Magie a tajemné rituály? Hřbitovy nejsou jen místa posledního odpočinku

Místa posledního odpočinku

Své předky pohřbívali lidé již v pravěku, kdy se také objevily představy o posmrtném životě. Spolu s křesťanstvím přišel také požadavek pohřbívat mrtvé do posvátné půdy, tedy u kostela. Jenom v tomto případě mohla být duše nebožtíka spasena. Nedílnou součástí každého hřbitova byl od počátku velký kříž. Kolem hřbitovů se pak budovala zeď, která byla nejenom ochranou před zvířaty a jinými nevítanými návštěvníky, ale také jakousi symbolickou hranicí mezi světem živých a mrtvých. Důležitý význam měla brána – tedy místo, kde docházelo ke střetu obou světů. Tento fakt byl spojen s celou řadou pověr a zvyků. Bránou třeba nesměl projet vůz, ale rakev s mrtvým musela být nesena. Bránou se také nesměl pronést sebevrah. Jeho tělo bylo proto až do 19. století přehazováno přes hřbitovní zeď.

Stejně jako měl každý člověk během života dané své místo ve společnosti, i po smrti měl své místo na hřbitově. Umístění hrobu na hřbitově jasně odráželo společenskou i majetkovou diferenciaci lidí. Ti nejváženější a nejbohatší občané byli pohřbíváni v těsné blízkosti kostela. Čestná místa se nacházela také kolem kříže a hlavní cesty. Místa odlehlá pak náležela méně významným občanům či lidem, kteří zemřeli za neobvyklých okolností.

Také podoba náhrobku byla později odrazem sociálního statusu zemřelého. Až do období pozdního středověku však nebyly hroby nijak označovány – byly anonymní, neuspořádané a poněkud nevzhledné. Kosterní pozůstatky často vystupovaly na povrch. Až v raně novověkém období se poprvé objevily honosné náhrobky, které se staly výsadou vyšší společenské vrstvy.

Teprve od konce 14. století se na hřbitovech objevily márnice či kostnice. Ty byly většinou neustále přeplněné. O jejich podobě ostatně svědčí jedna dochovaná zpráva z roku 1542, která se vztahuje ke hřbitovu v Berouně:

„Byla už zpustlá, a dosavad mi jde po zádech mráz, kdykoli si vzpomenu na tu hnusnou haldu, až k hambalkům hnusně naházenou, haldu vyceněných lebek, hnátů, všelijakých kloubů, ba i celých troudem potažených kostrahnátných kostlivců někdejších husitů, lutriánů a katolíků, tu smířených a pokojných.“

Ačkoliv měly být hřbitovy místem úcty a respektu, dochované písemné zprávy z období 12. až 16. století svědčí spíše o opaku. Z těchto zpráv vyplývá, že hřbitovy také představovaly jakási místa společenského života, kde se lidé scházeli, tančili, veselili se, hrály si zde děti. Na hřbitově se také setkávali žebráci nebo prostitutky.

Od 16. století se v souvislosti s nejrůznějšími nemocemi a epidemiemi objevily snahy o přesunutí hřbitovů mimo města a vesnice. Na konci 18. století byl vydán císařský dekret, který zakazoval pohřbívání u farních kostelů. Od té doby se mělo pochovávat za městy či na jejich okrajích. V závěru 18. století se již také začalo přistupovat k pohřbívání sebevrahů i jiných hříšníků do posvěcené půdy.

Místa lidové magie

Zejména ve vesnickém prostředí lidé na hřbitově prokazovali značnou úctu a respekt svým mrtvým předkům. Zároveň zde však hřbitov byl místem lidové magie. Lidé dříve věřili, že mrtvoly jsou „nečisté“. Předmětům ze hřbitova také přisuzovali magickou moc. Velmi staré kořeny mají například pověry o magickém významu zubů a lebek mrtvých – zprávy o tom pochází již z dob středověku.

Předměty ze hřbitova nebo kosterní pozůstatky sloužily mnohdy k čarování, léčení lidí a zvířat. Pomocí nich se také věštilo. Hrobníci a kati někdy věci ze hřbitova k těmto magickým praktikám lidem prodávali, a přišli si tak na slušné peníze. Zejména z období 17. století se dochovalo velké množství záznamů o těchto zločinech spáchaných katy a hrobníky. Ti se pak většinou nevyhnuli pokutě či vězení.

Magická moc byla přisuzována také hlíně a trávě ze hřbitova. Obojí se používalo zejména při léčení nejrůznějších neduhů. Hlína a tráva se přidávala do koupele nebo přikládala na poranění a bolestivá místa. Kdo hodil hlínu z hrobu šestinedělky na novomanžele, zajistil jim tak brzký rozvod. Hlína sebraná z hrobu sebevraha o půlnoci na Velký pátek pak měla přivolat milovanou osobu. V některých krajích se věřilo, že hlína ze hřbitova může člověka udělat neviditelným. Totéž se říkalo i o provazu oběšence. Pokud někomu netáhla kamna, měl zatopit dřevem ze hřbitova.

K hřbitovům se váže celá řada pověr. O Dušičkách třeba nesměl nikdo šlápnout na hrob, jinak by do roka zemřel. Zamilované páry se neměly na hřbitově scházet, protože by jejich láska dlouho nepřežila. Až do 70. let minulého století nechodily v některých regionech na hřbitov matky s kočárky kvůli obavě, že by jim miminko zemřelo. Na Břeclavsku lidé dlouho věřili, že na Nový rok lze na hřbitově spatřit stíny těch, kteří mají v příštím roce odejít na věčnost. Ještě v minulém století byl v některých krajích zakořeněn názor, že mrtví v noci vstávají z hrobů a návštěvníka hřbitova bez milosti roztrhají. Stejně dlouhé trvání měla pověra o posledním pohřbeném coby strážci hřbitova, který neměl v noci pustit žádného živého člověka. Možná proto se ještě dnes někteří lidé bojí jít v noci kolem hřbitova.