouze je buď v podobě štítu, případně doplněný o přilbu, přikrývadla a klenoty. Navíc v našem prostředí se na ten rozdíl neklade tak velký důraz, jako v jiných zemích. Nad užíváním dámského znaku s přilbou a klenotem se většinou mávne rukou. Navíc v momentě, kdy žena nechá svému manželovi zhotovit znak, mohou pak užívat všichni členové rodiny.

Na závěr je třeba také připomenout ještě jedno specifikum týkající se znaků. Když se podíváme na jejich design, tak zásadně nemluvíme o barvách, nýbrž o tinkturách. Proč? Protože zde nejde pouze o barvy, nýbrž i o kov. Pro českou heraldiku jsou základní čtyři barvy, a to červená, modrá, zelená a černá.

Další zásadou je také kontrast, tedy střídání kovu a barvy, tmavé a světlé. Bílá a šedá symbolizuje stříbro, kdežto žlutá a bronzová zlato. Přírodní barvy zase znamenají barvu lidské kůže, případně kmen stromu. Experti zabývající se heraldikou tvrdí, že nejviditelnější kombinací barev je žlutá a černá.

Když odhlédneme od barev a zaměříme se na symboly ve štítu, tak ty spočívají typicky ve jméně a příjmení. Za nejideálnější se považuje mluvící příjmení, které lze vyjádřit pomocí karikatury. Například u Hostinského by to mohl by se jednalo o muže čepujícího pivo, u Ptáčkové ptáka, u Kočové kočího atd. Štít znaku by měl být taktéž jednoduchý a nepřeplácaný, což býval u úspěšných šlechticů, kteří se honosily nesčetným množstvím královských vyznamenání, problém.