ROZHOVOR | Obliba krajní pravice v Evropě roste. Těží ze vztahu lidí k dosavadním elitám, říká Mareš pro EZ

Případ německé právničky Frauke Brosius-Gersdorfové, nominované na nejvyšší soudkyni ukázal, jak snadno může být i renomovaná právnička zatažena do dezinformační kampaně krajní pravice. Co tento incident vypovídá o proměně strategií krajně pravicových aktérů v digitálním prostoru?

Nezužoval bych tento případ pouze na krajní pravici, protože do kampaně se zapojily i konzervativní síly, které nejsou krajně pravicové. I samotná Frauke Brosius-Gersdorfová, poté co se rozhodla rezignovat na kandidaturu na ústavní soudkyni, zmiňovala především tlak části křesťanských demokratů. 

Na druhou stranu samozřejmě byly skutečně silné i výpady ze strany krajně pravicových sil a hlavní používaný argument, tedy vztah kandidátky k citlivé otázce práva na potrat, byl používán k překrytí hlavní výtky, tedy že se bude jednat o zastánkyni zákazu Alternativy pro Německo. 

Nejasné je i pozadí celého údajného plagiátorského skandálu Brosius-Gersdorfové a jejího manžela, na který se objevují velmi rozdílné názory. Krajní pravice využívala rozsáhle vlastní mediální kanály a digitální nástroje. 

Co se týká strategie, neřekl bych, že co do obsahu a formy byla něčím přelomová, specifický je terč této kampaně, tedy možná budoucí ústavní soudkyně, která je označována za levicovou radikálku za věci, které v soudobém politickém prostoru samy o sobě až tak nalevo nejsou, a cílem kampaně je eliminovat možnost budoucího zákazu parlamentní politické strany. 

Samotný střet v rámci kulturních válek je také něco, co svět zná, například u jmenování soudců a soudkyň Nejvyššího soudu v USA, nicméně rozsah a intenzita kampaně proti Brosius-Gersdorfové byla zřejmě pro mnohé Němce překvapením.

Z Vaší perspektivy — proč podle Vás rostou sympatie k radikální pravici i mezi lidmi, kteří nežijí v materiální nouzi a nejsou přímými oběťmi migrační politiky? Co tyto voliče přitahuje?

Nelze to paušalizovat, ale obecně moderní krajní pravice výrazně těží z toho, že mnozí lidé mají pocit, že se jim odcizila dosavadní mocenská elita, že si jich neváží a věnuje se problémům pro ně obskurních menšin a cizím zájmům. To nemusí být vždy pravda, ale vzniká takový dojem.  S emocemi pak pracují krajně pravicoví politici, kteří jsou schopni přesvědčit řadu lidí o své image, že oni jsou ti, kteří jsou zde pro obyčejné lidi z tradičního obyvatelstva. 

A co se týká negativních důsledků migrace, ty skutečně nemusí ovlivnit pouze voliče v oblastech, kde se naplno projevují, ale i tam, kde existuje obava ze změny dosavadního společensko-kulturního prostředí.  Tuto obavu vytvářejí a posilují skutečné i přehnané zprávy o kriminalitě páchané migranty, případně o ústupcích v hodnotových otázkách – třeba odstraňování vánočních symbolů, aby to neurazilo lidi jiných vyznání. 

Pokud opět zabrousíme do Německa, vidíme celkově silnější podporu AfD ve východních spolkových zemích s nižším podílem imigrantů než v těch západních.  

Když se podíváme na evropský kontext: Jsou některé země zvlášť náchylné k podpoře krajní pravice? Pokud ano, proč právě ony?

Nejdříve bych upozornil na dynamiku vývoje podpory krajní pravice. Vidíme země, kde dlouhou dobu krajní pravice neměla silnou pozici, ale v poslední době ji získala, například portugalská strana Chega. Ale pak jsou zase země, kde vyhraněná krajně pravicová strana ztratila parlamentní zastoupení, jako je Slovinsko. 

Obecně je také problém, co je kým vnímáno jako krajní pravice, typicky u polské strany Právo a spravedlnost existují hodně rozdílné hodnotící soudy podle toho, kde je vynáší. Ale obecně bych řekl, že se jedná o celoevropský trend a na aktuální sílu v jednotlivých stranických systémech má vliv složení vlád v posledních letech, intenzita problémů, na nichž se krajní pravice profiluje, a také schopnosti vůdců krajní pravice ve srovnání s jejich protivníky působit v novém mediálním prostředí. 

Příkladem je Francie, kde v posledních volbách posílila i krajní levice, vymezující se proti Národnímu shromáždění (RN). V italském případě zase mohou sehrát roli nesplněné naděje mnoha stoupenců krajní pravice vkládané do Bratrů Itálie v čele s Giorgiou Meloniovou.    

