Co doopravdy vedlo k zániku Velkomoravské říše?

Velkomoravské říši předcházela tzv. Sámova říše, která se zde rozvíjela v 7. století. Písemné prameny jsou o ní však kusé a spíše než o říši se jednalo o jakýsi kmenový svaz, který zde poprvé dokázal soustředit vládu do rukou elit. Následující 8. století o politické situaci v této části střední Evropy mlčí, ale archeologické doklady od 2. poloviny 8. století dokládají existenci elit, které se orientovaly na avarský kaganát.

Poté, co se ke konci 8. století tento kaganát na území dnešního Maďarska zhroutil pod útokem vojsk Karla Velikého, se místní elity začaly orientovat spíše na franckou kulturu a stabilizovaly svou moc. Již počátkem 9. století se tu tak objevují dvě knížectví, respektive kmenová uskupení, která spolu vedou politický boj. Jednalo se o kmen pozdějšího knížete Mojmíra I., sídlícího pravděpodobně v jihomoravských Mikulčicích, a Nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina. Ještě v roce 822 vystupují na všeobecném sjezdu ve Frankfurtu Moravané jako kmen.

Během 20. až 30. let pronikalo do oblasti budoucí Velkomoravské říše křesťanství, které spíše než svou náboženskou stránku plnilo politickou a ideologickou roli. Důsledkem přijetí křesťanství bylo pro Mojmíra i jeho nástupce posílení moci panovníka, který po celou dobu trvání říše vystupuje jako autokratický vládce. Zároveň si kníže jakožto křesťanský panovník vylepšil i své postavení při jednáních s křesťanskou Franskou říši.

Opravdové počátky Velkomoravské říše lze klást do roku 833, kdy se knížeti Mojmírovi podařilo vypudit Pribinu z Nitry a připojit jeho území ke svému. To de facto znamenalo vznik Moravské říše, přičemž označení Velkomoravské říše je až mladší.

Od časů Mojmíra I. vedla úspěšná cesta růstu a prosperity Velkomoravské říše, na které se podílela další knížata, jako byl Rostislav I. a Svatopluk I. a v neposlední řadě Mojmíra II. na přelomu 9. a 10. století. Během této doby byla v daném prostoru zahájena christianizace, říše se snažila vydělit z bezprostřední moci Východofranské říše a silně zasahovala do politických poměrů rodícího se středočeského státu Přemyslovců.

Zdá se však, že ke konci 9. století, či na počátku 10. století, začala být vyčerpaná. Toto vyčerpání, které ji následně značně oslabilo, nepramení jen z politického a diplomatického směru, ale též ekonomického a hospodářského. Tato nepřízeň byla způsobena především maďarskou hrozbou, která po roce 904 způsobovala destabilizaci obchodní sítě v oblasti. Na západě pak sílila vůle vlastní autonomie přemyslovského státu, která se odvracela od politiky Velkomoravské říše k Východofranské, potažmo na Bavorsko.

Dalším významným faktorem, který získal na konci 9. století na vážnosti, pak byla nejspíše změna klimatu a celkově nepříznivé přírodní podmínky. Důležitá velkomoravská hradiště stavěná v úrodných nivách kolem řeky Moravy a v okolní oblasti, začala být značně ohrožována vydatnými a ničivými povodněmi. Jak ukázaly nové archeologické objevy, povodně přicházely přirozeně po celé 9. století, ale jejich síla rostla. Vodou neustále podemílané břehy měly tendenci ujíždět. Tehdejší obyvatelé je v oblasti hradeb zajišťovali a zpevňovali dřevěnými kůly. Ty tak plnily dvě funkce, kdy sloužily jako ochrana proti vodě, tak jako součást opevnění. Ukázalo se, že lidé tehdy využívali především dub, který i ve vodě měl takřka neomezenou životnost.

Archeologické nálezy mocných vrstev sedimentů na velkomoravských hradištích, které souvisí s mohutnými záplavami na konci 9. a počátku 10. století ukazují jejich ničivost.  Takto poničená hradiště, coby mocenská a administrativní centra, stejně jako poničené hospodářství v okolí, vedlo k oslabení stability říše. Ta nebyla zničena jen útokem zvnějšku v podobě maďarských nájezdů, jak se mnohdy tvrdí, ale částečně i zevnitř. Katastrofě jistě napomohl i skon knížete Mojmíra II. někdy v letech 905 či 906, dovršený následně již zmiňovanými útoky maďarských nájezdníků, které ale nezasáhly celou oblast bývalé Velkomoravské říše.

Jak opět ukazují novější objevy v rámci historii a archeologie, určitá centra naopak v této době do určité míry posilují a vykazují kontinuální vývoj po celé 10. století, který následně přešel ve spojení s rostoucím přemyslovským, českým státem.