ANALÝZA | Demokraticky legitimizovaní nacisté? AfD nabírá na síle a zpochybňuje poválečný konsenzus

AfD se stala klíčovým faktorem současné německé politiky – a zároveň její největší hrozbou zevnitř. Strana, která vznikla před deseti lety jako euroskeptická platforma několika ekonomů, prošla zásadní proměnou a dnes představuje dominantní krajně pravicovou sílu s jasně protiimigračním, protievropským a protiválečným profilem.

AfD se nyní nachází na vrcholu své popularity. Podle posledních průzkumů by ji volilo zhruba 26 procent Němců, což ji posouvá před Křesťanskodemokratickou unii (CDU) kancléře Friedricha Merze. V některých východoněmeckých spolkových zemích dosahuje až čtyřicetiprocentní podpory, čímž tamní politickou scénu prakticky ovládla. V celoněmeckém měřítku je už největší opoziční stranou v Bundestagu.

Strana těží z rostoucí nespokojenosti s vládou a z frustrace části veřejnosti z ekonomické stagnace, migrační politiky i dlouhodobé podpory Ukrajiny. AfD se prezentuje jako jediná „skutečně opoziční“ síla – odmítá migrační kompromisy, distancuje se od západního konsenzu ohledně války na Ukrajině a staví se proti evropské integraci. Tím oslovuje voliče, kteří se cítí opomenuti jak vládní koalicí, tak i tradičními konzervativci.

Právě postoj CDU vůči AfD je nyní předmětem největšího napětí v německé politice, jak informovalo například Politico. Kancléř Merz v posledních dnech znovu kategoricky vyloučil jakoukoli spolupráci, a to i přes tlak z východoněmeckých regionálních organizací, které upozorňují, že tradiční „firewall“ mezi demokratickými stranami a krajní pravicí už nefunguje. Merz zdůraznil, že AfD podle jeho slov „zpochybňuje samotné základy Spolkové republiky“ a usiluje o „zničení CDU“.

Německý politický systém se tak ocitá v paradoxní situaci. AfD je sice izolována, ale zároveň roste právě díky této izolaci. Daří se jí využívat nedůvěru vůči „berlínským elitám“ a prezentovat se jako hlas nespokojených – bez nutnosti nést vládní odpovědnost. Pokud se tento trend nezlomí, může se krajní pravice v Německu stát nejen trvalou součástí parlamentní politiky, ale i silou schopnou zásadně měnit parametry veřejné debaty.

AfD k popularitě pomohl semafor

AfD přitom k tomuto vzestupu významně napomohla právě vládní koalice tzv. semaforu – tedy sociálních demokratů (SPD), Zelených a liberálů z FDP. Tříletá vláda kancléře Olafa Scholze, která měla být po éře Angely Merkelové symbolem modernizace a stability, se ukázala jako zdroj hluboké frustrace voličů a politické eroze středu.

Největší slabinou „semaforu“ byla neschopnost udržet společný směr v době krize. Spor o energetickou politiku, vleklé hádky o rozpočet a protichůdné postoje k migraci vytvořily obraz vlády bez jasného vedení. Pro mnoho Němců se stala synonymem nekompetence a chaosu. Zelení ztratili důvěru kvůli nepopulárním ekologickým reformám, které zvýšily životní náklady, zatímco liberální FDP byla vnímána jako spoluviník hospodářské stagnace. SPD pak přišla o svůj dělnický elektorát, který čelil inflaci, drahému bydlení a nejistotě na trhu práce.

AfD tuto situaci dokonale využila. Postavila se do role protestního kanálu pro zklamané voliče všech tří koaličních stran. Ve východním Německu převzala roli „sociální opozice“ – kritizovala rozpad veřejných služeb, drahé energie a nedostupné bydlení. Na západě země zase zafungovala jako útočiště pro střední vrstvy unavené z klimatické a migrační politiky vlády.

