Kam se poděli Habsburkové po konci Rakouska-Uherska?

Dynastii byl zkonfiskován téměř veškerý majetek: jak rodové dědictví, tak soukromé vlastnictví jednotlivých členů rodu, kteří se tak dostali do značných finančních nesnází. Podle usnesení dohodových mocností ve Versailles měly nástupnické státy (Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie) vyplácet rodině v rámci kompenzaci za konfiskace majetku alespoň roční penzi 5 tisíc liber. Koneckonců v čele nejednoho vítězného sátu stojí monarchové a tak není divu, že se o „jednoho ze svých“ chtějí postarat. Co kdyby jednou přišla řada také na ně že? Všechny nové státy ale toto usnesení ignorují bývalým svému bývalému vládci a nezaplatily ani libru.

 Rakouská a československá republika nárok příslušníků dynastie neuznaly a svými zákony jim zabránily v působení na svých územích. Československé Národní shromáždění se Habsbursko-Lotrinské dynastie zbavilo velice důkladně. Ústava ČSR vyhlásila stát demokratickou republikou, v jejímž čele stojí volený prezident. Zároveň bylo zrušeno šlechtictví a všechny šlechtické řády. Roku 1920 členy habsbursko-lotrinského rodu zbavili československého občanství a znemožnili jim ho získat. O rok později je zákonem schváleno propadnutí  státního i soukromého majetku vládnoucího rodu. Pobyt členů bývalé panovnické rodiny na území Československa bez souhlasu představitelů republiky je považován za trestný čin.

 Česká republika tento československý právní řád přejala, ale zákon zakazující používání šlechtických titulů není vymáhán, a ty jsou celkem běžně veřejně používány, stačí zmínit knížete Schwarzenberga. Po pádu komunistického režimu začali také členové bývalé panovnické rodiny navštěvovat Českou republiku a vystoupili v rámci různých oficiálních událostí. Ottovi Habsburskému bylo dokonce uděleno čestné občanství některých měst. O návratu Habsburků na český trůn ale uvažuje snad jedině monarchistická strana Koruna Česká jejíž volební preference jsou někde na hranici recesistických stran.

 Jiná je situace v Rakousku, který sice přijalo obdobné zákony jako ČSR, ale záhy je konzervativní vláda zrušila. Dokonce se několikrát uvažovalo o obnovení monarchie nebo jmenování Otty Habsburského rakouským kancléřem v souvislosti s hrozbou anšlusu Německem. I v nedávné době vznikl spor o diskriminační zákon, který v Rakousku znemožňoval kandidovat členům habsburského rodu na úřad prezidenta, který z nich tak paradoxně činil neplnoprávné občany.

 Vůbec nejdramatičtější byly osudy Habsburků v Maďarsku, které i rozpadu Rakousko-Uherska zůstalo monarchií a de iure uznávalo nárok Habsburků na maďarský trůn. Ale admirál Horthy s tím, jak postupně upevňoval svoji moc, od  své původní ochoty připravit půdu pro návrat Karla I. upouští. Stále ho sice ujišťuje o své loajalitě, ale nic pro návrat Habsburků nekoná. Bývalý císař Karel dvakrát se tak sám dvakrát pokusil o návrat, v obou případech neúspěšně. Poprvé se spolehl na Hortyho sliby.

Podruhé už stejnou chybu neudělal a naděje vložil do roajalistického vojska plukovníka Antonína Lehára. Zpočátku to vypadalo na triumfální pochod na Budapešť provázený projevy loajality obyvatelstva. Ale kvůli nedorozuměním a zradě generála Hegedüse skončí Karel I. v exilu na Madeiře. Oproti možné restauraci Habsbursko-Lotrinské dynastie v Maďarsku ostře vystoupily také nástupnické státy v čele s Československem, které zmobilizovaly svá vojska na hranicích a hrozily vyhlášením války. Koneckonců zabránění návratu Habsburků bylo hlavním důvodem za vznikem Malé dohody. Maďarsko tak roku 1921 na nátlak mocností uvede zákon o detronizaci Habsburků, ale oficiálně zůstane monarchií až do roku 1946 královstvím bez krále.