Slepý Žižka rozpoutal jatka? To nejhorší přišlo až po bitvě u Habrů

Ze začátku to nevypadalo na drtivou porážku Zikmunda Lucemburského. Naopak dalo se očekávat, že si Zikmund dokáže napravit reputaci obránce křesťanstva a vůdce křížové výpravy. Protože husity už Zikmund nechtěl podcenit, rozhodl se pro důkladnou přípravu. Výprava roku 1421 měla zhruba následující plán.

Zikmund se spojí s Albrechtem Habsburským z Rakous a do Čech vpadne z východu přes Moravu. Aby se husitům znemožnilo spojit a zkoncentrovat síly, druhý křižácký sbor vpadne do Čech od severu. Bude tvořen zejména Němci ze Slezska v čele z Vratislavskými, hornolužickým vojskem a oddíly biskupa Konráda a Přemka opavského.

Jenomže Zikmund byl opatrný možná až přespříliš. Jednáním s Albrechtem strávil tolik času, že když Lužická vojska vpadla do Čech, uhersko-rakouské sbory se teprve sbíraly na Moravě. Tu se mu podařilo zpacifikovat prakticky celou. Jeho taktika plenění statků přinutila poddat se moravského hejtmana Petra Strážnického a s ním dalších 56 moravský šlechticů, kteří podepsali se Zikmundem smlouvu.

Pražští husité velmi zřetelně vnímali hrozbu, která se proti Čechám sbírala na Moravě, a tak se rozhodli vyslat část vojska pod vedením Jana Hvězdy naproti Lucemburkovi. Ten ale neuhlídal své vojáky, kteří navzdory jeho slibu vyplenili část Kutné Hory, zejména židovské domy. Tím ještě přilili olej do ohně. Obyvatelé Kutné Hory husitství nikdy moc nefandili, hlavně proto, že většinu jich tvořili Němci, a tím pádem katolíci. Na straně pražského městského svazu byli pouze z pragmatických politických důvodů a tento incident způsobil, že si začali klást otázku, jestli se jim to vůbec oplatí.

Hejtman hvězda se po třech týdnech vrátil do Prahy, když se nechal vyprovokovat vypleněním Poličky lehkou uherskou jízdou. Tím se ale vzdal strategické polohy Kutné Hory. To probudilo aktivitu Hradce Králové a Táborského polního vojska v čele s Janem Žižkou. Ten se pravděpodobně ujel vedení všech husitských vojů a vytáhl ke Kutné Hoře. Žižka neměl v kutnohorské měšťany důvěru, a tak se rozhodl raději rozbít vozovou hradbu na návrší před městem.

Zikmundovu vojsku velel zkušený italský kondotiér Fellipe Scolari (Pipo Spano z Ozory). Ten věděl, že prorazit vozovou hradbu není jen tak a údajně se dokonce rozhodl zvýšit průraznost svých čelních šiků tím, že proti husitům hnal velké stádo dobytka. Vozová hradba každopádně odolala útokům lidským i zvířecím. Další pomocníkem uherského vojska byli četní špioni, kteří pronikli do Kutné Hory. Když se město přidalo se k Lucemburkovi, rázem se z výhodného postavení na návrší stala past. Žižka si to moc dobře uvědomoval, a tak se rozhodl k smělému plánu na proražení nepřátelského obklíčení. Jeho výpad slavil úspěch a dokázal ustoupit z nebezpečné oblasti. Katolíci brali taktický Žižkův ústup jako velkou vítězství.

A protože se blížily Vánoce a vojsko bylo unavené, Žižku ani nepronásledovali. Ukolébat se nechal i Zikmund, který rozpustil své Uhry s tím, aby si našli nějaké přístřeší v  okolí. Když se 6. ledna objevili husité u Kutné Hory neměl část celé vojsko svolat, a tak musel urychleně ustoupit. Aby získali čas, tak Zikmundovi žoldáci město zapálili, aby husity zdrželi. Za 2 dny ho ale Žižka opětovně dostihl. U městyse Habry nedaleko Německého brodu (dnes Havlíčkův brod) se Zikmund rozhodl postavit k obraně, ale k bitvě v podstatě ani nedošlo. Unavené a dezorganizované vojsko se totiž rozuteklo podobně jako tomu bylo ve slavnější bitvě u Domažlic. Husité získali velkou kořist a Zikmund další ostudnou ránu.

Navíc se mnoho vojáků utopilo během útěku, protože pod nimi praskl led. Aby Zikmund mohl bezpečně ustoupit, část vojska obsadila Německý Brod a po celý den se bránila husitské přesile. Druhá den, když byl Zikmund už v bezpečí, se rozhodli vyjednávat. Během jednání ale část husitů porušila příměří a vtrhla do města. Neúspěchy předešlých dní i zradu kutnohorských si vojáci vybili na měšťanech. Dost možná se opakovala scéna z počátků husitské revoluce – slavné defenestrace, při které husité vyhazovali měšťany z oken rovnou na vztyčené píky, sudlice a kopí bojovníků.

Bylo to neslýchané porušení zásad rytířské války a podle všeho k němu došlo bez Žižkova vědomí, protože vojevůdce na tuto nešťastnou událost s odporem vzpomínal v dopise ještě rok poté. Odpovídalo by tomu i zásady slavného Žižkova vojenského řádu, který takovéto porušení vojenské disciplíny přísně trestal. Ať už tomu bylo jakkoli, tento masakr představuje další krvavou kaňku na Žižkově štítu.