Zatímco koalice se hádala o rozpočtové detaily, AfD působila sebevědomě, disciplinovaně a – alespoň navenek – sjednoceně. Využila sociálních sítí a přímé komunikace s voliči k šíření jednoduchého sdělení: „Oni vládnou, vy platíte.“ Tato rétorika, spojená s ekonomickým úpadkem a rostoucí nedůvěrou vůči Berlínu, proměnila dříve okrajové protestní hnutí ve strukturální pilíř německé opozice. Jinými slovy – AfD nevzrostla navzdory vládě „semaforu“, ale díky ní. Selhání této koalice vytvořilo ideální podmínky pro návrat populismu, který se už neomezuje jen na východ země, ale pronikl hluboko do společenského mainstreamu.

Začalo to na východě země

Vzestup AfD na východě Německa nebyl náhlým výkyvem, ale výsledkem dlouhodobého procesu, který spojuje ekonomické zklamání, kulturní nejistotu a nedůvěru k západnímu establishmentu. Loňské zemské volby v Durynsku a Sasku, kde AfD coby krajně pravicová strana poprvé od druhé světové války vyhrála regionální hlasování s více než 30 procenty hlasů, tento trend jen potvrdily. Informovala o tom například americká stanice CNN.

Tato strana dokázala proměnit regionální frustraci ve strukturální politickou sílu. Ve východních spolkových zemích, které i po třech desetiletích od znovusjednocení zůstávají hospodářsky slabší, se AfD stala hlasem „ztracené transformace“. Mnoho voličů se nikdy plně neztotožnilo se západními institucemi ani s liberální kulturou Berlína. AfD tento pocit opomíjení systematicky posiluje – mluví o „zrazeném Východu“, o Německu, které prý „ztratilo identitu“ a „nechrání vlastní občany“.

Podpora AfD na východě je zároveň protestem proti politickému systému jako celku. V regionech, kde tradiční strany – zejména SPD a Zelení – prakticky zanikly, se AfD stala hlavní opoziční silou, která mísí sociální populismus s nacionalistickou rétorikou. Nabízí jednoduché odpovědi na složité problémy; místo strukturálních reforem slibuje „národní obrodu“, místo řešení pracovního trhu útočí na migranty. Právě kombinace ekonomické bezmoci a kulturního resentimentu tvoří jádro jejího východoněmeckého úspěchu.

Důležitou roli hraje i generační proměna. Zatímco starší voliči AfD často reagují na ztrátu sociální jistoty a regionálního významu, mladší generace se k ní přiklání z jiných důvodů – z frustrace, cynismu a snahy „provokovat“ politickou korektnost. Mládežnické hnutí Junge Alternative, které úřady označily za extremistické, využívá sociální sítě, memy a popkulturu k normalizaci xenofobních a autoritářských postojů.

V čele východoněmeckého křídla ještě během loňských regionálních voleb stál Björn Höcke, otevřeně revizionistická postava, která se stylizuje do role „patriotického intelektuála“ a mluví o „národní hrdosti bez viny“. Jeho jazyk, dříve nemyslitelný v německé politice, rezonuje právě tam, kde se lidé cítí vyřazeni ze západního diskurzu o vině, klimatu a migraci. Například v květnu 2021 na předvolebním setkání s voliči pronesl heslo „Alles für Deutschland“ neboli „Vše pro Německo“. Toto označení hojně používali nacisté a v Německu je zakázané. Soud mu za něj nakonec uložil pokutu 13 tisíc eur.

Je AfD nacistická?

Otázka, zda je Alternativa pro Německo (AfD) nacistická, je v Německu nejen politicky výbušná, ale i společensky zásadní. Dotýká se samotného poválečného konsenzu, že zločiny nacistické éry jsou trvalým varováním a že jakýkoli návrat k autoritářskému nacionalismu musí být v zárodku odmítnut. Krátká odpověď zní: AfD není nacistickou stranou v historickém smyslu – ale představuje nejvážnější ideologické přiblížení k nacistickému způsobu myšlení, jaké se v Německu od roku 1945 objevilo.

