Kdo byl ve skutečnosti Jára Cimrman? Realita je komičtější než divadlo!

Přelom 19. a 20. století byl pozoruhodným obdobím charakteristickým vírou ve vědeckotechnický pokrok lidské civilizace. Než tuto iluzi rozmetaly dvě světové války, zástupy lidí se pokoušely svým intelektem vylepšit všechny aspekty lidského života. Úspěšní jsou dodnes zapsáni v dějepisných učebnicích, ovšem diletanti této disciplíny zůstali v zapomnění. Postava Járy Cimrmana je humorným holdem těmto nešťastníkům

Vynálezce hospodské inovace

Inspirací a zároveň nepochybným bláznem byl Václav Svoboda Plumlovský, jelikož závěr svého života skutečně strávil v ústavu pro duševně choré v Kroměříži. Postavu Cimrmana inspiroval ve spojení s literárním uměním, jelikož se sám pokoušel psát básně, které bohužel nenašly čtenářstvo. Pominout nesmíme jeho plán na vynález Lamezónu. Mělo jít o instituci, která by spojovala v jedné budově dva nejdůležitější prvky české venkovské kultury a to kostel a hospodu. Většina obyvatel Čech a Moravy totiž po nedělní mši rovnou zavítala posedět do hospody a Svoboda Plumlovský považoval za na výsost důležité tyto dvě činnosti sloučit.

Dobytí severního pólu

Dalším inspirátorem pro Járu Cimrmana byl muž s podivným jménem Jan Eskymo Welzl. Dobrodruh a cestovatel strávil většinu života v nehostinných sibiřských tundrách a na Aljašce. Jelikož byl z Ameriky vyhoštěn, vrátil se do Evropy a o svých dobrodružstvích informoval několik novinářů z Lidových novin, kteří je pohotově sepsali do neuvěřitelných povídek. Co je na nich pravdy, dodnes nevíme. Například Eskymovy reprodukce inuitského jazyka, jsou dnes zcela nesmyslné a s jazyky aljašských domorodců nic společného nemají.

Cimrmanův dvojník?

Asi největší podobnost s Járou Cimrmanem vykazuje Jakub Hron Metánovský. Přestože pocházel z chudých poměrů, vystudoval gymnázium, byť maturitu složil až v pětadvaceti letech, protože mu na studium chyběly prostředky. S tehdy nadstandartním středoškolským vzděláním se nespokojil a pokračoval studiem na univerzitách v Praze a ve Vídni. Díky studiu matematiky, fyziky a filosofie se stal gymnaziálním profesorem. Podivínství se jeho učitelské kariéře nevyhnulo. Například na dotaz, jak může vědět, že metr měří skutečně metr, okamžitě odcestoval do Paříže, aby si přeměřil mezinárodní standard. Po návratu spokojeně prohlásil, že metr skutečně měří metr.

Jeho obzvláštní zálibou byla tvorba nových slov. Disciplína, v níž vynikali zejména obrozenci pokoušející se zachránit češtinu před germanizací, byla jednou z jeho nejoblíbenějších. Bohužel žádné z jeho slov se neujalo. Do školy podle něj chodili bažáci (studenti bažící po vědění), na vědomosti se jich ptali zpytáci, nikoliv učitelé a inspektoři pro něj byli pozorováci. Předměty učby, tedy výuky, byly měravna (geometrie) nebo libomudravna (filosofie). Není pochyb o tom, že mu rozuměl jen málokdo.

Neméně „úspěšné“ byly i jeho vynálezy. Specializoval se na letadla, která nelétala nebo používal klobouk (nebo-li hranoid) s ventilem umožňující lidské hlavě pobývat v ideálním atmosférickém tlaku pro přemýšlení. Pokoušel se prorazit i v medicíně pomocí vynálezu narkózy hudbou, kterou si však žádný lékař netroufl aplikovat. Jeden z jeho vynálezů však sklidil úspěch, jednalo se o buňát, čili kalamář, který nešel převrhnout, jeho vlastnictvím se chlubil i Karel Čapek, který byl zároveň velkým obdivovatelem českého šílence a génia v jedné osobě.