Zapomenuté střípky historie: Proč nacisté rádi a často využívali koně?

Podle historických zdrojů vlastnila Třetí říše až 3,8 milionů koní. Z těch bylo 885 tisíc nasazeno do Wehrmachtu za účelem boje. 435 tisíc se pak následně nalezlo na území Sovětského svazu, Francie a Polska a bylo určeno k prodeji. Další koně se našli ještě v Maďarsku, Rumunsku, Československu a dokonce i v Irsku. Klaus Christian Richter, který byl v roce 1935 členem německých jezdeckých oddílů, vysvětlil ve své knize Cavalry of the Wehrmacht 1941-1945, že důvod použití koňů spočíval ve fyzickém a psychickém strádání, s nímž se vojáci ve válce museli vypořádat.

"Odvaha, smysl pro povinnost a zodpovědnost šly ruku v ruce s láskou ke koním," komentoval Richter. Německé jezdecké školy, koně a žokejové patřili mezi nejkvalitnější a ve 30. letech minulého století nechyběli na žádné významné mezinárodní události. Na olympiádě v roce 1936 zajistili Říši celkem šest zlatých medailí a jedno stříbro, a to ve všech disciplinách, což se ještě nikdy v historii nikomu jinému nepodařilo.

Už před rokem 1935 se díky dvanáctileté vojenské službě, potřebné jak pro řadové vojáky, tak i pro poddůstojníky, podařilo získat velké množství času, až 3 000 hodin, na řádný výcvik vojenských jezdců. Německo tak bylo ještě před 2. světovou válkou ve značné výhodě a neublížilo mu ani, když se v době, kdy to v Evropě začínalo skřípat, muselo víc zaměřit na vývoj zbraní a výzkum bojových strategií. Koně i vojenští jezdci byli podrobeni celodennímu drilu. Málokdo z nás si nedokáže představit, že by musel celé dny sedět v sedle, a urazit celkem 48-97 km. Ani pro samotného koně nebylo vůbec jednoduché unést těžká břemena s hmotností přesahující 100 kg, včetně vojáka a jeho vybavení. 

Je třeba také připomenout, že mnoho německých vojáků pracovalo v zemědělství, a mělo ke koňům velmi blízký vztah, což jim, jak už výše uvedl citát z knihy Klause Christiana Richtera, velmi usnadnilo překonávat veškerá příkoří a frustraci z odloučení od rodiny a blízkých a strachu o život. Přestože většinu vybavení Wehrmachtu tvořily stroje, tanky a nákladní automobily, sehráli i samotní koně významnou roli coby tažná zvířata. Jejich nasazení tedy nepomáhalo pouze vojenskému personálu, ale i samotným bojům. Kromě těch, kteří vyrostli na venkově, a tím pádem pro ně byli koně jako denní chleba, je třeba také připomenout vojenskou elitu. V řadách SS mělo jezdectví svou tradici vycházející z dob německých rytířů, na níž se nacisté taktéž velmi často odvolávali.

Vojenští koně se za 2. světové války stali neoddělitelnou součástí všech armádních složek, včetně pěchoty, dělostřelectva, inženýrství, zdravotnictví a logistiky. Od roku 1935 byla ke každému oddílu přidělená jezdecká četa čítající 32 mužů a 33 koní. Kromě toho bylo zřízeno 13 dalších regionálních jezdeckých škol, včetně speciální v Hannoveru, kde se učili náhradní důstojníci a instruktoři řízení bojových vozidel. Později tuto funkci převzaly dokonce i ženy.

Vojenští jezdci nosili šedé uniformy a seděli na kožených sedlech. Jejich boty byly potaženy měkkou kůží a po absolvováni výcviku dokonce i vybaveny ostruhami. Neoddělitelnou součástí vybavení byly samozřejmě i maskáče, které jim umožňovaly krýt se před nepřítelem, a pak samozřejmě i oblečení do špatného počasí a stan. To vše jim pomáhalo přežít například ruskou zimu, na níž se německá armáda nedostatečně připravila, což bylo také jedním z důvodů, proč jí sovětská vojska dokázala porazit, ačkoliv měla také namále.