AfD nehlásá otevřený totalitarismus ani genocidní ideologii, neprosazuje zřízení diktatury jedné vůdcovské osoby a nedefinuje se explicitně jako národněsocialistické hnutí. Na povrchu se prezentuje jako „vlastenecká“ a „demokratická“ strana, která hájí „zdravý rozum“ proti „zdegenerovanému politickému establishmentu“. Přesto však z jejího jazyka, symboliky i ideologického rámce vystupují jasné paralely k tomu, co německá společnost poznala v době úpadku Výmarské republiky.

Podle rozsáhlé analýzy Německého institutu pro lidská práva (Deutsches Institut für Menschenrechte) má AfD dnes „pevně zakotvenou rasistickou a národně-völkisch orientaci“ – tedy ideologii vycházející z etnického pojetí národa, které rozlišuje mezi „pravými Němci“ a „ostatními“.

Institut varuje, že AfD systematicky zpochybňuje základní článek německé ústavy o nedotknutelnosti lidské důstojnosti a napadá samotné základy demokratického řádu. Ve svém hodnocení uvádí, že „materiálně-právní podmínky pro zákaz AfD jsou již splněny“, protože strana „nejen deklaruje, ale i prakticky sleduje cíle neslučitelné s ústavou“.

Tento posun je patrný i z vývoje strany. AfD vznikla v roce 2013 jako euroskeptické hnutí profesorů ekonomie, ale postupně se proměnila v krajně pravicovou, autoritářskou sílu. Její program kombinuje protiimigrační, protievropskou a klimaticky popíračskou rétoriku s ideologickým konceptem „národního obrození“. Na východě Německa, kde je ekonomická frustrace hlubší a důvěra ve státní instituce slabší, se AfD stala politickou subkulturou – hnutím, které nevnímá demokracii jako hodnotu, ale jako překážku.

AfD také převzala některé strategické rysy historických autoritářských hnutí – především schopnost využít demokratických institucí k jejich rozkladu zevnitř. Nesnaží se zrušit volby, ale proměnit jejich smysl z pluralitní soutěže v boj „národního lidu“ proti „zkorumpovaným elitám“. Útočí na média, justice a nezávislé instituce s cílem rozbít důvěru v objektivní fakta – stejnou cestou, jakou NSDAP ve 30. letech postupně likvidovala demokratické zábrany Výmarské republiky.

Z historického hlediska je tedy přímé označení „nacistická“ zjednodušující – AfD nepracuje s otevřeným terorem, ale s kulturní normalizací myšlenek, které nacismus připravovaly. Zpochybňuje univerzální lidská práva, navrhuje etnicky definovanou státní identitu, relativizuje nacistické zločiny a útočí na menšiny – od migrantů po LGBTQ+ komunitu. Její ideologické jádro se neopírá o biologický rasismus, ale o „kulturní čistotu“ – což je modernizovaná forma téhož vylučovacího principu.

Podpora AfD navíc ukazuje, že část německé společnosti si od poválečného tabu vůči krajní pravici udržuje stále větší odstup. Mnoho voličů už odmítá označení „fašista“ či „extremista“ jako nepřiměřené moralizování ze strany liberálních elit. Tento posun je snad nejnebezpečnějším aspektem celé situace. Ne návrat nacismu, ale jeho postupná společenská relativizace.

AfD tím pádem není nacistická v technickém smyslu, ale její existence a úspěch dokazují, že principy nacistické ideologie – vylučování, etnický nacionalismus, kult „pravého lidu“ a pohrdání liberální demokracií – znovu zakořenily v části německé společnosti. Proto je otázka „Je AfD nacistická?“ ve skutečnosti otázkou jiné povahy: Nakolik jsme se jako společnost poučili z toho, jak nacismus vznikl? Pokud stála NSDAP za zrozením totality, pak AfD představuje její návrat v postmoderní, mediálně uhlazené a demokraticky legitimované podobě. A to je možná ještě znepokojivější.