Křižáci a křižačky? Ženy se chopily zbraně a šly dobýt Jeruzalém

Samozřejmě řada církevní hodnostářů ženy mezi křižáky neviděl vůbec ráda, ale církevní právo jim účast na výpravě umožňovalo. Pokud šlo o opravdu bohaté ženy, které si mohly dovolit sehnat i ozbrojenou družinu, tak bylo jejich úsilí vyloženě podporováno. Přesto ale jim bylo obvykle doporučeno, aby místo osobní úpravy raději přispěly finančně. To byl případ Matyldy Toskánské, která financovala jednu z prvních výprav proti muslimům. Důležitá byla také role ženy ve smyslu ekonomickém, protože o opuštěná panství a hospodářství se někdo musel starat a nejjednodušší způsob bylo tyto záležitosti svěřit manžela křižáka. Podle některých církevních ustanovení se musel dokonce křižák prokázat svolením své ženy s jeho účasti na křížové výpravě. Je sice otázkou, jak moc bylo toto pravidla dodržováno, protože souhlas si asi preláti ověřilo dost těžko.

Vůbec nejznámějšími „křižačkami“ jsou manželky jednotlivých vůdců výprav. Pomyslné první místo beze sporu patří Eleanoře Akvitánské, která doprovázela svého prvního manžela Ludvíka VII. během druhé křížové výpravy. Kromě toho ale také byla matkou Richarda Lví Srdce, snad vůbec nejslavnějšího křižáka vůbec. Richard evidentně křížovou výpravu pojal jako svatební cestu, protože sebou vzal i svou manželku, Berangarii z Navary se kterou se oženil těsně před vyplutím do Svaté země. A nechyběla ani jeho sestra Jana Sicilská – jak vidno, u rodů Platagenetů patřila účast na kruciátě mezi oblíbené rodinné kratochvíle.

Přes všechna specifika bylo křižácké vojsko pořád vojsko. A proto tak jako každé jiné potřebovala také rozsáhlou logistickou podporu včetně lazaretu, lazebnic. S tím se počítalo od začátku pouze bylo doporučováno, aby tyto pomocnice nebyla příliš mladě a krásné, protože by mohly svaté válečníky rozptylovat od jejich modliteb, kterým se během poutě do svaté země měly věnovat. Tradiční role byla také role zdravotnic, například Pierre Dubois navrhuje, aby všechny dívky účastnící se výpravy byly vyškoleny v lékařském umění u templářů a Johanitů. A neméně obvyklá byla samozřejmě přítomnost prostitutek. Ty se sice ke svaté válce moc nehodí a kroniky o nich povětšinou raději taktně mlčí, ale pravděpodobně se to bez nich neobešlo.

O tom svědčí i časté varování mravokárných příruček pro křižáky, které nad takovýmto doprovodem křižáků často lamentují.  Ženy ale křižákům také pomáhaly s přípravou a údržbou tábora. Víme, že dokonce pomáhaly s ženijními pracemi křižáků – jako například bylo kopání příkopu během obléhání Akry. Jeden kronikář dokonce zaznamenal historku o tom, jak jedna žena pracovala s takovým zápalem až zemřela vyčerpáním. Jejím poslední přáním bylo, aby ji pochovali do právě budovaného valu, aby i po smrti mohla napomoci svaté misi křižáků.

Podle arabských kronikářů se našly i ženy oblečené jako muži a ozbrojené, ale není jisté, jestli tento obraz ženy bojovnice nesloužil pouze k tomu, aby křižáky vykreslil jako zbabělé bojovníky, za které musí válčit ženy. Křesťanští autoři kritizovali převlečené ženy z mravokárných důvodů. Podle některých záznamů ženy převleků využívaly, aby se dostaly do tábora a tam mohly s křižáky smilnit.

Vzhledem k tomu, že podle práva se ženy křížových výprav účastnit mohly, zpráva přináší víc otázek než odpovědí. Možná byly tábory obou pohlaví striktně oddělené a tento převlek sloužil k tomu proniknout mezi strážemi? Nebo byl vyjádřením unifikace poutníka, který se poté co na sebe vzal kříž ze sebe smýval všechny ostatní identity, včetně té pohlavní? Nebo šlo pouze o pragmatickou záležitost pro větší pohodlí či bezpečnost během cesty? Těžko říct.