Počátek islámského terorismu? Jak Íránská revoluce změnila svět

Do té doby sice autoritářské režimy na Blízkém východě považovaly islám za náboženství, které je nutné implicitně respektovat, ale jehož politická cena je v podstatě nulová, případně dokonce záporná a které je třeba držet na uzdě. Týkalo se to jak panarabského egyptského režimu pronásledujícího Muslimské bratrstvo, tak i Saúdské Arábie, která považovala ostatní sunnitské muslimy za příliš pověrčivé, vyznávající až pohanské rity a nehodné tedy její wahhábistické pozornosti.

I íránský vůdce, Muhammad Rezá Šáh Pahlaví, považoval islám za kouli u nohy rozvoji země a prosazovat poměrně tvrdý sekularismus. Jeho aktivity však začaly být íránským obyvatelstvem vnímány jako příliš tyranské. Hlasem jejich nespokojenosti se stal charismatický šiítský duchovní vůdce, ajatolláh Sajjid Rúholláh Músaví Chomejní, který se 1. února 1979 do země vrátil po 15letém exilu, aby vyhlásil vznik Islámské republiky.

Šokující revoluce

Pád íránského šáha šokoval svět. Ačkoliv SSSR se mohl na chvíli radovat z toho, že USA byly zbaveny svého důležitého spojence, brzy jej smích přešel, když Írán dal najevo, že marxisté – jedna z významných složek rebelské opozice proti šáhově režimu – nejsou v zemi vítáni. Obě supervelmoci a s nimi zbytek světa si uvědomily, že v Íránu se objevil staronový aktér, který od konce třicetileté války nebyl považován za dále relevantního – náboženství.

Právě Íránská revoluce odstartovala muslimskou verzi třicetileté války, krvavého konfliktu mezi sunnity a šiíty, který nyní plane na Blízkém východě i jinde v muslimském světě. Chomejní měl sice v úmyslu na celém světě rozpoutat revoluci, nikoliv však šiítskou, ale islámskou. Obracel se tedy i na sunnity. Dodnes je Írán jedním z hlavních podporovatelů sunnitské palestinské skupiny Hamás a poměrně vřelé vztahy má i sunnitským Muslimským bratrstvem.

Íránská podpora řady muslimských organizací se ale začala obracet proti němu. Irácký vůdce Saddám Husajn se obával toho, že Írán obrátí šiítskou komunitu proti němu a proto jej – krom jiných důvodů – napadl. O několik desítek let později, poté, co byl autoritářský irácký vůdce k potěše Íránu svržen, se znovu objevilo podezření, že irácká šiítská komunita nemá na mysli zájmy Iráku, tentokráte však v zcela sektářských barvách. Sunnitský Islámský stát vyhlásil válku nejen Íránu, ale přímo šiítům jakožto deviantům proti „pravému islámskému učení“.

Sektářská válka

IS se svou sektářskou nenávistí představuje finální plod otráveného evolučního stromu islamistického náboženského fanatismu, jehož semínko zasel Írán, ale na jehož vzrůstu se významnou měrou podílela i Saúdská Arábie. Ta si po Íránské revoluci uvědomila dvě zásadní věci: a) že i jí hrozí podobná islámská revoluce, navíc silně podporovaná Íránem, který její královskou dynastii považoval za stejného poskoka USA, jakým byl íránský šách, b) že v zpolitizovaném náboženství leží ohromná moc.

Saúdská Arábie tak začala bojovat ohněm s ohněm. Díky svým takřka nevyčerpatelným zásobám se stala hlavním vývozcem islámského fundamentalismu do světa. Oproti Íránu měla další výhody – sunnitské vyznání (odhaduje se, že 85% všech muslimů jsou sunnité, zbytek jsou šiíté) a správu nad dvěma nejposvátnějšími místy islámu, Mekkou a Medínou. Je to Saúdská Arábie, nikoliv Írán, které se daří prosazovat myšlenku vlády islámského práva šária jako té pravé cesty všude na světě, včetně evropských zemí.

Nejostřeji však zápas Saúdské Arábie s Íránem o ovládnutí muslimského světa probíhá na Blízkém východě. Ačkoliv primárně mocenský boj, obě strany jej začaly vést jako sektářskou válku sunnitů a šiítů. V Sýrii Írán napomáhá syrskému vůdci Bašáru Al-Asadovi, který se hlásí k šiítské odnoži, k hnutí alevitů. Saúdská Arábie zase podporuje sunnitské rebely. Svět se obává, kam až tato náboženská válka zajde a jaký bude její výsledek.

Nenávist k Západu

Íránská revoluce tedy stojí za mnohými konflikty a problémy, které sužují Blízký východ i svět dodnes. Dala zrod důslednému anti-amerikanismu a protizápadnímu cítění, objevujícího se mezi řadou muslimů na Blízkém východě – a nejen tam.

Chomejní vzbudil velkou pozornost, když v roce 1989 vydal fatwu (náboženské doporučení) k zabití spisovatele britského spisovatele Salmana Rushdieho. Ten podnět však dali svými protesty proti Rushdiehově knize Satanské verše britští muslimové a byli to též evropští muslimové, před kterými se Rushdie skrýval a kteří napadali jakékoliv osoby (vydavatelé, překladatelé) spjaté s knihou a spisovatelem.

Jestliže prostřednictvím Chomejního si evropská média si v roce 1979 všimla hlubokého odporu, kterou vůči Západu chovají někteří blízkovýchodní muslimové,  o deset let později si opětovně díky němu všimla hlubokého odporu, kterou někteří evropští muslimové chovají k Západu. 40 let po Íránské revoluci a 30 let po Chomejního fatwě, strašidlo islámské nenávisti dále straší Evropu.