Vnímáte nějaký zásadní rozdíl mezi tím, proč lidé volí krajní pravici v Německu a proč ji volí třeba v Česku? Kde se motivace liší a kde jsou naopak překvapivě podobné?

U odpovědi na tuto otázku musím nejdříve uvést můj limit, a sice, že podrobný sociologický výzkum důvodů volby krajní pravice v České republice už jsem dlouho neviděl, asi budu muset počkat na výsledky z nadcházejících voleb.  

Nicméně s ohledem na starší a dílčí soudobé poznatky bych řekl, že je to hodně podobné. Jedná se o obavy o finanční a materiální zabezpečení, kde u těchto voličů panuje obava, že jejich daně a přerozdělování jdou na účely, ze kterých nic nemají a nepředstavují ani investice do budoucna. 

Dále to souvisí i s tzv. kulturními válkami, kde bych viděl spíše rozdíly mezi Českem a Polskem, kdy pro českou krajní pravici není tak zásadní otázka zákazu potratů. Společná je obava z důsledků migrace z muslimských a afrických zemí. V Česku a v Polsku je dle mého názoru intenzivnější vymezování se proti ukrajinským uprchlíkům ze strany krajní pravice než v Německu, kde ale také toto téma není ignorováno. 

Rozdílně je interpretována a politicky využívána historie, protože zatímco část polské a české krajní pravice nárokuje údajně nezaplacené německé reparace, německá krajní pravice to odmítá. 

Existují určité skupiny obyvatel, které jsou dlouhodobě zranitelnější vůči krajně pravicové rétorice? Dá se to vůbec generalizovat?

Myslím si, že dnes už nedá. Po několik desetiletí byli takovou často zmiňovanou skupinou mladí muži s nižším sociálním postavením ve společnosti, ale to už neplatí. I pokud se podíváme například na poslední výsledky výzkumu agentury Median z konce července u nás, je třetina voličů SPD ve věku 65 a více let. 

Cílení na starší voliče je obecně nutné s ohledem na demografické proměny evropské populace. A mnoho krajně pravicových stran i jejích podpůrných mediálních sítí pracuje i s ženskými političkami a influencerkami, aby ovlivnily i část ženského elektorátu. 

Jakou roli v přitažlivosti krajní pravice hrají kulturní nebo nostalgické motivy — například snaha o návrat k "tradičním hodnotám", nebo dokonce určitá forma glorifikace autoritářských vůdců, jako například Hitlera?

Tady bych to rozdělil, návrat tradičních hodnot není totéž, co adorace Hitlera. Idea jistého zlatého věku, ke kterému se máme alespoň částečně vrátit, včetně vyznávání tradičních hodnot, je pro krajní pravici typická. Nicméně i tady vidíme posun vzhledem k celkovému hodnotovému vývoji. Typicky v oblasti homosexuality například již několik krajně pravicových politiků a političek přiznalo svoji homosexuální, respektive lesbickou orientaci, jako například kandidátka AfD Elisabeth Weidelová. Ale odmítají z jejich pohledu progresivistické zneužívání této agendy. 

Zdůrazňování pozitiv autoritářství je dnes spojeno spíše s nekritickým obdivem k Putinovskému Rusku anebo k takovým tendencím v Orbánovském Maďarsku.  Hitlera otevřeně adorují početně málo významné, ale zato k násilí odhodlané globální neonacistické struktury, zvláště v prostředí tzv. militantního akceleracionismu. A využívají ho spíše jako provokativní symbol pro zastrašení protivníků.   

Co je podle Vás nejúčinnější cestou, jak čelit rostoucí přitažlivosti krajní pravice — z hlediska politiky, vzdělávání, nebo třeba médií?

Těch faktorů je řada a nedá se čekat, že budou okamžitě účinné, naopak se jedná o běh na dlouhou trať. Důležité je navracet důvěru ve standardní politiku, podporovat prodemokratický aktivismus, posilovat ekonomickou a mediální gramotnost, přizpůsobit se novému mediálnímu prostředí, zbavit se od veřejnosti odtaženého elitismu a nabízet pozitivní vize vývoje společnosti. A zabránit zneužívání krajně pravicových sil ze strany cizí moci. To jsou samozřejmě základní obecné fráze, v realitě je třeba pružně reagovat na aktuální problémy a výzvy a nepřenechávat profilaci na kontroverzních tématech jen krajní pravici. 

A také je důležité akceptovat případná pozitiva řešení navrhovaných krajní pravicí, která neopouští mantinely demokratického ústavního státu, a současně se vymezovat i proti dalším hrozbám, které oslabují hodnotové základy takového státu, nejen proti krajní pravici, respektive jejím extremistickým formám.